Kalendář akcí

<< Březen 2024 >>
PÚSČPSN
26 27 28 29 1 2 3
4 5 6 7 8 9 10
11 12 13 14 15 16 17
18 19 20 21 22 23 24
25 26 27 28 29 30 31
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous
Next

Mt 25,14-30

Petr Mareček

 

V neděli uslyšíme z Matoušova evangelia další Ježíšovo obrazné znázornění Božích skutečností. Podobenství o hřivnách náleží do skupiny podobenství, která se týkají tématiky bdělosti a vytrvalosti (Mt 24,45-25,46). Jedná se o dva základní postoje, které mají charakterizovat věřící v očekávání příchodu jejich Pána, Syna člověka. Děj podobenství začíná zmínkou o připravované cestě pána, který svěřuje majetek svým služebníkům (25,14).

Rozdělení majetku mezi služebníky není rovnoměrné. Pán svěřuje prvnímu služebníkovi pět talentů, druhému dává dva talenty a třetímu jeden. – Talent odpovídal 5 – 6 tisícům denárů a denár byl dělníkův výdělek za jeden pracovní den. – Pouze evangelista Matouš pečlivě poznamenává, že rozdílná velikost majetku svěřeného jednotlivým služebníkům není známkou diskriminace, ale je určena s ohledem na schopnosti každého z nich. Pánovo odcestování znamená začátek odpovědnosti služebníků za svěřený majetek.

Zatímco první dva služebníci se s velkou pílí dávají do podnikání se svěřeným majetkem a zdvojnásobují jej (25,15-16), třetí služebník ukrývá talent do země (25,18), která byla ve starověku obvyklým úkrytem pro poklady (srov. Mt 13,44). Rozdílný postoj k podnikání se svěřeným majetkem připravuje scénu pánova setkání se služebníky. Pouze první dva jsou odměněni za své jednání, zatímco třetí je potrestán.

K pánovu návratu nedochází ihned, ale až po dlouhé době (25,19). Jde o prvek, který se objevuje též v podobenství o dvou služebnících (Mt 24,48) a v podobenství o deseti pannách (Mt 25,5). S pomocí tohoto prvku má být zjištěna věrnost. Zpoždění nebo návrat po dlouhé době má být motivem k většímu uvědomění a větší odpovědnosti.

V okamžiku pánova příchodu dochází k rozlišování. První dva rozhovory (25,20-21.22-23), při kterých začíná vyúčtování svěřeného majetku, jsou zcela symetrické. Každý ze služebníků popisuje svou situaci. Ukazuje, jak zdvojnásobil svěřený majetek. Oba služebníci jsou chváleni stejným způsobem: jsou to „služebníci dobří a věrní“. Těmto dvěma služebníkům je nyní svěřena nejen větší odpovědnost, ale jsou rovněž pozváni vstoupit do pánovy „radosti“, to znamená do společenství s ním.

Třetí služebník si začíná stěžovat namísto toho, aby přinesl výtěžek ze svěřeného majetku. Hodnotí pána jako člověka, „který sklízí, kde nesel, a sbírá, kde nerozsypal“ (25,24). Tento služebník se omlouvá, že ukryl, co mu bylo svěřeno, ze strachu, aby to neztratil (25,25). Služebník se sám odsuzuje v okamžiku, kdy vyjevuje svůj strach a obavy z obrazu, který si utvořil o svém pánovi. Nikdy totiž nepřijal odpovědnost za to, co mu pán svěřil. Denár uchoval jako něco, co mu nenáleželo a co chtěl bez jakéhokoliv podstoupení rizika vrátit.

Pán se ve své odpovědi nezabývá služebníkovým úsudkem, ale kárá ho, protože měl jednat úplně jinak, než jednal (25,26-27). Tento služebník neučinil sice nic špatného, ale nesplnil očekávání svého pána. Takovému služebníkovi je talent odebrán a předán jeho společníkovi. Sám pak je vyhnán ven do temnot (25,30).

Zásada „každému, kdo má, bude dáno a přidáno; kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má“ (25,29) se v Matoušově evangeliu objevila již v souvislosti s dvojím postojem učedníků a zástupů ve vztahu k chápání Ježíšových podobenství (Mt 13,12). Princip, který se zdá na první pohled nespravedlivý, ozřejmuje ve skutečnosti, jak se v následování Ježíše prohlubuje vztah mezi učedníky a Ježíšem. Čím je člověk pohotovější a věrnější v následování, tím více se zesiluje a prohlubuje společenství s Ježíšem.

Pánovo pokárání se přetváří v úděl. Zatímco věrní služebníci přijímají další odpovědnost za pánův majetek, služebník, který se strachoval a neinvestoval svěřený talent, je vyhoštěn z pánovy blízkosti. Podobenství končí větou, která je typická pro Matoušovo evangelium: „tam bude pláč a skřípění zubů“ (25,30). Obraz zdůrazňuje nešťastný osud toho, kdo nedokázal odpovědět na očekávání svého pána.

