Petr Mareček
O slavnosti všech svatých budeme v Matoušově evangeliu číst z takzvaného Horského kázání.
První a též největší Ježíšovu řeč v Matoušově evangeliu předchází text, který popisuje situaci. „Velké zástupy z Galileje, Desítiměstí, z Jeruzaléma, Judska i ze Zajordání“ (Mt 4,25) představují celého Izraele, který přichází za Ježíšem, aby mu naslouchal. V Matoušově evangeliu jsou tyto zástupy častými adresáty Ježíšových slov (Mt 11,7; 12,46; 15,10; 26,55) a jeho řečí. Tak tomu je u řeči v podobenství nebo u řeči o konci světa (Mt 5,2; 7,29; 13,3.10.33.34; 23,1). Tím, že Matouš zmiňuje zástupy v množném čísle, poukazuje na jejich nejednotné složení.
Evangelista nemá zájem podat přesný zeměpisný údaj o tom, kde Ježíš tuto řeč pronesl. Avšak tím, že popisuje Ježíše, jak se posadil na hoře, chce zdůraznit teologický charakter této události. Matoušovo evangelium přebírá biblickou tradici, ve které se hora často objevuje jako místo Božího zjevení. Ve Starém zákoně je hora, například Sinaj ve druhé knize Mojžíšově (Ex 19-20) nebo Choreb v Páté knize Mojžíšově (Dt 5), místem, kde Izrael dostává Boží zákon. Rovněž pro Matouše motiv hory zastává důležitou roli v jeho evangelijním vyprávění. Ježíš se na hoře modlí (Mt 14,23) a uzdravuje (Mt 15,29). Hora je místem Ježíšova proměnění (Mt 17,1), jeho řeči o konci světa (24,3) a místem setkání s „jedenácti učedníky“ po vzkříšení, kdy je posílá k misijní činnosti do celého světa (28,16). Ježíš tedy tím, že vystupuje na horu, připravuje se pronést řeč, která má charakter zjevení.
Kromě zástupů jsou na hoře přítomni také učedníci, o kterých se zde zmiňuje Matoušovo evangelium poprvé. Matouš vyprávěl pouze příběh o povolání prvních dvou dvojic bratrů (Mt 4,18-22), který byl určitým vzorem a shrnul tak povolání všech učedníků. Když je tedy nyní Matouš líčí jako posluchače Ježíšovy řeči, nemíní tím pouze čtyři první, už dříve povolané, ale má na mysli celou skupinu učedníků.
Učedníci „přistoupili“ k Ježíšovi. Sloveso „přistoupit“, které se často objevuje v Matoušově evangeliu, poukazuje na Ježíšovo ústřední postavení a jeho důležitost – všichni směřují k němu. V textu se však toto sloveso objevuje v souvislosti s učedníky. Tato skutečnost zdůrazňuje jejich hluboký vztah k Ježíšovi. Z tohoto důvodu jsou učedníci nejdůležitějšími posluchači Ježíšovy řeči. Vážnost a autorita, se kterou Ježíš vyučuje, je zdůrazněna nejen umístěním na hoře, nýbrž i tím, že učí vsedě (srov. Mt 13,2; 23,2; 24,3) – židovští rabíni obvykle seděli, když vyučovali. Tato skutečnost je výslovně potvrzena na konci Ježíšovy řeči: „zástupy žasly nad jeho učením; neboť učil jako ten, kdo má moc, a ne jako jejich zákoníci“ (Mt 7,28n).
Ježíšova slova nejsou adresovaná jen přesně vymezené skupině učedníků, ale také zástupům. Jedná se tedy o poselství, které je adresováno všem. Přesto však postavení učedníků, kteří se nacházejí mezi Ježíšem a zástupy, zdůrazňuje jejich úlohu prostředníků. Mají zprostředkovat Ježíšovu evangelijní zvěst všem ostatním lidem.
„Horská řeč“ začíná řadou blahoslavenství neboli požehnání. Tvoří úvodní formuli k Ježíšovu učení, působivě z něho vybírají to podstatné a poukazují na základní nutnou dispozici k chápání Ježíšova poselství. Tento způsob řeči byl známý ve Starém zákoně. Pátá kniha Mojžíšova (27-28) uvádí postupně „požehnání“ a „kletby“, které popisují dobrý nebo špatný osud, jenž vyplývá ze zachovávání nebo porušování Zákona. Kniha Sirachovcova (srov. 25,7-10) a někteří z proroků mají podobné seznamy. V Lukášově evangeliu je seznam blahoslavenství následován okamžitě seznamem několika „běda“ (srov. Lk 6,20-26), avšak u Matouše se „běda“ objevují až ve 23. kapitole evangelia, která zastává úlohu negativního protějšku k Horské řeči. Zatímco ve Starém zákoně je štěstí viděno zpravidla v pozemské perspektivě, Ježíšovo zaslíbení je stále ve vztahu k nebeskému království a mesiánské spáse, jež je charakterizovaná eschatologickým napětím. Ježíšova blahoslavenství se pravděpodobně odvolávají na velké Izaiášovo proroctví (Iz 61,1nn), které předpovídá Mesiášovo poslání k chudým a strádajícím, jež sám Ježíš použil podle Lukášova evangelia při svém prvním veřejném vystoupení v synagoze v Nazaretě (Lk 4,17).
Začátek Ježíšovy veřejné činnosti odpovídá podle Matoušova evangelia na otázku: co Ježíš nabízí a co přináší lidem? První z jeho pěti velkých řečí – Horské kázání – začíná osmi blahoslavenstvími. Ta udávají tón celému poselství a jsou základním návěstím celé Ježíšovy činnosti. Ježíš nezačíná svou činnost poučnými slovy nebo příkazy, ale jednoduše radostným poselstvím, dobrou zprávou o plnosti blahoslavenství.
