Kalendář akcí

<< Březen 2024 >>
PÚSČPSN
26 27 28 29 1 2 3
4 5 6 7 8 9 10
11 12 13 14 15 16 17
18 19 20 21 22 23 24
25 26 27 28 29 30 31
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous
Next

Mt 16,13-20

Petr Mareček

 

O 21. neděli v liturgickém mezidobí uslyšíme úryvek z Matoušova evangelia.

Uprostřed svého evangelia podává Matouš zprávu o jedinečné události, kdy se Ježíš ptá svých učedníků, za koho jej pokládají. Odpověď na tuto otázku se jeví jako cílový bod a jako plod Ježíšova dosavadního působení. Zároveň se jeví jako předpoklad pro úkol, který bude Petrovi předán. Tato událost je jediným svědectvím o neslýchaném Ježíšově postavení a jeho autoritě.

Událost se odehrává v okolí města Cézareje Filipovy, které se nacházelo ve východní části Galileje – na cestě vedoucí z Palestiny do Damašku. Císař Augustus daroval toto město Herodu Velikému v roce 20 př. Kristem. Jeho syn Filip je zrekonstruoval a nazval Cezareou k poctě císaře Cézara. Přízvisko „Filipova“ slouží k odlišení od Cézareje Přímořské.

Ježíš se ujímá iniciativy a obrací se na učedníky, aby zjistil, jaké mají o něm lidé mínění. Otázka: „Za koho lidé pokládají Syna člověka?“ vyjevuje kontrast mezi lidmi a Ježíšem, který se prohlašuje za „Syna člověka“. Tato formulace je typická pro Matoušovo evangelium. Marek a Lukáš uvádí pouze „Za koho mě lidé pokládají?“ (Mk 8,20; Lk 9,18). Titul „Syn člověka“ poukazuje v této souvislosti zvláštním způsobem na pozemské Ježíšovo působení (srov. Mt 8,20; 9,6; 11,19).

Ve své odpovědi vyjmenovávají učedníci některé postavy, které sehrály významnou roli v izraelském lidu. První postavou, se kterou obecné mínění ztotožňovalo Ježíše, je Jan Křtitel. Předchůdce Páně, který byl lidmi uznáván za proroka (Mt 11,9; 14,5; 21,26), byl již usmrcen Herodem (Mt 12,1-12) a v některých společenských kruzích byl Ježíš, který vykonával zázraky, zaměněn za Jana Křtitele, který vstal z mrtvých (Mt 14,2).

Ve starozákonní tradici je popsán Eliášův odchod do nebe v ohnivém voze (2 Král 2,1-13). Podle židovsko-biblického uvažování měl Eliáš důležitou roli. Měl být Mesiášovým předchůdcem (Amal 3,23; Sir 48,10-12). Dokonce i Matoušovo evangelium ztotožňuje tohoto proroka s Janem Křtitelem (11,14; 17,10-13).

Někteří lidé pokládají Ježíše dokonce za Jeremiáše. Toto mínění se zdá být neobvyklé zvláště z toho důvodu, že se objevuje pouze v Matoušově evangeliu. Jeremiáš je zmiňován Matoušem, který cituje dva prorokovy výroky, když komentuje povraždění betlémských dětí (Mt 2,17-18) a Jidášovu smrt (Mt 27,9-10). Tyto dvě události, spojené s krveprolitím, v jejichž souvislosti je citován Jeremiáš, připomínají obtížné poslání proroka, který byl svědkem deportace izraelského lidu do Babylónie. Lidové ztotožnění Ježíše s prorokem Jeremiášem je možné potvrdit příběhem, ve kterém je Ježíš popsán jako prorok odmítnutý ve své vlasti (Mt 13,57). Společným jmenovatelem všech těchto mínění je skutečnost, že Ježíš je uznán za proroka (srov. Mt 21,11.46).

Stejnou otázku ohledně své totožnosti pokládá Ježíš svým učedníkům. Odpovídá na ni Šimon Petr, jeden ze Dvanácti, který stojí ve všech novozákonních seznamech apoštolů na prvním místě. Pocházel z Betsaidy (Jan 1,44) a byl ženatý (1 Kor 9,5; Mk 1,29nn). V době Ježíšova veřejného působení bydlel v Kafarnau a vykonával se svým bratrem Ondřejem povolání rybáře. Patřil se Zebedeovými syny k upřednostněným učedníkům a vystupoval jako mluvčí apoštolů, jak je zřejmé i z našeho úryvku.

Skutečnost, že Ježíš klade stejnou otázku svým učedníkům, je náznakem, že od nich Ježíš očekává odlišnou odpověď.

Ježíš se neptá učedníků na jejich mínění o Horskému kázání nebo o nějaké jiné části jeho působení. Dotazuje se, jak mu porozuměli. Již otázka ukazuje, že Ježíš přistupuje rozhodným způsobem k tomuto bodu. Chce vést své učedníky k jasnému poznání a jednoznačnému vyznání. Veškerý Ježíšův význam závisí na tom, kým skutečně je. Pozornost není zaměřena na jeho hlásání, nýbrž na jeho osobu.

Mnoho lidí má sice o něm vysoké mínění, avšak nepoznali jeho jedinečné postavení. Jestliže je Ježíš pouze prorokem, pak je jedním z mnoha. Již před ním přišlo mnoho proroků a rovněž po něm mohou přijít další. Apoštol Petr naproti tomu vyznává zcela jedinečný Ježíšův význam pro lidi a jeho zcela jedinečný vztah k Bohu. Jako Mesiáš je Ježíš Bohem poslaným, jediným, posledním a konečným Králem a Pastýřem izraelského lidu, který obdaruje tento lid a celé lidstvo plností života. Jako Boží Syn se nachází v jedinečném vztahu k Bohu, ve kterém se navzájem znají pouze Otec a Syn a ve kterém jsou navzájem rovnocenní (srov. Mt 11,27). Tento Bůh je živým Bohem; je pravým a skutečným Bohem, který je sám životem; který stvořil veškerý život a který svou mocí vládne nad smrtí. Král a pastýř se mají starat o život svého lidu. Petr vyznává Ježíše jako Mesiáše, který je svou životní silou zcela spojen s živým Bohem.

