Kalendář akcí

<< Prosinec 2024 >>
PÚSČPSN
25 26 27 28 29 30 1
2 3 4 5 6 7 8
9 10 11 12 13 14 15
16 17 18 19 20 21 22
23 24 25 26 27 28 29
30 31 1 2 3 4 5
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous slide
Next slide

Mt 14,22–33

Pavel Kopeček

 

Nedělní úryvek evangelia má dvě základní scény: v první vidíme Pána Ježíše, jak kráčí po vodě, druhá nám ukazuje Mistra, jak zachraňuje Petra, který se topí. Skutečností je, že tato druhá scéna je charakteristická pro Matouše – na rozdíl od jiných evangelistů popisujících podobnou scénu. Je tedy důležitější než scéna první.

Vyprávění o Ježíšovi, který kráčí po moři, můžeme vidět ve vztahu k Markovi (Mk 6, 45 – 52). Matouš, narozdíl od Marka, jehož text můžeme považovat za pramen pro naši perikopu, zdůrazňuje některé prvky: Autor poukazuje v okamžiku, kdy se Ježíš modlí na hoře, na jeho osamělost; loď je hnána vlnami; poukazuje na strach učedníků; na závěr vše končí vyznáním víry, učedníci se klanějí Kristu a poznávají jej jako Božího Syna. Tuto scénu nelze oddělit od předcházející události – záchrany Petra, který se topí. V nebezpečí se nachází loď a ne učedníci, jak to vidíme už v 8. kapitole Matoušova evangelia (Mt 8, 24). Loď má tedy symbolický význam, je obrazem církve.

Obraz Krista, který kráčí po moři, obsahuje v sobě prvky Božího zjevení, Kristus zjevuje svoji pravou totožnost, své božství. Na základě této události můžeme hovořit o velikonoční zprávě, která se objevuje v této části evangelia. Tomu také odpovídá vyznání víry apoštolů a celá událost získává velikonoční rozměr v okamžiku srovnání s Janovým evangeliem (Jan 21), kde se Petr vrhá do moře a celý děj končí jeho vyznáním víry. Ani ve zmíněné kapitole Janova evangelia nemohli učedníci Krista poznat.

Rovněž Petr, který se topí, patří k velikonoční ústní tradici prvotní církve, je znamením Božího zjevení. Matoušova vyprávěcí forma má charakter zázraku – zachránění tonoucího. Prosba o pomoc, která přináší spásu, odpovídá pomoci, která přichází. Tento vztah prosby a odpovědi na danou prosbu je typický pro Kristovy zázraky.

Celé vylíčení události již od samého počátku připravuje čtenáře na Boží zjevení. Zástupy lidu jsou propuštěny a musí ustoupit do pozadí. Učedníci nastupují do loďky a plaví se na druhý břeh, předcházejí tak Krista – tím je vše připraveno na následující scénu. Kristus vystupuje na horu a z celé biblické tradice víme, že se Bůh zjevuje na tomto místě (Deut 33,2; Hab 3,3). Kristovo osamění zvýrazňuje jeho blízkost Bohu. Samota a temnota noci jsou neodlučitelným pozadím pro zjevení, proto ve 23. verši nacházíme údaj o čase a zdůraznění jeho vlastní samoty: “když nastal večer, byl tam sám.”

Loď s apoštoly se vzdálila od břehu, původní řecký text určuje tuto vzdálenosti ve stádiích, což poukazuje na původ posluchačů, kterymi byli křesťané z řeckého prostředí. Voda hnaná větrem způsobuje velké nebezpečí pro loď, která je obrazem církve, přičemž vichřice a vzdouvající se moře jsou síly chaosu, které bojují proti ní. Čtvrtá noční hlídka je dalším časovým označením, které opět poukazuje na nehebrejského čtenáře. Hebrejové dělili noc na tři noční hlídky, Římané je měli čtyři; čtvrtá noční hlídka odpovídá době mezi třetí a šestou hodinou ranní. Podle biblického chápání je čas, který předchází rannímu úsvitu, hodinou Boží pomoci: “Nebude kolísat, Bůh je v jeho středu, Bůh mu pomáhá hned při rozbřesku jitra” (Žal 46,6).