Každé blahoslavenství se skládá ze tří částí. Na prvním místě je ohlášeno blahoslavenství, pak je řečeno komu je určeno a nakonec je vyjádřeno v čem spočívá. Základem je vždy Boží činnost, která je jasně vyjádřena a přislíbena. Adresáty blahoslavenství jsou lidé, kteří se nacházejí v určité situaci nebo se chovají určitým způsobem.
Blahoslavenství je osud, který Ježíš ohlašuje v plnosti: nevýslovná a bezmezná radost, která objímá, naplňuje a zasahuje zcela člověka. Ježíš je poslem této radosti bez hranic. Lidé, ke kterým se obrací, mají od nynějška pevný základ této radosti – od okamžiku, který má původ v dobrotivém Božím jednání.
Ježíš neformuluje náhodně svá blahoslavenství. Pro každé z nich vyjadřuje příslušné zdůvodnění. Třetí část každého blahoslavenství mluví o Boží činnosti. První a osmé blahoslavenství mají stejný základ: „neboť jejich je nebeské království“. Jen na několika málo místech Matouš mluví o Božím království, které je jinak obvyklým výrazem v Novém Zákoně. Používá spíše výrazu „nebeské království“ ve shodě s židovským způsobem vyjadřování. Výrazy „Boží království“ a „nebeské království“ mají stejný význam. Neoznačují území nebo místo, ale oblast, ve které Bůh vykonává své panování bezprostředně a otevřeně. Formulace „jejich je nebeské království“ pak znamená, že Boží královská vláda není panováním nějakého tyrana, nýbrž starostlivým a láskyplným působením pastýře. On prosadí svou vládu proti všem ještě nyní vládnoucím mocnostem a silám. Budou mu patřit a on jim bude nablízku se svou mocí a dobrotou. Na této otevřené, neskryté, mocné a milostivé Boží přítomnosti je založena veškerá blaženost. Takto je tedy u prvního a posledního blahoslavenství vyjádřeno to, co je základní a podstatné pro všechna ostatní.
V odůvodněních ostatních blahoslavenství rozvádí Ježíš, jak se projevuje tato Boží přítomnost, jak působí blaženost nám lidem. „Budou potěšeni“, to znamená: Bůh je bude těšit. Následuje pak celá řada milostivého Božího jednání, které naplňuje veškeré lidské touhy: Bůh jim dá jako jejich otec zemi do dědictví. Bůh je bude sytit. Bůh se nad nimi smiluje. Bůh jim bude bezprostředně viditelně přístupný. Bůh je nazve svými syny a dcerami, uzná je za své děti a přijme je do svého rodinného společenství. Poselství blahoslavenství je především poselstvím o Bohu. Ze svého poznání Boha nám Ježíš zvěstuje, jak bude Bůh s námi jednat. Čím více smíme věřit a chápat, že Bůh je ten, který je a bude takto pro nás lidi, tím více budeme zakoušet již nyní oblažující moc tohoto skutečně radostného poselství.
Bůh však nechce, abychom my lidé byli pasivní, abychom byli lhostejní, aby pro nás nehrálo žádnou roli, zda jednáme tak či onak. Proto Ježíš říká v každé druhé části blahoslavenství, co je správným jednáním na naší straně, jak se máme otevřít Božímu jednání, abychom jím byli obohaceni. Od chudoby před Bohem až k pronásledovaným pro spravedlnost vyjmenovává Ježíš postoje, které nás činí připravenými pro oblažující Boží jednání.
Postoje, které Ježíš uvádí, nejsou výčtem zvláštních sociálních skupin nebo typy lidí, jež jsou obětmi tragédií. Ježíšova práce s hříšníky a lidmi na okraji společnosti neznamená, že by jejich chudoba byla příznakem svatosti. Byli zvláštními adresáty Ježíšova milosrdenství, protože je potřebovali, a jako Boží lid byli hodni milosrdenství. Jejich materiální a sociální nedostatek byl také živým symbolem absolutní potřeby a závislosti, která ve skutečnosti popisuje postoj všech lidí před Bohem. Avšak chudák a člověk žijící na okraji společnosti si nemohou činit větší nárok na dar milosti než člověk bohatý nebo člověk s významným společenským postavením. Ježíšovo poselství bylo stejné pro všechny. Poselství „království se přiblížilo“ je příslibem nového života. Člověk však musí žít podle tohoto daru. Je proto vyzván, aby „obnovil celý život“. Blahoslavenství se jeví jako jednotný celek. Nezvou k jednotlivým životním postojům, ale jsou pozváním, které vyžaduje úplné lidské nasazení. Modelem a vzorem blahoslavenství je sám Ježíš. On je po výtce „chudým“, „tichým“, „milosrdným“, „čistého srdce“, „pronásledovaným“, „tím, kdo působí pokoj a kdo se zasazuje o spravedlnost“.
Rozhodující je a zůstává Boží jednání, které tvoří obsah Ježíšova radostného poselství a na kterém se zakládá veškerá blaženost. Skrze toto Boží jednání jsme však též uschopněni a zavázáni k postojům, které Ježíš vyjmenovává. Na samém počátku Horské řeči tedy zaznívá základní téma evangelia: Spása je dar, dar, jehož tvůrčí moc vstupuje do světa bolesti a temnoty, aby nás uzdravila a požehnala nám. Ačkoli Matouš bude v evangeliu opakovaně klást důraz na nezbytnost činnosti, s daleko větší naléhavostí bude tvrdit, že spása je čirým darem, který by se neměl přehlížet.