Ježíš by rád dosáhl toho, abychom neměli nejasnosti ohledně naší skutečné situace. Z toho důvodu ji osvětluje z nejrůznějších stran. Mohlo by se zdát, že jsme svobodní a nezávislí, že můžeme nakládat se sebou i s tím, co nám patří, podle své libosti a že nebudeme muset někomu skládat účty z toho, co nám bylo svěřeno. V podobenství o hřivnách činí Ježíš zcela zřejmým, že jsme závislí na Bohu jako jeho služebníci, kteří jsou povinni skládat mu účty. Všechno, co máme, je svěřené jmění, které nemůžeme používat podle své libosti, nýbrž podle Pánova úmyslu, neboť on vyžaduje složení účtů a na výsledku závisí zdar našeho života. Na chování a na osudu obou dobrých a věrných služebníků ukazuje Ježíš, jak je třeba zvládat tuto situaci. Na chování a osudu špatného a líného služebníka je zřejmé, jak je možné ztroskotat v této situaci. Tento pohled nás má pobídnout a zároveň uschopnit ke správnému jednání.

Vše, co se děje, odehrává se mezi Pánem a služebníky. Služebníci nejsou svobodní a volní, nýbrž nacházejí se ve vztahu závislosti a služby. Sami náleží Pánu a to, co je jim svěřeno, je Pánovým jměním – rovněž to, co vyzískají. Rozličným způsobem jsou tak vázáni na Pána. Pomocí tohoto obrazu je vyjádřeno, že se vším, co máme, jsme Božím stvořením a že jsme své schopnosti obdrželi od Boha. Nedostali jsme však všichni stejné schopnosti. Míra Božích darů je rozličná. Oba dobří služebníci se dávají hned s chutí do práce. Využívají svěřeného jmění způsobem, jaký odpovídá Pánově vůli. Podřizují se Pánovým záměrům a jeho skutečnému prospěchu. Jejich činnost přináší bohaté plody. Mohou rovněž okamžitě vydat účty ze svěřeného a jsou Pánem pochváleni. Uznává je jako dobré a věrné služebníky. Dobrý služebník se ve všem orientuje na službu svému Pánu. Neřídí se vlastními představami nebo rozmarem, nevzdaluje se od svého Pána, nýbrž se snaží ztotožnit s jeho záměry, úmysly a zájmy. Věrný služebník se stará pečlivě a svědomitě o svěřené jmění. Když se osvědčí, Pán mu svěří větší úkoly a volá ho do svého vlastního blaha a štěstí: „vejdi a raduj se u svého Pána“ (Mt 25,21.23). Evangelium mluví nejčastěji o „vejití do nebeského království“ (např. Mt 5,20; 7,21; 18,3) nebo také o „vejití do života“ (Mt 18,8n; 19,16), avšak zde je řeč pouze o „vejití do radosti“. Nebeské království znamená pro ty, kteří do něho patří, dokonalý život a bezmeznou radost. Pán nenechává své dobré služebníky stát stranou, ale bere je do svého bezprostředního života a do své dokonalé radosti. K tomuto cíli a naplnění našeho života nemůžeme dojít vlastními silami a po cestách, které jsme si sami zvolili, nýbrž jen ve službě Pánu. Oba služebníci dostávají stejnou odměnu. Ta však není určována mírou jejich výkonu, ale mírou nasazení a věrnosti.

Špatný služebník se jeví již od počátku jako ten, který má narušený vztah vůči svému Pánu. Vidí v něm tvrdého člověka, vyčítá mu, že sklízí tam, kde nezasel, a má strach (Mt 25,24n). Je si vědom své závislosti, avšak nepodřizuje se svému Pánu pln důvěry a horlivé služby. Pociťuje svou závislost jako tvrdou a tíživou – a bouří se proti Pánu jako proti vykořisťovateli, který nechává za sebe pracovat druhé a na jejich náklady žije. Takto služebník odpírá službu a nejedná podle Pánovy vůle. Nepromarní Pánovo jmění a nespotřebuje toto jmění pro sebe. Nechává je však nevyužité ležet a vrací je ve stejném stavu Pánovi nazpět. Ten ho nazývá služebníkem špatným, líným a neužitečným. Pokládá ho za služebníka, který ve svém postavení a úkolu zcela pochybil a zklamal. Podobně jako je tento služebník vzdálen svému Pánu, zůstává i Pán vzdálen od něho. Pán ho nevolá k sobě, aby se s ním radoval, nýbrž ho nechává uvrhnout do temnot, kde není radost, ale pláč a skřípění zubů vztekem ze zatracení, které je způsobeno vlastní vinou (srov. Mt 8,12). Vyloučení ze společenství s Bohem, ze světla, z jasu a tepla jeho přítomnosti, znamená temnotu a ponurost, hrůzu a beznaděj.

Svého cíle můžeme dosáhnout jen ve službě Boží – když vše, co je nám svěřeno a dáno, budeme používat podle jeho vůle. Náš život a čas, naše schopnosti a možnosti nemůžeme užívat podle záliby. Bůh nám je svěřil jako do věrných rukou a jednou mu z nich budeme muset skládat účty. Svůj úkol nemůžeme splnit ve strachu z Boha, nýbrž jen s důvěrou v něho.

Z tohoto podobenství je zřejmé, že každému člověku bylo svěřena odpovědnost v souvislosti s následováním Ježíše podle vlastních možností a schopností. Tento dar však může zůstat zablokován kvůli strachu z možného rizika (Mt 8,21-22; 19,16-22). Takový postoj strachu však může zamezit v okamžiku příchodu Pána, abychom byli přijati do jeho společenství. Ohled na poslední věci se tudíž stává motivací aktivního a stálého úsilí věřícího člověka v tomto světě – úsilí, které je charakterizováno postojem vytrvalého očekávání Pánova příchodu.