Petr Mareček
O 16. neděli v liturgickém mezidobí uslyšíme úryvek ze 13. kapitoly Matoušova evangelia.
Skutečnost, že Bůh je skrytý, že nepůsobí jasně a jednoznačně, že člověk může žít zdánlivě bez něho a proti němu, že se zcela ztrácí do pozadí za moci a síly, které ovládají pozemské jeviště a rozhodujícím způsobem zasahují do našeho života – tato skutečnost je a zůstává neustálou překážkou. Způsobuje obtíže s plnou důvěrou vůči němu. Totéž platí pro Ježíšovu osobu a jeho působení a pro společenství těch, kdo v něho věří, tj. pro církev. Jsou příliš malí, nepatrní, bez vnější okázalosti, málo velkolepí a neprobouzející zápal a nadšení. Od přirozenosti se kloníme k velkým, silným, zářícím, jednoznačným, kteří mají moc druhé přemáhat, a máme nepatrnou schopnost čekat, vytrvat a být trpěliví. Ježíš nepřichází jako rozjásaný vítěz, který všechny přesvědčí a který se všech zmocní. Jeho cesta a jeho působení jsou plné námahy. Právě proto je stále víc a víc odmítán. Jeho smrt v bezmocnosti a opuštěnosti se zdála být dokladem skutečnosti, podle které nezáleží na jeho osobě a člověk se nemůže spolehnout na jeho nároky a jeho vedení.
Ježíš si je vědom této mrzuté a matoucí situace. Nemění však své chování a vystupování. Je a zůstává Božím Slovem, které se stalo člověkem (srov. Jan 1,14), které vstoupilo do závislosti, slabosti a pomíjivosti lidského života. Ježíš zůstává Božím služebníkem, který nevystupuje hlučně a s násilím (srov. Mt 12,15-21). Ježíš by však chtěl umožnit správné chápání této situace a zabránit, aby z ní byly vyvozovány ukvapené důsledky. Nesmíme pouze strnule hledět na přítomnost, ani se nesmíme uzavřít do přítomného okamžiku. Ježíš poukazuje pomocí svých podobenství na všechny dostupné a jednoznačné zkušenosti. Plevel a pšenice ukazují, že dvě zásadně odlišné veličiny mohou být dlouhou dobu vedle sebe, že však přesto budou od sebe odděleny. Hořčičné zrno a kvas objasňují, že malá a nepatrná věc nezůstane nevyhnutelně malou, ale může se rozvinout v něco velkého a může všechno prostoupit.
Podobenství o plevelu mezi pšenicí se objevuje pouze v Matoušově evangeliu a skrývá v sobě teologické poselství, které je mu vlastní. Oddělení dobra a zla, dobrých a zlých není činem historickým, nýbrž eschatologickým, který je třeba očekávat s trpělivostí a vytrvalostí. Podobenství vysvětluje dynamiku nebeského království, které je ohrožováno „plevelem“. Tak tomu bude po celou dobu historie až do okamžiku konečného oddělení (srov. Mt 13,47-50; 25,21-46).
Podobenství začíná činností rozsévače, který je později ztotožněn s hospodářem a pánem (Mt 13,27). Třebaže má k dispozici služebníky, sám seje. Jeho nepřítel využívá spánek služebníků i pána – a zasévá na stejné pole plevel. „Plevel“ odpovídá jílku, rostlině, která patří mezi traviny. Dosahuje výšky 60 cm, zamořuje pole s obilím a produkuje načernalá zrna. V židovské apokalyptické tradici je plevel zmíněn v souvislosti s pohanskými národy, mezi kterými se nachází Izrael (Mojžíšova apokalypsa 2,7.25-28). Lstivá hanebnost setí nepřítele spočívá ve skutečnosti, že zrno plevele není možné rozlišit ani okem znalce od zrna pšenice, dokud nezačne klíčit a růst. Služebníci si všimli plevele mezi pšenicí. Chtějí znát původ plevele a ptají se svého pána. Hospodář jim bez váhání dává odpověď. Ničemnou činnost připisuje „nepříteli“. Po prvním dotazu následuje druhá otázka, ve které se žádá hospodářův úsudek o vhodnosti bezprostředního odstranění plevele. Otázka služebníků je ozvěnou výroku Jana Křtitele o apokalyptickém mesiáši, který „s lopatou v ruce pročistí svůj mlat, svou pšenici shromáždí do sýpky, ale plevy spálí neuhasitelným ohněm“ (Mt 3,12).
Hospodářův kategorický zákaz se zdá být moudrý a odůvodněný: trhání plevele, jehož kořeny jsou velmi hluboké, by způsobilo poškození růstu pšenice nebo by vedlo k jejímu vytrhání. Výzva k trpělivosti má dva důvody: služebníci nejsou schopni oddělit pšenici od plevele a pouze hospodář může určit vhodný okamžik k této činnosti. Třídění nastane, teprve až bude úroda zralá a připravená ke sklizni. Veškerá snaha třídit a soudit před stanoveným časem by byla zasahováním do hospodářova plánu. On si vyhradil soud. On musí snášet plevel na svém poli a rovněž škody, které plevel způsobí pšenici. V biblické tradici označuje obraz sklizně Boží soud na konci světa (srov. Jer 51,33; Oz 6,11). Sklizeň nebudou provádět služebníci, nýbrž ženci, kteří jsou Božími vyslanci. Třídění úrody bude provedeno jednou a s konečnou platností.
