Petr Mareček
Osmnáctá neděle v liturgickém mezidobí navazuje při průběžné četbě Matoušova evangelia úryvkem ze 14. kapitoly.
Ježíšovo nasycení pěti tisíc lidí sehrává zvláštní roli ve všech evangeliích. Jedná se o jediný Ježíšův mocný čin, který je dochován ve všech čtyřech evangeliích (Mt 14,15-21; Mk 6,34-44; Lk 9,12-17; Jan 6,5-15). Z této skutečnosti vyvstává dojem, že tato zázračná událost má nejen vysoký stupeň historické věrohodnosti a spolehlivosti, ale i velikou důležitost k pochopení jak Ježíšovy misijní činnosti, tak i role a úkolu Ježíšových učedníků.
V Janově evangeliu je tato událost spojena s velkou Ježíšovou řečí o chlebu života (Jan 6,26-59). Matouš a Marek kromě této události zmiňují též zázračnou událost nasycení čtyř tisíc lidí (Mt 15,32-39; Mk 8,1-10). U těchto dvou evangelistů jsou zázraky nasycení rovněž tímto způsobem zdůrazněny. Ježíš je svým učedníkům připomíná a vyžaduje pochopení (Mt 16,5-12; Mk 8,14-21). Je zajímavé, že žádný jiný Ježíšův zázračný čin není takovým způsobem připomínán samotným Ježíšem. Připomínka rovněž bezprostředně připravuje důležitou Ježíšovu otázku: Za koho mne lidé pokládají? Za koho mne pokládáte vy? (Mt 16,13-20; Mk 8,27-30). Nemůže být pochyb o tom, že nasycení velkých zástupů lidí je velmi důležité pro Ježíšovo zjevení.
Když se Ježíš doslechl o smrti Jana Křtitele, odebral se na pusté místo, aby byl sám. V Matoušově evangeliu se Ježíš vzdaluje do ústraní často v souvislosti s hrozivými a nebezpečnými situacemi. Tak tomu bylo při uvěznění Jana Křtitele (Mt 4,12), a jakmile Ježíš poznal, že farizeové se smluvili, že ho zahubí (12,15). Ježíš tedy nevyhledává smrt, ale kříže bude důsledkem jeho misijního působení.
Jak to odpovídá Matoušovu stylu, evangelista se nezabývá informacemi o místu a době zázračného nasycení. Údaje, které poskytuje, mají nicméně veliký význam. Zázračná epizoda se odehrává na poušti. Tento prostor připomíná okamžik putování vyvoleného národa po vysvobození z egyptského otroctví směrem k zaslíbené zemi. V této době zakoušel Izrael Boží milosrdenství v podobě zázračných událostí, mezi které patří též dar many.
Na základě zmínky o Ježíšově plavbě lodí, se můžeme domnívat, že se Ježíš nacházel v oblasti kolem Tiberiadského jezera (srov. Jan 6,1; Lk 9,10). Zástup, který se doslechl, že se Ježíš odebral od ústraní, vydal se pěšky za ním (Mt 14,13; srov. 4,25; 8,1; 12,15; 20,29; 21,9). Tento postoj zástupu vypovídá pouze o sympatii a úctě vůči Ježíšovi. Zmínka, že zástupy přicházejí k Ježíšovi ze „všech“ (Mk 6,33) měst, dává najevo důležitost Ježíše, ke kterému se shromažďuje veliké množství lidí. Velikost zástupu se však uvádí teprve na konci vyprávění (Mt 14,21).
Když Ježíš vystupuje z lodi, vidí velký zástup shromážděných lidí a je mu jich líto (Mt 14,14). Stav lidu nenechává Ježíše netečného a lhostejného. Je hnut soucitem vůči němu. Tomuto velkému zástupu pomáhá tím, že uzdravuje jejich nemocné.
Ježíšovi učedníci poznávají, že tito lidé potřebují něco k jídlu. Předkládají Ježíšovi návrh, aby zástupy propustil, aby se rozešli do vesnic obstarat si něco k jídlu. Ježíš jim však dává příkaz: „Vy jim dejte jíst“ (Mt 16,16). Návrh učedníků je realistický a ekonomický. Ježíš však směřuje k jiné alternativě, k zázračnému, velkorysému daru nasycení. Nedostatek potravin – pět chlebů a dvě ryby – stojí v protikladu k obrovskému zástupu lidí a zároveň zdůrazňuje Ježíšův štědrý a nečekaný čin.
Ježíš je tedy nechce propustit, nýbrž chce s nimi sdílet jednotu a společenství. Ježíš má moc dát jim chléb a zcela je nasytit. Vyjevuje tedy svou moc, že je schopen pomoci v jejich tísni, hladu, který jimi zmítá. Má moc zprostit je práce a námahy. Má moc osvobodit je od strachu a starostí – a darovat jim svobodu k pokojnému společenství a srdečné sounáležitosti. Starost o denní chléb rozhání od sebe, každého k vlastní práci, často i k vzájemné závisti a konkurenčním bojům. Ježíš daruje jídlo a umožňuje tak společenství.
