Kalendář akcí

<< Říjen 2024 >>
PÚSČPSN
30 1 2 3 4 5 6
7 8 9 10 11 12 13
14 15 16 17 18 19 20
21 22 23 24 25 26 27
28 29 30 31 1 2 3
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous slide
Next slide

Mt 20,1-16

Petr Mareček

 

Příští neděli uslyšíme úryvek z 20. kapitoly Matoušova evangelia. Ve svém etickém vyučování tvrdí Ježíš nepochybně, že my lidé nesmíme být pasivní, nečinní nebo lhostejní. Nebeské království nám nespadne do klína. Ježíš vysvětluje, že ke vstupu do nebeského království potřebujeme větší spravedlnost (5,20) a že musíme plnit vůli nebeského Otce (7,21). V podobenství o pokladu v poli a drahocenné perle ukazuje Ježíš, že nebeské království je hodné veškerého nasazení a že takové nasazení též vyžaduje (13,46-46). Apoštol Petr klade Ježíšovi otázku: „Hle, my jsme opustili všecko a šli jsme za tebou! Co tedy budeme mít?“ (Mt 19,27). Ježíš neodmítá otázku týkající se odměny. Mluví ke svým učedníkům o stonásobné odměně a věčném životě (Mt 19,29). Správné jednání a úplné nasazení je tedy nezbytné. Pak si můžeme být jisti velkorysým a oblažujícím Božím uznáním.

Zásada, podle které je třeba naší činnosti, podle které není žádná námaha před Bohem ztracená a podle které Bůh odmění naše nasazení, je podstatně doplněna pomocí podobenství o dělnících na vinici. V něm nás Ježíš poučuje, že před Bohem nemůžeme trvat na pevném poměru mezi výkonem a odměnou a že se nemůžeme domáhat vypočitatelné odměny na základě našeho výkonu. Bůh nenechá žádnou námahu bez odměny. Bůh si však ponechává vlastní svrchovanou svobodu a může bohatě obdarovat ze své svobodné dobroty – nehledě na veškeré zásluhy.

Lidské jednání a lidské zásluhy nejsou nikdy bezvýznamné, stále si uchovávají svou hodnotu před Bohem. Nemohou však uložit nějakou normu odplaty a nemohou omezit svobodu jeho svrchovaného jednání a jeho dobroty.

Ježíš mluví často ve svých podobenstvích o vinici. Podobenství o dělnících na vinici (Mt 20,1-16), podobenství o dvou synech (Mt 21,28-32) a podobenství o zlých vinařích (Mt 22,33-41) vytváří trilogii v Matoušově evangeliu s tématikou vinice.

Podobenství o dělnících na vinici se objevuje pouze v Matoušově evangeliu. Formulace „první budou poslední a poslední první“, která tvoří rámec celého podobenství, je varováním pro „první“ a útěchou pro „poslední“ (Mt 19,30; 20,16). K porozumění výroku, který má charakter přísloví a který se objevuje též u ostatních synoptiků (Mk 10,31; Lk 13,30), je třeba vzít v úvahu poselství tohoto podobenství.

Evangelista Matouš dobře interpretuje starozákonní prorockou tradici, ve které motiv vinice slouží k popisu situace vyvoleného národa, který náleží Bohu (srov. Žalm 80,9-17; Iz 5,1-7; Oz 2,14.17). Ve Starém zákoně je Izrael na rozdíl od ostatních národů Hospodinovým vlastnictvím. S Ježíšovým působením dostává poselství o náležení Bohu univerzální charakter (Mt 28,16-20). Pomocí podobenství o dělnících na vinici chce Matouš popsat v postavě hospodáře, který během celého dne najímá dělníky na svou vinici, dynamiku Boží činnosti. Tato skutečnost je zřejmá již z uvozovací věty: „Boží království se podobá“, která je typickou pro Matoušovo evangelium (Mt 13,31.33.44.45.47; srov. též 13,24; 18,23; 22,2; 25,1).

Vyprávění je v podobenství založeno na pracovním vztahu mezi majitelem vinice, hospodářem, a různými skupinami dělníků. Jedná se patrně o období vinobraní, kdy je třeba k práci mnoha rukou. Z tohoto důvodu najímá majitel vinice dělníky nejen na začátku pracovního dne, nýbrž i během dne, dokonce i hodinu před ukončením práce. S prvními dělníky hospodář smluvil obvyklou denní mzdu – jeden denár (20,2), která byla vyplácena podle tehdejšího zvyku večer (Lev 19,13; Dt 24,15; Tob 4,14). Ostatním přislíbil dát, co bude spravedlivé (20,4.5). Poslední dělníky posílá na svou vinici bez toho, že by výslovně mluvil o nějaké odměně (20,7).

Hospodářova opakovaná činnost, při které povolává dělníky na svou vinici, byla v dějinách výkladu Bible chápána různými způsoby. Sv. Irenej (Adversus haereses IV,36,7) stejně jako sv. Jeroným (Commentaria in Evangelium S. Matthaei, 20,1-2) ztotožňovali hospodářovu aktivitu při najímání dělníků s rozličnými etapami dějin spásy: od Adama po Noema, od Noema po Abraháma, od Abraháma k Sáře, od Mojžíše k Ježíšovi, od Ježíše do konce světa. Řehoř Veliký přirovnával na druhé straně tento text k rozličným obdobím lidského života: dětství, mládí, dospívání, dospělost, stáří.