Kristus se v takto připravené scéně představuje jako ten, kdo kráčí po moři a koho apoštolé nemohou poznat. Tuto událost je třeba vidět v analogii se Starým Zákonem. Eliáš a Elizeus, kteří přecházejí Jordán, připomínají starý model podobné události – přechod Rudým mořem: “Tva cesta šla mořem, množstvím vod tvá stezka, aniž bylo znát tvé stopy.” (Žal 77,20). V tomto smyslu je velmi pozoruhodný text z knihy Job: “…sám nebesa roztahuje, pošlapává hřebeny vln mořských.” (Job 9,8). Starý Zákon poukazuje na Boží svrchovanost, je to Hospodin, který panuje nade vším – i nad mořskými vodami, které jsou obrazem neuspořádanosti, chaosu a koneckonců i zla. Na obraz Krista, který kráčí po moři, jsou přeneseny všechny tyto prvky, a tím poukazují na jeho božství, na jeho totožnost s Hospodinem. Ježíš je Syn Boží, který kráčí nad silami chaosu.

Reakce apoštolů odpovídá události zjevení – epifanie: křičí, jsou plni zmatku a strachu. Co vidí, jeví se jim jako duch. Celou událost lze vysvětlit jako výraz jejich nevíry s poukazem na velikonoční Kristova zjevení.

Mistrova slova: “Vzchopte se, já jsem to, nebojte se!”, nenacházíme ve velikonočních vyprávěních, což poukazuje jiným směrem. Je to formule Božího zjevení: já jsem to, kterou Bůh zjevuje své bytí a svou existenci. Takto se Bůh zjevuje ve Starém Zákoně a Ježíš se s touto skutečností ztotožňuje.

Výzvu vzchopte se pochopíme lépe srovnáním s povzbuzením Mojžíše, jenž mluví k lidu v okamžiku, kdy se přibližuje egyptské vojsko (Ex 14,13), nebo když se Bůh zjevuje lidu na Sinaji a toto zjevení je doprovázeno znameními (Ex 20, 20).

Ve 28. verši vystupuje Petr ze zástupu učedníků. Je tomu tak poprvé v celém evangeliu, kdy se tento apoštol stává protagonistou události. Jeho řeč je v podstatě odpovědí na Kristova slova, vztahuje se k formulaci Božího zjevení: “já jsem to!”. Výraz: “jsi-li to ty, Pane …” je vyznáním víry v Kristovo božství a shoduje se s tím, co řekl sám Kristus – je to ztotožnění toho “ducha”, kterého vnímali apoštolové na počátku, s jejich Mistrem. Avšak zůstává zde pochybnost. Vyžaduje, aby si apoštolové zjednali jistotu. S důvěrou v jeho slovo a příkaz kráčí Petr po rozbouřeném moři – v nebezpečí a tmě. Je zachráněn z nebezpečí díky víře v Krista. V této víře se Petr postupně přibližuje ke svému Mistru.

Zajímavostí je evangelistovo označení události, která je příčinou Petrovy slabosti. Text mluví o tom, že uviděl vítr a bouři. Tato bouře se stává viditelnou skrze vlny, které se valí. V okamžiku, kdy apoštol pocítí strach, začne křičet; reaguje tedy podobně jako ostatní apoštolové v 26. verši. Avšak příčina je zde jiná. Učedníci křičeli, protože jejich strach je způsoben Božím zjevením, nyní se však jedná o lidskou slabost, učedník začíná pochybovat, ztrácí víru. Má strach, že utone, anebo lépe: začíná tonout, protože má strach. Jeho zvolání je prosba o pomoc, obrací se přímo na Pána, jedná se o určitý druh modlitby.

Vztažená Kristova ruka přináší záchranu – jako ve Starém zákoně, kde Bůh svou vztaženou rukou vysvobozuje svůj lid z egyptského otroctví (Ex 7, 19). Petr však musí vyslechnout napomenutí pro svou malou víru. Co Matouš vnímá jako malou víru, vidíme na příkladu Petra, který se topí: v situaci, kdy je ohrožen jeho vlastní život, začíná pochybovat a ztrácet důvěru v Boha. Obrací svůj pohled od Krista k nebezpečí, které mu hrozí, a také k tomu, jak vše vyřešit. V situaci nouze se opět obrací k Bohu a volá o pomoc. Petrův postoj je opravdu „příkladný“ v tom směru, že se v něm nachází symbolicky znázorněné každé následování Krista. Jít ke Kristu se neobejde bez pochyb (Řím 14,1.23), protože spolu s jistotou o Božím slově je stále přítomno nebezpečí přesvědčení, že víra je něco mého, co vlastním. Apoštol Pavel říká: „Poklad víry máte v nádobě hliněné!“ Abrahám měl jistotu v Boží slovo a jeho příslib. To mu stačilo, aby nepodlehl lidským jistotám. Víra je postavena na Božím slově a jeho daru, který dá sílu udělat i to, co je to lidsky nemožné.

