Petr Mareček
2. listopadu, kdy vzpomínáme na všechny věrné zemřelé, uslyšíme úryvek z pětadvacáté kapitoly Matoušova evangelia.
Všechno, co jsme a co máme, je jměním, které nám bylo svěřeno. Nemáme je spotřebovat k vlastní slávě, nýbrž použít podle Pánovy vůle a ve službě jemu (Mt 25,14-30). Jaká je Pánova vůle a v čem spočívá služba, kterou požaduje? Ježíš odpovídá slovy o konečném soudu světa (Mt 25,31-46). Každá pomoc bližnímu, který se nachází v nesnázích, je prokázaná samotnému Ježíšovi. Taková pomoc má trvalou a nepomíjivou hodnotu. Umožňuje nám obstát při soudu a připravuje nás pro věčný život. Opomenutá a odepřená pomoc způsobuje odsouzení a přináší nám věčný trest. Pohledem na soud nechce Ježíš ani uspokojit naši zvědavost, ani v nás vzbudit strach. Chce nám umožnit střízlivé a na budoucnost zaměřené jednání. Ukazuje nám, co je ve hře: jaké dokonalosti můžeme dosáhnout a jaká pohroma se na nás může přivalit. Nemáme spotřebovat své síly a schopnosti nerozumně a bezhlavě, nýbrž máme je použít ve službě nuzným a potřebným bližním, kteří potřebují pomoci. Tak můžeme získat věčný život. Již ve Starém zákoně představují lidské skutky základní kritérium Božího soudu (srov. Žalm 62,13; Přís 24,12; Sir 35,22).
Při průběžné četbě Matoušova evangelia se Ježíšovo vyučování a jednání zatím vyznačovalo mocí (srov. Mt 7,28n; 8,8n; 9,6; 21,23). Za Ježíšem stojí sám Bůh. Co říká a činí, má pevnou a trvalou platnost. Ježíšovo všemocné jednání dosahuje vrcholu při soudu. Přichází ve svém majestátu, je oklopen anděly a sedí na svém vznešeném trůnu (Mt 25,31). Vše je zde symbolem přítomnosti a moci Boží. Ježíšova vznešenost je zjevením majestátu Božího. Andělé stojí před jeho tváří a dosvědčují jeho přítomnost. Trůn symbolizuje jeho autoritu a moc v jeho klidném a nezpochybnitelném vlastnictví. Již ve Starém zákoně náleží trůn Bohu a zdůrazňuje jeho autoritu a moc v lidských dějinách (Žalm 11,4; 47,9; 93,2; 103,19; Jer 3,17).
Ježíš je vybaven Boží mocí a vznešeností. Takto vykonává soud, který je definitivní a proti kterému nelze vznášet námitky. Ježíš provádí oddělení shromážděných. Vyslovuje soud, který se řídí podle jím stanoveného měřítka, tj. podle jednání s ním. Ježíš přiděluje věčný úděl. Jeho slovo platí, nemůže být nikým zpochybněno ani zrušeno. Ježíšova důstojnost a postavení jsou vyjádřeny též označením, které je mu zde přiděleno. Ježíš přichází jako Syn člověka, kterému je předána Boží vláda, čest a království, jak o tom vypovídá starozákonní kniha proroka Daniela (7,14). Ježíš vyslovuje svůj soud jako král, který energicky vykonává svou vládu (Mt 25,34.40). Jedná jako Syn Boží, který mluví ve jménu svého Otce (srov. Mt 25,34) a který se přiznává k trpícím nouzí jako ke svým bratřím a sestrám a jako k dětem Božím (Mt 25,40). Je uznán ze strany všech přítomných jako Pán (Mt 25,37.44). Ježíšovo postavení, jeho moc a závažnost jeho slov a činů se stávají zcela zřejmými při soudu. Vždy měl tuto autoritu. Je však nezbytné tuto autoritu respektovat.
Všechny národy, všichni lidé bez jakékoli výjimky, se musí před ním zodpovídat. Nikdo se mu nemůže vyhnout. Každý bude posuzován podle jeho měřítka a každému oznámí věčný úděl. Neexistuje žádný rozdíl stavu, hodnosti, pohlaví, rasy nebo doby – všichni se nacházejí před ním a všichni budou posuzováni podle stejného měřítka. Takto je zároveň vyjádřeno jeho nedostižné postavení.
Zmíněné měřítko znamená pro všechny: Kdo Ježíšovi pomohl v nějaké nouzi, může obstát na jeho soudu. Kdo jej zanechal v nouzi, musí oněmět před jeho soudem. Činorodé zastání nebo opomenutá pomoc rozhodují o hodnotě nebo bezcennosti života každého člověka. Všichni žasnou nad tímto měřítkem a ptají se Ježíše, kde se s ním setkali jako s tím, kdo trpí nouzí, a kde mu pomohli, nebo kde mu pomoc odepřeli. Na to se od něho dozvídají, že se ztotožňuje s každým člověkem, který se nachází v jakékoli nouzi. Jen zřídkakdy označuje Ježíš lidi jako své bratry, tj. jako ty, kteří jsou s ním zvláštním způsobem spojeni a jsou mu blízcí. Bratry nazývá ty, kdo činí Otcovu vůli a díky této poslušnosti jsou mu blízcí (Mt 12,48-50). Bratry nazývá ty, kdo trpí nouzí (Mt 25,40). Bratry nazývá učedníky po svém zmrtvýchvstání (Mt 28,10; srov. Jan 20,17). Ti, kteří trpí nouzí, se ze své strany nemohou ztotožnit s Ježíšem, On se však s nimi ztotožňuje ze své strany. Z toho důvodu nabývá nepomíjivé hodnoty každá služba, která je jim prokázaná. Za každým člověkem, zejména za každým nepatrným, slabým a bolestí zasaženým člověkem stojí Ježíš, který v něm předstupuje před nás a obrací se na nás s prosbou o pomoc. V každém člověku se setkáváme nejen s ním samotným, ale vždy také s Ježíšem. Na základě této skutečnosti má každý člověk trvalou důstojnost a jednání s ním získává nedocenitelnou hodnotu, která rozhoduje o definitivním údělu člověka.