Pracovní doba jednotlivých skupin najatých dělníků je velmi rozdílná. První pracovali dvanáct hodin: „nesli tíhu dne a vedro“ (20,12). Poslední pracovali pouze jedinou hodinu. Přijímání dělníků na vinici od devíti hodin do třetí hodiny odpolední je vyprávěno v podobenství stručným způsobem, zatímco přijetí dělníků o páté hodině odpolední je zvláštním způsobem zdůrazněno prostřednictvím dialogu mezi hospodářem a dělníky, kteří pak pracovali pouze jednu hodinu. Na konci dne hospodář pověřuje správce vinice, aby odměnil nádeníky v pořadí od posledních k prvním (20,8). Tato formulace připomíná úvodní a závěrečnou formulaci podobenství (19,30; 20,16). Dělníci, kteří byli najati na vinici na začátku dne, jsou přítomni okamžiku, kdy dostávají odměnu dělníci, kteří pracovali nejkratší dobu.

Kdyby se měla vyplácet odměna podle přesně vykonané práce, pak by měli poslední dělníci dostat dvanáctinu odměny prvních. Jestliže však poslední dostali celý denár (20,9), pak by měli první dostat 12 denárů. Přesto však nechává majitel vinice vyplatit všem, od posledního do prvního, stejnou odměnu, každému jeden denár.

Tím vyvolává reptání a protest u dělníků, kteří byli najati jako první. Ti pouze hledí na zásadu, podle které odměna musí odpovídat výkonu. Ve své odpovědi jim pán vinice rozšiřuje jejich úzké zorné pole a vypočítává řadu dalších faktorů, které jsou důležité pro jeho jednání a jeho posuzování. Reptání přichází z davu dělníků. Pán vinice se neobrací na tento dav, nýbrž oslovuje jednotlivce. Dělníci se nemají nechat ovlivnit míněním davu, ale každý má osobně promluvit s pánem o jeho stanovisku.

Nejprve se pán vinice zmiňuje o své spravedlnosti. Dává prvním najatým dělníkům takovou odměnu, kterou s nimi ujednal. Nekrátí jim mzdu a nekřivdí jim. Pak jim připomíná svou svobodu. Může svobodně disponovat se svým majetkem. Může z něj dát komu chce a nikdo mu v tomto ohledu nemůže stanovovat předpisy. Jako důvod svého jednání vůči posledním najatým dělníkům zmiňuje pán vinice dobrotu. Plnou mzdu obdrželi ne proto, že by si ji zasloužili svou prací nebo že by na ni měli nárok, nýbrž proto, že pán vinice je dobrý. Chce obdarovat a pomoci. Nakonec se pán vinice vrací zpět k jednání reptajících a varuje je před závistí. Není možné přihlížet tomu, jak někdo jiný má výhodu? Není možné se s ním radovat? Není možné dopřát druhému, aby zakusil dobrotu a laskavost? Je možné pouze úzkoprse srovnávat a trvat na zcela stejném zacházení? Přikázání „miluj svého bližního jako sám sebe“ vylučuje závist a žádá, aby člověk dopřál bližnímu stejným způsobem výhodu a nezasloužený dar, jaký by si sám přál.

Tímto podobenstvím nás Ježíš nabádá, že nemáme předem vypočítávat a předpisovat Bohu, co má darovat nám a ostatním. Nemáme srovnávat Boží dary a pak si u něho stěžovat, že se domníváme, že jsme přišli zkrátka. Máme věrně naplňovat naše úkoly a vděčně přijímat vše, čím nás Bůh obdarovává. Máme respektovat Boží svobodu a dobrotu a radovat se z každého znamení jeho dobroty, i když se nás osobně netýká.

Podobenství o dělnících na vinici, které je odpovědí na kritické postoje židovských zbožných vykonavatelů Mojžíšova zákona, dramatizuje zkušenost Ježíšovy misijní činnosti v Izraeli. On, který byl odmítnut jako mesiáš vyvoleného národa, volá ty, kteří byli pokládáni za vyloučené ze spásonosné činnosti jako hříšníci a neznalý lid. Ti se stávají prvními adresáty dobrotivého a štědrého Božího působení.

Toto podobenství uvádí do krize židovství, zvláště ty náboženské proudy a směry, které rozvinuly nauku o vykoupení, jež se zcela zakládá na lidském úsilí. Naproti tomu Ježíš hlásá spásu, která je nezaslouženým Božím darem. Pouze Boží spásonosná činnost umožňuje učedníkovi, aby Ježíše svobodně, nerozdělným srdcem a bez kompromisů následoval (Mt 19,26).

Podobenství nabývá nového významu v kontextu univerzálního poslání církve (Mt 28,16-20), kde poslední povolaní, pohané, jsou pozváni, aby zakoušeli Boží spásonosnou činnost stejným způsobem, jako Izrael, vyvolený národ.

V podobenství o dělnících na vinici je popsán styl Božího jednání, který se zjevuje v Ježíšově činnosti, jež je zaměřena na hledání „posledních“. Evangelista Matouš znázorňuje tímto podobenstvím význam záhadné věty: „Mnozí první budou poslední a poslední první“. Účelem podobenství je zbořit obecnou logiku myšlení o výkonech a odpovídajících odměnách, jež je vypůjčená z ekonomického uvažování – a uvažovat o vztahu k Bohu. Spása, kterou Ježíš hlásá, není pouze plodem lidského snažení, ale nezaslouženým, velkodušným a štědrým Božím darem.