Když oba dva vstupují na loď, bouře se podivuhodně uklidní. Boží zjevení, do kterého bouře patřila, je ukončeno a spolu s ním skončilo i nebezpečí, které ohrožovalo Petra a ostatní apoštoly.

Je zajímavé připomenout, že také budhistická tradice zná podobnou událost, která se vztahuje k té naší, kde se Petr topí díky své malé víře. Podle vyprávění JATAKA z roku 190 se rozhodl jeden Budhův učedník přejít řeku ACIVARATI, protože nenašel převoz. Důvěřoval přitom slovům svého mistra. Jak kráčí po vodě, tak se v jistém okamžiku přestane soustředit, s úžasem začne sledovat vlny i říční proud a začne se topit. Zachrání se v okamžiku, kdy se opět ponoří do sebe a začne se soustředit. Abychom vysvětlili jistou podobost s našim evangelním textem, je třeba říci, že lidé různých náboženství mohou mít podobné duchovní prožitky a zkušenosti. Mezi naším textem a budhistickou legendou je zásadní rozdíl: v křesťanství je to Kristus, který zachraňuje – není to pohroužení se do sebe, které přináší spásu.

Tím, že evangelista spojil dvě události – Kristus kráčí po moři a záchraňuje topícího se Petra – v jednu, přesouvá se těžiště celého úryvku do druhé části. V celém svém kontextu může být tato perikopa chápána jako osvobození skrze následování. Jestliže přistoupíme k symbolickému výkladu lodi jako církve, vystupuje Petr jako obraz ochránce církve proti nepřátelským silám. Naše perikopa má také jistou spojitost s příslibem Krista Petrovi, že na něm zbuduje svoji církev a pekelné mocnosti ji nepřemohou (Mt 16). Celé vyprávění nám jasně ukazuje, že je to Kristus, který zaručuje platnost svého příslibu.

Vyznání víry v Krista, Božího Syna, je ze strany učedníků doplněno jejich klaněním a tvoří závěr našeho úryvku. V tomto úryvku sledujeme také velký pokrok, který učedníci činí: od vnímání Krista jako Mesiáše přecházejí k vyznání víry v Božího Syna, a to je zásadní změna.

Matouš, pravděpodobně ovlivněn Markovým vyprávěním o Kristu, jenž kráčí po moři, upravuje příběh takto: na jedné straně jej spojuje s příběhem o Petrovi a na straně druhé mu dává rozměr ochrany církve. Můžeme uvažovat o dvou pohledech na jedno vyprávění, což je charakteristické pro Matoušovo evangelium. Vyprávění má dvě roviny: nejedná se jen o konkrétní událost apoštola Petra, ale v osobě tohoto apoštola je vždy přítomna i církev nebo společenství se svými problémy. V našem úryvku není ve hře jen malá víra jednoho apoštola, ale také celé skupiny. Kristu kráčí vstříc po rozbouřeném moři nikoli jeden, ale celé společenství; strach z nebezpečí utonutí mají všichni, všichni křičí a vztahují své ruce k Pánu. Vidíme, že na jedné straně opouští Petr skupinu apoštolů, aby byl blízko Kristu, ale na straně druhé je stále spojen s ostatními. Matouš zdůrazňuje tento druhý aspekt – tj. ukázat na první místo Petra mezi apoštoly, ale také na jeho slabosti.

Centrálním tématem naší perikopy je víra. Petrova situace ukazuje, že víra v Krista není rozumové uvažování nebo racionální prozíravost. Věřit znamená odvážit se, tedy i riskovat. Kdo má odvahu věřit, je podpírán a povzbuzován tím, v něhož věří. Víra je také poslušnost. Kdo je poslušný ve víře, obdrží účast na Kristově moci. Útisk, který přinášejí síly chaosu, může být tak veliký, že způsobí i hrůzu a smrt. Ale žádný strach není tak veliký, že by zamezil vysvobození toho, kdo volá k Bohu.