Zde na zemi je mnoho věcí často „promíseno“. Vedle dobra existuje zlo. Tato skutečnost působí pohoršení. Neměl by Bůh zakročit a zabránit zlým v konání jejich hanebných činů? Není úkolem Mesiáše, aby oddělil zlé od dobrých a tak konečně vytvořil jasné vztahy (srov. Mt 3,12)? Stále znovu vznikaly v dějinách snahy a pokusy o velké čištění, pokusy vytvořit čistý a dobrý lid. Nedávno tomu tak bylo hubením třídního a rasového nepřítele. Nikdy však nebyly spáchány větší zločiny, než při těchto čistkách. Ježíš ve svém podobenství říká, že zde na zemi je stav promísení snesitelný. On sám nemá za úkol, aby jasně a definitivně oddělil dobré a zlé -tím méně přísluší tento úkol někomu jinému. Ježíš shromažďuje kolem sebe své učedníky a učí je své cestě. Ale jak mají jít touto cestou v tomto světě?
Když pro pozemský život platí neoddělené soužití, neznamená to, že to tak zůstane natrvalo. A již vůbec to neznamená, že je lhostejné, co člověk dělá, zda jedná dobře nebo zle. Ježíš chce objasnit, že se zde nejedná o žádné definitivní oddělení dobra a zla. Rovněž ale říká, že na konci nastane oddělení. Konečný osud dobrých a zlých bude naprosto odlišný. Dobří, kteří se ptali po vůli Boží a kteří se ji upřímně snažili plnit, budou přijati do Božího království a budou náležet k rodině Boží, jež je uzná za své děti (srov. Mt 5,9). Všechno se v nich stává světlem, jásotem a radostí; budou zářit jako slunce blažeností a štěstím. Ti druzí, kteří si nekladli otázky ohledně Boha, kteří se nechali řídit egoismem a kteří se snažili k takovému postoji a způsobu života vést své bližní, jsou vyloučeni z tohoto společenství. Když je zde v evangeliu řeč o ohni, vytí a skřípění zubů, je tímto způsobem vyjádřena bolest, trýzeň a vztek, jež jsou spojeny s vyloučením od Boha. Není to Bůh, který nás vylučuje z věčné blaženosti, nýbrž jsme to my sami, kteří se vylučujeme, když je nám Bůh lhostejný a vůbec nás jeho existence nezajímá. Kdo ve svém pozemském životě nehledá společenství s Bohem v naplnění jeho vůle, nebude na konci nucen Bohem ke společenství s ním. Bůh respektuje naše svobodná rozhodnutí, dokonce i rozhodnutí proti němu samému.
Podobně jako společné soužití dobra a zla, může být matoucí rovněž nepatrný vzhled a malý výsledek Ježíšovy činnosti a činnosti jeho církve. Neměl by se pravý Boží vyslanec prokázat jednoznačně a nezvratně? Neměl by všechny přesvědčit a být ode všech přijat? Nemělo by se společenství jeho věřících jasně prosadit a sehrávat určující roli v lidské společnosti? Přijmout nepatrnost bylo obtížné pro Ježíše i pro jeho učedníky. Jak tedy má být v nich přítomno Boží království, vláda všemohoucího Boha? Na hořčičném zrnu a na kvasu chce Ježíš ukázat, že nepatrný počáteční vzhled nevypovídá ještě nic o konečné podobě. Hořčičné zrno a kvas jsou sice velmi drobné věci, ale nejsou to žádné nicotnosti. Mají v sobě netušeně velké síly. Teprve na konci, kdy rostlina vyrostla z hořčičného zrna a kdy mouka díky kousku kvasu zcela prokvasila, zjišťuje člověk, co v sobě skrývají tyto na první pohled drobné skutečnosti. Takovým způsobem je rovněž přítomno Boží království, nikoli ve své plnosti a nádheře, nýbrž ve své dynamice a životní síle. Takto se též nakonec prosadí. Ježíš chce tímto způsobem vymanit člověka ze sklíčenosti a pochybností. Chce mu dát odvahu a důvěru v naději. Pro Ježíše je podstatné, abychom nezůstali lpět na chvilkové situaci. Chce nám otevřít oči a dát nám hluboký dech. Kdo mu chce náležet, potřebuje široký pohled a trpělivost.
Malému zástupu Ježíš řekl: „Vy jste světlo světa“ – „Vy jste sůl země“ – „Město, které leží na hoře, nemůže zůstat skryto“ (srov. Mt 5,14-16). Víme o pokladu, který Bůh vložil do našeho života? Věříme tomu, že jsme povoláni, abychom obdarovávali své okolí Božím životem a působili v něm jako kvas v těstu? Věříme, že se tomu tak děje i ve skromných, nepatrných pokusech, které jsou podmíněny naší slabostí a hříšností?
Boží království má dynamiku, která odpovídá Ježíšovu stylu. Na rozdíl od židovských nadějí, které očekávaly mesiáše, jenž bude doprovázen podivuhodnými a zázračnými znameními, obrací se Ježíš k maličkým a chudým. Boží království zasáhne navzdory svým na první pohled skrovným a nepatrným počátkům celé lidstvo. Každý člověk bude muset zaujmout stanovisko k Božímu působení.