Ježíš nezřizuje výdejnu chleba, aby si každý mohl obstarat chléb sám pro sebe. Učedníci se musí nejprve postarat, aby se lid posadil (Mt 14,19). Tomuto společenství Ježíš rozděluje chléb skrze učedníky, kteří tak zastávají roli prostředníků. Takovým způsobem činí Ježíš ze všech lidí jedno velké společenství stolu. Není třeba žádné práce, žádné námahy, žádných starostí, žádného rozdělení. Ježíš učinil vše nadbytečným. Všichni se účastní hostiny, jsou dobře zaopatřeni a jsou pospolu v pokoji a klidu. Zde se uskutečnilo, co se vznáší před očima mnoha sociálních plánů a vysněných přání: o všechny je stejným způsobem postaráno; všichni jsou spojeni v pokoji do jediného společenství; všichni jsou zde zcela svobodně a mohou tu být pro své zdraví, pro radost, pro společenství a pro obšťastňující spojení, které daruje tato sváteční hostina. Zde se nejedná pouze o tělesné nasycení, nýbrž především o svobodu k srdečnému spojení, k slavení, pokoji a radosti.
Ježíš připravuje a daruje tuto hostinu a tak daruje celému lidu společenství se svou osobou a společenství všech mezi sebou navzájem. Má zde být zdůrazněno, že tento stav nemůže být organizován a sestavován lidmi, nýbrž že může být pouze darován shůry. Zcela mimořádný význam nasycení zástupů spočívá v tom, že se zde Ježíš prokazuje jako ten, který má moc, vytvořit stav dokonalé bezstarostnosti a společenství. Ukazuje se jako ten, který může dát celému zástupu lidí všechno, co potřebuje, a který tento zástup udržuje v pokoji a jednotě.
To vše nastává při nasycení zástupu pouze jednou, ve funkci znamení. Ježíš nevidí své poslání v tom, aby neustále osvobozoval lid od námahy a starosti o každodenní chléb a aby mu nepřetržitě opatřoval laciný chléb bez jakékoliv námahy (srov. Jan 6,26). Avšak z tohoto jediného jednání je zřejmé, že Ježíšovým základním úmyslem je vytvořit společenství. Ježíš se projevuje jako Bohem poslaný a Bohem zplnomocněný pastýř stáda, jež je bez pastýře (Mt 9,36). Jemu mají naslouchat, mají přijmout jeho poučení, mají se svěřit jeho vedení a od něho očekávat spásu.
Účinkem zázračného rozmnožení není pouze nasycení přítomných, nýbrž i chléb, který dokonce zůstal. V textu je zmíněno i množství košů, které byly naplněny zbytky nalámaných chlebů a kterých bylo dvanáct. Sbírání zbytků patří k hlavním prvkům židovského stolování, protože má zabránit plýtvání. Počet dvanáct by mohl být narážkou na „dvanáct učedníků“, jistě však odkazuje na Izraele, který byl tvořen dvanácti kmeny (Mt 19,28). Tato poznámka v textu tedy zdůrazňuje, jak je Ježíš tím, který nasycuje celý lid ve shodě s mesiánským očekáváním. Nasycení je totiž jedním z účinků mocných Božích činů v mesiánské době (srov. Žalm 22,27; Jer 31,14).
Zmínka o počtu účastníků stolování – pět tisíc mužů kromě žen a dětí – má zdůraznit velikost zázraku. Podle synagogálního zvyku byli při kultovním shromáždění počítáni pouze dospělí muži. Matouš však neopomněl zmínit rovněž ženy a děti. S největší pravděpodobností má tato skutečnost zdůraznit, že nikdo nebyl vyloučen z dobročinného a štědrého Ježíšova zázračného činu.
Ježíš má v textu rovněž rysy proroka, který byl očekáván na konci časů. V židovských textech se totiž očekává mesiáš, který bude konat zázraky, jež se děly při odchodu z Egypta. Událost zázračného nasycení pěti tisíc nachází své předlohy ve velkých biblických epizodách. Jednou z nich byla událost, kdy Bůh daroval manu lidu putujícímu pouští (Ex 16). Jinou Elizeovo rozmnožení chleba pro lid (2 Kr 4,42-44).
Událost nasycení je rovněž předobrazem očekávaného věčného naplnění, o němž se často hovoří v obrazné řeči o nebeské hostině (srov. Mk 14,25; Mt 8,11; 22,1-10). Tato hostina znamená věčné společenství ve svobodě lidí s Bohem. Ježíš vede k tomuto věčnému společenství s Bohem. To je nejzazší, co zaslibuje svým učedníkům: V dovršeném, zcela zjevném Božím království, bude opět pít z plodu vinné révy, bude s nimi opět slavit hostinu a oni budou s ním v radostném a srdečném společenství (Mt 26,29).
Mocné činy, o kterých dosud evangelium podalo zprávu, vykonal Ježíš na jednotlivých osobách, které trpěly nouzí. V postupném vyprávění Matoušova evangelia uzdravil Ježíš malomocného (Mt 8,1-4), ze dvou posedlých vyhnal zlé duchy (Mt 8,28-34), vzkřísil Jairovu dceru (9,18-26). Nasycení velkého množství lidí se netýká již jednotlivců, ale zástupu – včetně vztahů prožívaných uvnitř. Ježíš připravuje celému lidu, všem dohromady, velkou hostinu, velkou slavnost. Z množství jednotlivců vytváří Ježíš společenství. Tak se stává zřejmým, že Ježíš nepřišel pouze pro jednotlivce, kteří trpí nouzí, ale že přišel pro lid jako celek. Je tedy zjevné, že Boží království, které Ježíš hlásal, neznamená pouze uzdravení a spásu pro jednotlivce, nýbrž že se týká celého lidu, který má být přiveden ke společenství s Bohem.