Kvůli tomuto poznání a vyznání je Šimon blahoslaven. Ježíš ho oslovuje vlastním jménem a jménem jeho otce. Poukazuje tak na jeho zcela pozemskou skutečnost a jeho pozemský původ. Zároveň mu oznamuje, že základem tohoto vyznání je mimořádný dar. Byl to nebeský Otec, který mu poskytl toto poznání (srov. Mt 11,27; 17,5), neboť na základě lidských sil je nedosažitelné. Šimon je nejen Ježíšem povolán, nýbrž je také Otcem upřednostněn. Proto je blahoslaven a má důvod k jásotu.

Tohoto Šimona oslovuje Ježíš novým jménem a ohlašuje mu nový úkol. Nazývá ho Petr, skála. V Janově evangeliu (1,42) a v Pavlových listech (1 Kor a Gal) se nám dochovala původní aramejská forma jména „Kefas“. Toto slovo se nikdy předtím neobjevuje jako jméno. Jedná se o novotvar, který vytvořil Ježíš. Jako tělesný otec dává svému dítěti jméno, tak může dát Bůh nebo vlastník nové jméno tam, kde začíná s novým úkolem nová existence (srov. Gen 17,5.15; Num 13,6; 2 Kr 24,17). S vyznáním, jež dostal od Boha, a s úkolem, který obdrží, začíná pro Šimona nový život. Ježíš mu jako Pán dává jméno, které se vztahuje na povahu jeho úkolu.

Pomocí třech obrazných vyjádření Ježíš popisuje Petrův úkol. Petr je skála, na které Ježíš bude budovat svou církev. Církev, společenství těch, kteří věří v Ježíše, které spojuje stejné vyznání, jež vyslovil Petr, je zde přirovnáno ke stavbě. Ježíš postaví tuto stavbu. On shromáždí své věřící. Základem stavby je Petr ve své osobě, jako živý člověk, kterému Bůh zjevil pravé vyznání. Církev má svůj základ ve věřícím a vyznávajícím Petrovi. On má dát pevnost a stálost společenství věřících. Tomuto společenství Ježíš slibuje ustavičné trvání. Nebude ponecháno moci smrti a pomíjivosti.

V obrazném vyjádření o klíčích není Petr ustanoven vrátným nebeské brány, nýbrž správcem, který zastupuje pána domu a jedná s plnou mocí (srov. Iz 22,22). Ve společenství věřících má Petr působit na Pánově místě. Má svazovat a rozvazovat. Má tedy zplnomocnění a pověření vyhlašovat, co je zakázáno a co je povoleno, přijímat do křesťanského společenství nebo z něho vylučovat. V Horském kázání a při ostatním poučování je velkým Ježíšovým přáním zjevit vůli Otce a objasnit způsoby jednání, které jsou nezbytné ke vstupu do nebeského království (srov. Mt 5,20; 7,21). Na základě vyznání o Ježíšovi a Ježíšova poučení má Petr plnit tento úkol. Petrovo učení je tak závazné, že má moc vyloučit ze společenství ty, kteří podle něj nejednají, a rovněž přijímat ty, kteří je přijímají. Ježíš neponechává společenství věřících samovolnému vývoji, ale dává mu vůdce s velkým zplnomocněním.

Jan Křtitel poslal své učedníky k Ježíšovi, aby se jejich prostřednictvím dotázal na totožnost jeho osoby (Mt 11,2-6). V souvislosti se svou odpovědí mluvil Ježíš o postavení a úkolu Jana Křtitele, který připravil jeho vlastní misijní činnost (Mt 11,7-15). Ježíš sám klade otázku ohledně své totožnosti svým učedníkům. V souvislosti s Šimonovou odpovědí mluví Ježíš o postavení a úkolu tohoto Šimona Petra, který má pokračovat v úkolu, jenž mu byl svěřen. Zcela ve středu pozornosti se nachází Ježíš jako Mesiáš a Boží Syn. Jeho zvěstoval Jan Křtitel. Jeho vyznal Petr. Jeho zjevil Otec. On, Ježíš, zakládá společenství těch, kteří se k němu přiznají jako k Mesiáši a Božímu Synu – a skrze něj k Bohu jako Otci. Ježíš ustanovuje Petra za základ a dává mu vedoucí zplnomocnění ve své církvi. Vše má původ u něj, u Ježíše, a vše je zaměřeno na něj.

Evangelijní vyprávění o Petrově vyznání je jedním z vrcholů víry učedníků při objevování tajemství Ježíšovy osoby. Ježíš je poznán svými učedníky nikoli jako jeden z mnoha proroků, kteří byli posláni Izraeli, ale jako Mesiáš, Syn poslaný Otcem. Petrovo pochopení pravé Ježíšovy totožnosti je skutečným motivem, pro který tento učedník dostává pověření vést společenství věřících. Apoštol Petr dostává úkol v souvislosti s interpretací Boží vůle, která, pokud je uskutečňována, přivádí do nebeského království. V perspektivě Matoušova evangelia má pokračovat Petrova úloha v historicky proměnných formách a způsobech, neboť církev má poslání interpretovat Boží vůli, aby tak přiváděla věřící do nebeského království.