Ježíš vyjmenovává některé základní stavy nouze, jako nedostatek jídla, pití, přístřeší, šatstva. Připojuje onemocnění a uvěznění. Předkládá pouze příklady a nechce uvést vyčerpávající výčet. Nepožaduje nic nemožného, pouze lidskou náklonnost a pomoc podle nejlepších možností a sil. Nemáme se vyhýbat tomu, kdo trpí nouzí, a ustupovat od něj. Naopak máme mít podíl na jeho údělu. Ježíš neříká: Byl jsem nemocný a uzdravili jste mne. Byl jsem ve vězení a osvobodili jste mne. Uzdravit a osvobodit sahá často bude za hranice našich možností. K projevu účasti není třeba zvláštního bohatství a zvláštních schopností, stačí otevřené a soucitné srdce.
Existuje nouze tělesná, duševní a duchovní. V první řadě je nutné, abychom měli otevřené oči a srdce, abychom nouzi postřehli a vnímali. Lidé po Ježíšově pravici prošli životem s otevřenýma očima a soucitným srdcem. V biblické mluvě je pravice často považována za privilegované místo (Gen 48,13-22; Žalm 16,11; 110,1). Tento názor má pravděpodobně svůj původ v pozorování rukou při práci. Byl přenesen na teologickou úroveň k označení Mesiášova místa u Božího trůnu (Mt 22,44; 26,64).
Lidé po Ježíšově pravici viděli nouzi a pomohli těm, kdo nouzí trpěli, jednoduše proto, že se jednalo o člověka, který byl v nouzi. Neptali se: Kdo je to? Co za to dostanu? Nebyli zaměřeni jen na sebe a na svůj prospěch a výhody. Jsou to lidé, kteří vidí, co druhému způsobuje nouzi, a zasazují se ve prospěch trpícího člověka. Veškeré nezištné nasazení, které pomáhá, podporuje a slouží, se prokazuje samotnému Ježíšovi a bude jím zhodnoceno jako skutečnost, která rozhoduje o hodnotě nebo bezcennosti našeho života.
Ježíš nazývá ty, kdo jednali s takovým nasazením, požehnanými svého Otce a přisuzuje jim věčné království (Mt 25,34). Bůh je jako Ježíšův Otec zahrnul požehnáním. Zahrnuje je svou dobrotou a láskou. Nechává je obrazně řečeno rozkvést v radosti a blaženosti a daruje jim plnost života (Mt 25,46). Všichni jsou přijati do Otcova království, kde je vyloučena jakákoli nouze a neštěstí a kde vládne pouze Bůh. Co svými slabými lidskými silami dali bližním, zakoušejí nyní od Boha v plnosti: lásku, společenství, život a radost.
Ostatním lidem je zapovězeno nazírání na Boha. Muka a bolest pronikají všechny, kteří jsou vyloučeni z oblasti Božího požehnání a jeho života. Nežijí ve světle Boží dobroty a přízně. Jejich osudem je vzájemná nenávist sobců a chytráků.
První Ježíšova řeč začíná v Matoušově evangeliu blahoslavenstvími (Mt 5,3-12); jeho poslední řeč končí soudem nad světem. Těmito dvěma mohutnými naukovými celky, které říkají, co můžeme od Boha očekávat a co máme sami činit, je zarámováno veškeré Ježíšovo vyučování v Matoušově evangeliu. Pohledem na soud nad světem zaměřuje Ježíš pozornost na postoj nezištné účasti a pomáhající náklonnosti k bližnímu. Jedná se o ústřední bod našeho vlastního lidského jednání. Tím však není řečeno, že by ostatní Ježíšova poučování ztratila něco ze své platnosti a závaznosti. Uznání Ježíšovy autority a Otcovy moci nás uschopňuje a pobízí k jednání podle Ježíšova měřítka.
Podobenství o posledním soudu, které uzavírá Ježíšovu eschatologickou řeč v Matoušově evangeliu, nechce pouze informovat věřící o eschatologické budoucnosti. Chce také upozornit na nebezpečí nezájmu, nedostatku pomoci a solidarity vůči chudým, nuzným a všem, kteří potřebují jakoukoli formu podpory a posily. Jako oslavený Pán prohlašuje Ježíš chudé a nuzné za své bratry nejen až v eschatologickém čase, ale ztotožňuje se s nimi právě v době jejich vlastního života, kdy prožívají lidskou ubohost, kdy zakoušejí své postavení na okraji společnosti. Bratři a sestry, kteří byli v dějinách lidstva zapomenuti, protože neměli žádnou hodnotu a význam v očích světa, jsou mimořádně a výjimečně důležití v okamžiku posledního soudu. Na základě pomoci, která jim byla poskytnuta, se stanovuje každému člověku věčný úděl štěstí nebo neštěstí. Vzkříšený Ježíš Kristus je přítomen v lidských dějinách nejen ve společenství věřících (Mt 28,20), ale zejména v lidech chudých a opuštěných.