Petr Mareček
Úryvek Matoušova evangelia pro příští neděli – o bratrském napomínání a moci společné modlitby (18,15-20) – vzbudil velký zájem a obsáhlé debaty, neboť podává informace o tom, jak se Matoušovo křesťanské společenství vyrovnávalo s problematikou hříchu, tj. podle jakých pravidel se řešily problémy mezi „bratry a sestrami“ v křesťanském společenství. Text se soustředí na tématiku pastorační péče o hříšníky v církvi. Tato perikopa se skládá ze tří částí.
První část popisuje postup při prohřešku jednoho bratra vůči druhému, který zahrnuje tři možné fáze (18,15-17). Druhá část obsahuje výrok o autoritě křesťanského společenství (18,18). Závěrečná část se týká tématiky modlitby (18,19) a Ježíšovy přítomnosti uprostřed křesťanského společenství (18,20).
Text se zabývá následujícími otázkami: Jakou roli zastávali „svědkové“ (18,16)? Jakou strukturu měla „církev“ a jakou funkci vykonávala (18,17)? Co znamená „svazovat a rozvazovat“ (18,18). Kdo uplatňoval tuto moc? Jaká je souvislost mezi zvláštními nařízeními (v 18,15-17) a výroky (v 18,19-20)? Následující výklad se pokusí hledat odpovědi na tyto otázky a vysvětlit význam a důležitost tohoto textu Matoušova evangelia.
Ježíš nevidí společenství učedníků jako nějaký volný spolek jednotlivců, ve kterém může každý dělat, co se mu zlíbí, a ve kterém se nikdo nestará o druhého. Ježíš vyučoval jasným způsobem, jak mají jednat ti, kdo ho chtějí následovat. Takové jednání je závazné proto, že je nezbytné ke vstupu do nebeského království (srov. Mt 5,20; 7,21). Ve společenství věřících jsou všichni vázáni na tyto společné normy a všichni mají cítit odpovědnost za to, aby žádný z nich nezahynul. V této vzájemné starostlivosti, která se projevuje především bratrskou láskou a která je zcela v souladu s Boží vůlí, může být někdy nezbytné upozornit bratra, který se provinil, na jeho hříšné jednání a vyzvat ho k obrácení.
Pokyny k tomu, jaké úsilí se má vynaložit pro získání bratra, který se provinil, dosvědčuje předcházející úryvek. Podobenství o ztracené ovci znázorňuje Boží zájem o každého jednotlivého věřícího, i kdyby byl sebemenší a nepatrného významu (Mt 18,10-14). Každý člověk má nesmírnou hodnotu, protože se stále nachází v Boží přítomnosti. Žádný člověk není ani na okamžik Bohem zapomenut. Žádný člověk nikdy neztratí ani na okamžik Boží lásku a Boží náklonnost. Jako žádný pastýř nikdy neodepíše zbloudilou ovci, ale snaží se ji nalézt, ani Bůh nikdy nikoho neodepíše. Na základě tohoto Božího jednání nemůžeme však nikdy říci: Na mém jednání nezáleží. Na základě tohoto Božího postoje jsme zavázáni, abychom vynaložili úsilí o znovuzískání zbloudilého bratra. Ostych před zabýváním se záležitostmi druhých – a s tím spojené nesnáze – nesmí vést ke zdrženlivosti. Ani pohodlnost a obavy z lidí se nesmějí stát překážkou. Vynaložené úsilí k znovuzískání zbloudilého bratra však nesmí být motivováno náruživostí po kritice, neústupností a sebeospravedlňováním. Snaha má být určována pouze ohledem na Boží lásku a starost o bratra.
Jsou-li zmiňovány při těchto snahách rozličné stupně (18,15-17), pak to ukazuje, jak se takové jednání má uskutečňovat šetrně, důrazně a bez veškerých osobních pohnutek. Nejlepší je, když je možné vyvarovat se veškerého rozruchu a věc vyřešit mezi čtyřma očima. Nemá se mluvit o chybě, ale má se mluvit s tím, kdo pochybil, a získat ho zpět.
Další stupeň stanovuje předvolání dalších osob. Ty nemají za úkol dosvědčovat čin, nýbrž pomoci přesvědčit o pochybení v jednání. Má být jasné, že hodnocení prvního napomínajícího není jeho osobním názorem, nýbrž že je rovněž zastáváno dalšími spolehlivými bratry. Stále více se ukazuje, že ani ten, kdo se provinil, ani ten, kdo napomíná, nesmí soudit podle subjektivních měřítek. Oba jsou součástí společenství věřících a jsou vázáni normami, které dal Ježíš tomuto společenství.
Tento charakter společenství křesťanského života a jeho norem se stává ještě zřetelnějším ve třetím stupni. Když není možné vyřešit záležitost ani v malém kruhu bratří, je třeba přednést ji církvi. Tím je míněno křesťanské společenství na příslušném místě, které však nemá být viděno odloučeně, nýbrž je vsazeno do jedné církve, kterou Ježíš založil na Petrovi (Mt 16,18). Není to jednotlivý křesťan, nýbrž církev, která může vynést závazný úsudek, zda nějaké jednání je ve shodě s jejími normami či nikoli. Kdo se však neřídí objasňujícím slovem církve, staví se mimo společenství. Nikdo se nemůže domáhat, aby náležel k společenství církve, zároveň však odmítal normy, které v ní platí. Nejedná se zde pouze o případ, že se někdo proviní proti normě, nýbrž že odmítá samotnou normu – navzdory úsudku církve. Kdo uzná své provinění, a tím i normu, byl získán zpět (Mt 18,15). Kdo sám odmítá normu, opouští společenství.
