Petr Mareček
V neděli uslyšíme úryvek z 21. kapitoly Matoušova evangelia. Podobenství o dělnících na vinici (20,1-16) zdůraznilo v předcházející kapitole, že lidské jednání není nutným měřítkem pro jednání Boží, nýbrž že Bůh se řídí svou svobodou a dobrotou. V nedělním podobenství o dvou synech Ježíš znovu zdůrazňuje, že není možné upustit od konání Boží vůle.
Podobenství o dvou synech se objevuje pouze v Matoušově evangeliu a je vytvořeno pomocí pojmů, které jsou charakteristické pro toto evangelium. Patří ke třem podobenstvím, ve kterých hraje důležitou roli vinice – společně s podobenstvím o dělnících na vinici (Mt 20,1-16) a podobenstvím o zlých vinařích (Mt 22,33-41). Zatímco ve Starém zákoně je vinice častým symbolem Izraele, vyvoleného národa, v Matoušově evangeliu používá Ježíš motiv vinice v souvislosti s univerzální Boží činností (srov. Mt 21,43).
Podobenství o dvou synech, které je uvedeno otázkou „Co myslíte?“ (srov. Mt 17,25; 18,12; 22,17.42; 26,66), vychází z dvojího protikladu. Oba synové jsou otcem osloveni a vyzváni velmi srdečným způsobem, aby pracovali na vinici. Jejich reakce je zcela odlišná. První odpovídá stroze a odmítavě „nechce se mi“, potom však toho lituje a nakonec pracuje na vinici. Druhý říká krásné a laskavé „ano, pane“, na vinici však nejde a nehne ani prstem. U jednoho jsou slova nedostatečná, činnost je ale dobrá. U druhého syna jsou sice slova dobrá, chybí ale skutek. Je jisté, že nejde tolik o slova, nýbrž o činy. Pouze ten, kdo otcův příkaz vykoná, plní jeho vůli.
Změna postoje prvního syna je zdůrazněna pomocí slovesa „litovat“, které označuje změnu smýšlení (srov. Mt 27,3). Tento výraz se pak znovu objevuje na konci úryvku v aplikaci podobenství (Mt 21,32) pro vyjádření změny smýšlení celníků a nevěstek, kteří náleželi do světa hříšníků, kteří byli vyloučeni z Božích zaslíbení, kteří se však nyní stávají jejich dědici.
Otázka „Který z těch dvou vykonal otcovu vůli?“ (Mt 21,31), která ukončuje podobenství, vyjevuje význam vyprávění, jež se soustřeďuje na tématiku uskutečňování Otcovy vůle. V Matoušově evangeliu se výraz „vůle“ neustále vyskytuje v souvislosti s Bohem Otcem. Uskutečňování jeho vůle je obsahem modlitby (Mt 6,10; 26,42), stejně jako její plnění je předpokladem, chce-li se někdo stát Ježíšovým učedníkem (Mt 12,46-50). Tento výraz prozrazuje Matoušovu starost, aby zkušenost víry nebyla pouze omezena na slovní vyznání a formality, ale aby se osvědčila rovněž v uskutečňování lásky (Mt 7,21).
Bez váhání vyslovená odpověď Ježíšových posluchačů na jeho otázku dosvědčuje, že v prvním synu shledali toho, kdo opravdu uskutečnil otcovu vůli. Ježíšovi posluchači nejsou blíže určeni, nicméně je možné se domnívat, že je tvoří velekněží a starší lidu, kteří v předchozí diskusi položili Ježíšovi otázku ohledně jeho autority (Mt 21,23).
Jasnost a bystrost úsudku Ježíšových posluchačů, kteří bez jakýchkoliv nejistot přesně odpovídají, poskytuje Ježíšovi příležitost k tomu, aby k podobenství připojil aplikační dovětek. Boží činnost, která se zjevila nejprve skrze proroka Jana Křtitele a nyní skrze samotného Ježíše, nebyla přijata od předních skupin židovského národa, ale od celníků a nevěstek. Tito celníci a nevěstky, kteří byli podle židovského chápání vyloučeni z přináležení k vyvolenému národu, vstupují však jako první do nebeského království.
Formulace: „Celníci a nevěstky vás předcházejí do Božího království“, kterou je možné chápat pouze ve smyslu jejich přednostního postavení, může v souvislosti se závěrem celého úryvku obdržet význam vyloučení židovských autorit z Božího království. Celníci a nevěstky totiž na rozdíl od předních skupin židovského národa odpovídají kladně na výzvu k obrácení, která začala misijní činností Jana Křtitele (Lk 3,12) a která pak dosáhla své konečné podoby v osobě Ježíše Krista (Mt 9,9-13; 11,19).
Boží jednání ve prospěch lidu, které dosáhlo svého vrcholu v daru Mesiáše, jímž je Ježíš, má svůj počátek již činnosti Jana Křtitele. Ježíšovo působení předchází přípravná misijní činnost jeho předchůdce, která je shrnuta evangelistou Matoušem pomocí výrazu „cesta spravedlnosti“, jež má své kořeny ve starozákonní mudroslovné literatuře (srov. Tb 1,3; Přís 8,20; 16,31; 17,23). Když Ježíš přemlouvá Jana Křtitele, aby ho pokřtil, dodává, že tento čin je naplněním „veškeré spravedlnosti“ (Mt 3,15). Prorok Jan Křtitel, předchůdce Páně, uskutečňoval své misijní poslání jako „cestu spravedlnosti“, poněvadž přilnul k plánu spásy Boha, který ho pověřil přípravou na příchod Mesiáše. Na kázání Jana Křtitele reagují hříšníci, nevěstky a celníci změnou svého života, zatímco velekněží a ostatní přední představitelé židovského národa se k misijní činnosti Jana Křtitele staví odmítavě, což je zřejmé z jeho uvěznění a pak i usmrcení (Mt 14,1-12).
S největší pravděpodobností vypráví Ježíš podobenství o dvou synech, aby dal odpověď předním skupinám židovského národa, které kritizovaly jeho misijní činnost, jež byla zaměřena na hříšníky a všechny ostatní, kteří byli v židovském národě přehlíženi a nacházeli se na okraji tehdejší společnosti. Ti všichni, i když byli formálně vyloučeni z vyvoleného národa, ve skutečnosti plní vůli nebeského Otce tím, že přijímají s otevřeným srdcem Ježíšovo poselství a následují ho.
Ježíš vypráví toto podobenství nejvyšším židovským autoritám, které za ním přišly na chrámové prostranství, aby se ho dotázali na původ jeho moci (Mt 21,23). V posuzování vyprávěného podobenství se Ježíš shoduje se svými protivníky. Jsou rovněž přesvědčeni, že Otcova vůle může být splněna pouze činy. Nesouhlasí však s tím, jak Ježíš tohoto vyprávění využívá. Ježíš vidí podobenstvím vylíčené jednání nejvyšších židovských autorit na jedné straně a celníků a nevěstek na straně druhé ve vztahu k Boží vůli, která byla zvěstována již Janem Křtitelem. Již jejich otázku po pravomoci zodpověděl Ježíš protiotázkou ohledně moci Jana Křtitele. Chtěl od nich vědět, jak hodnotí Jana Křtitele. Zda v něm vidí Božího posla, který má moc od samotného Boha, nebo zda v něm vidí člověka, který přichází pouze ve svém jménu (21,25). Hlavně na tom závisí význam a závaznost Jana Křtitele, jeho zvěstování a jeho křtu. Dotázaní se vyhýbají zaujetí stanoviska a předstírají nevědomost.
K tomu jim Ježíš zcela otevřeně říká, za koho pokládá Jana Křtitele a jak hodnotí jeho jednání. „Jan přišel, aby vám ukázal cestu spravedlnosti“ (Mt 21,32; srov. 11,7-19). Přišel z Božího pověření a zvěstoval, co je třeba činit a jaké je správné jednání, jež odpovídá Boží vůli. Skrze něho vyjádřil Otec svou vůli a pozval, obrazně řečeno, k práci na vinici. Oni mu však nevěnovali žádnou pozornost. Neuznali ho za Bohem zplnomocněného proroka a nepřijali jeho poselství (srov. Mt 21,25). Z toho důvodu se podobají prvnímu synovi, který říká sice krásná slova, ale který neplní Otcovu vůli.
Ježíšovo napomenutí se stává ještě ostřejším, protože proti nim staví celníky a nevěstky, kteří uposlechli kázání Jana Křtitele o nezbytnosti pokání (srov. Lk 7,29n). Už to je pro ně urážlivé, když jsou jmenováni v souvislosti s celníky a nevěstkami. Podle jejich mínění jsou tito lidé kvůli svému způsobu života již předem vyloučeni z Božího království. Ježíš však v nich vidí druhého syna, který nejprve říká rozhodné „ne“, ale pak toho lituje a jde plnit Otcovu vůli. Ježíš nechválí způsob života celníků a nevěstek. Uznává však jejich přijetí Janova kázání vybízejícího k pokání s vírou. Hodnotí je jako naplnění Boží vůle, které je nezbytné ke vstupu do Božího království. Žádný, kdo řekl „ne“ a kdo špatně jednal, nemusí zoufat. Nezáleží na první odpovědi, pokud se u ní nezůstane a pokud bude opravena pozdějším správným jednáním. Skutečné správné jednání těch, kteří nejprve jednali obráceně, by mělo tím spíše pohnout k obrácení ty, kteří sami sebe vysoce oceňují, ale postrádají činorodé jednání.
Pro přináležení do Božího království vše záleží na tom, aby člověk znal Boží vůli a ji činil. Ježíš dává svým podobenstvím v diskusi s nejvyššími židovskými představiteli výstrahu před opomíjením Boží vůle. Boží vůli je třeba pečlivě hledat a ochotně přijímat. Boží posly, kteří jeho vůli sdělují, je třeba uznat. Nesmí být odstraněni a vytěsněni. Odmítavé zaujetí stanoviska je postojem proti nim a proti Boží vůli. Nic nemůže nahradit činorodé jednání. První chybný postoj není žádným konečným rozhodnutím. Může být odčiněn skrze obrácení a rozhodné jednání podle vůle nebeského Otce.
Matouš nesleduje v podobenství o dvou synech pouze záměr uvést poslední spor mezi Ježíšem a jeho odpůrci, předními muži židovského lidu, ale chce předložit křesťanům úvahu o tom, jak je možné dosáhnout zralé víry, která se zakládá na skutečném plnění Boží vůle. Dostačující není pouze formální a slovní přilnutí k Bohu, nýbrž je potřebná praxe důvěry v Boha a lásky vůči lidem.