Schopnost církve vynášet závazný úsudek o tom, co zůstává v rámci křesťanského způsobu života a co ne, se zakládá na moci svazovat a rozvazovat, kterou jí Ježíš předal (Mt 18,18). Zplnomocnění neobdržel pouze apoštol Petr (Mt 16,19), nýbrž i církev jako celek. Toto zplnomocnění je vykonáváno přiměřeně strukturám, které Ježíš dal své církvi (srov. Mt 16,18n; 10,1-42; 28,16-20). V tomto zplnomocnění je zahrnuta způsobilost závazně znát Ježíšovy normy, spolehlivě posuzovat jednotlivé případy a stanovovat hranice příslušnosti k církvi.
Na druhém stupni snažení o záchranu bratra, který se prohřešil (18,16), se stalo patrným, jaký význam má společné působení v církvi – ve vztahu k jednání jednotlivců. Tento význam je ještě zdůrazněn ve slovech o společné prosbě a shromáždění v Ježíšově jménu: „Shodnou-li se dva z vás na zemi v prosbě o jakoukoli věc, můj nebeský Otec jim to učiní. Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich“ (Mt 18,19n). Na závěr příkazu k misijní činnosti říká Ježíš svým jedenácti učedníkům: „Já jsem s vámi po všechny dny až do skonání světa“ (Mt 28,20). Nebude již viditelný, ale bude s nimi – bude pomocníkem těm, kteří budou vykonávat jeho pověření. Nejsou ponecháni jen sobě, ale budou doprovázeni přítomným zájmem a přítomnou pomocí svého Pána. Tato přítomnost je přislíbena rovněž těm, kteří se shromáždí v Ježíšově jménu. Příčinou a středem tohoto shromáždění a tohoto společenství je sám Ježíš. Výraz „jméno“ poukazuje na znalost Ježíše. „V jeho jménu“ znamená kvůli němu, s jasným vědomím, kým je, a v přesvědčivém přiznání se k jeho postavení. Jde zde o setkání, které je určováno bdělým a důvěřivým vědomím o Ježíšově významu a o všem, co mu náleží, o jeho poselství a jeho cestě. Křesťané, kteří se shromažďují v tomto duchu, nejsou ponecháni sobě, ale mají Ježíše ve svém středu. Jejich spojení a jejich jednání je neseno jím samotným. Uskutečňuje se tak základní Ježíšovo přání, aby se lidé shromáždili kolem něho a aby z nich vytvořil bratrské společenství věřících. Toto jednání stojí v protikladu k situaci, kdy každý jde svou vlastní cestou a nestará se o společenství křesťanského života (Mt 18,15). Na druhé straně má být skupina, která vynakládá úsilí na znovuzískání bratra, jenž se prohřešil, shromážděna nikoli ve svém jménu, nýbrž v Ježíšově jménu. Prosbám, které taková skupina v tomto Duchu předkládá Bohu, Ježíš slibuje vyslyšení u Otce.
Jako každé společenství, tak i společenství těch, kdo věří v Ježíše, se skládá z mnoha jednotlivců a jeho existence závisí na jednání těchto jednotlivců. Ježíšova moc udržující společenství pohromadě, která vychází z jeho poselství a etického vyučování, stojí proti tříštivým silám, které vycházejí ze svévole jednotlivců. Jak nám ukazují i jiné spisy Nového zákona vydala se křesťanská společenství od svých prvopočátků vlastními cestami na základě hádek se svými členy (srov. 1 Kor 5,1-13; Gal 6,1; 2 Tes 3,14n). Veškeré vynaložené snahy v této oblasti mají být určovány Ježíšovým Duchem a vědomím toho, jaký význam má správný život pro spásu. Opravdová bratrská láska proto vyžaduje, aby člověk nenechal druhého napospas jeho vlastnímu neštěstí, nýbrž aby vynaložil veškeré úsilí k tomu, že ho přivede zpět na správnou cestu. Na druhé straně však vylučuje úcta před závazným a o spáse rozhodujícím charakterem Ježíšova poselství, aby byl v církvi trpěn libovolný způsob jednání. Význam Ježíšovy zvěsti vyžaduje, aby byly stanoveny jasné hranice. Vše, co podporuje spojení v Ježíšově jménu, si může být jisto jeho zvláštním přispěním.
Matouš předkládá ve svém evangeliu pastorační pravidlo k znovuzískání hříšného bratra pro křesťanské společenství. Spása tedy není chápána v individualistickém smyslu, nýbrž ve smyslu církevního společenství. Věřící jsou jako bratři a sestry navzájem za sebe odpovědní a mají za úkol navzájem se napomínat. Cílem bratrského napomenutí, které má odstupňovaný charakter, není pokárání, odsouzení či vynesení soudu nad hříšníkem, nýbrž snaha o získání bratra, který zhřešil, všemi možnými prostředky. Odpouštějící láska neponechává bratra takového, jaký je. Snaží se změnit jeho jednání, a tak jej zachránit. Účinnost této pastorační strategie se nezakládá pouze na metodě, ale na modlitbě k nebeskému Otci a na Ježíšově přítomnosti v jeho církvi.