Kalendář akcí

<< Březen 2024 >>
PÚSČPSN
26 27 28 29 1 2 3
4 5 6 7 8 9 10
11 12 13 14 15 16 17
18 19 20 21 22 23 24
25 26 27 28 29 30 31
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous
Next

Mt 5,17-37

Petr Chalupa

 

O 6. neděli v mezidobí uslyšíme v cyklu A další část Ježíšova kázání na hoře z Matoušova evangelia. Nejprve se dozvíme o Ježíšově vztahu k Mojžíšovu zákonu a prorockým spisům. Potom od náš Ježíš žádá dokonalejší spravedlnost, než byla spravedlnost učitelů Zákona a farizeů. Na třech příkladech svého výkladu známých ustanovení dává pak konkrétní příklady toho, v čem může dokonalejší spravedlnost spočívat.
Úryvek začíná slovy:

Ježíš řekl svým učedníkům: Nemyslete, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky. Nepřišel jsem je zrušit, ale naplnit.

Tento verš je programovým prohlášením dalekosáhlého významu. Kdo takto mluví, je buď prorok nebo Mesiáš. Nemyslete může naznačovat Ježíšův spor s protivníky, ale může to být také známka autority, s kterou promlouvá. V životě prvních křesťanů mohla být tato věta pokynem pro lidi, kteří byli proti Mojžíšovu zákonu. Slovní spojení Zákon nebo proroci označuje celý Starý zákon. Zrušit znamená zbavit platnosti. Naplnit může znamenat uskutečnit činem nebo splnit nejhlubší Boží záměr.

Amen, pravím vám: Dokud nepomine nebe a země, nepomine jediné písmenko ani jediná čárka ze Zákona, dokud se to všecko nestane.

Tyto věty patří k nejpozitivnějším výrokům evangelia ve vztahu k Židům. Spolu s předcházejícím veršem jde o totéž: Mojžíšův zákon zůstává v platnosti, a to po stránce obsahové (jediné písmenko) i časové (dokud nepomine nebe a země). Poněkud rušivě působí závěr výroku: dokud se to všecko nestane. Tento závěr nejpravděpodobněji znamená, že dojde k slibovanému naplnění. Na rozdíl od rabínské nauky o věčné nezměnitelnosti Mojžíšova zákona zůstává podle Matouše tento zákon v platnosti jen do konce světa. Při něm obstojí pouze Ježíšova slova (srov. Mt 24,35).
V tomto verši se Matouš pokouší propojit to, co je vlastně neslučitelné: tvrzení o platnosti Zákona s jeho naplněním v Ježíšovi. Matouš chce spojit to, co vychází z minulosti, s novostí Ježíšova výkladu.

Kdyby tedy někdo zrušil jedno z těchto přikázání – a třeba i to nejmenší – a tak učil lidi, bude v nebeském království nejmenší. Kdo se však bude jimi řídit a jim učit, bude v nebeském království veliký.

Takto uvažovali židovští rabíni. Podle nich existovala přikázání lehká a těžká, s významem menším a větším, ale všechna byla stejně závazná, protože byla stanovena Bohem. Mezi křesťany, kterým Matouš píše, probíhal nejspíš spor o závaznost Mojžíšova zákona. Některým v Matoušově společenství bylo třeba připomenout, jak se hájil sám Ježíš proti námitce, že nejedná podle Zákona. Ježíš se hlásí k Mojžíšovu zákonu, i když podle Matouše dokázal vůči němu mít také odstup. V některých případech jej přestoupil a některá ustanovení zrušil.

Říkám vám: Nebude-li vaše spravedlnost mnohem dokonalejší než spravedlnost učitelů Zákona a farizeů, do nebeského království nevejdete.

Slyšeli jsme klíčovou výpověď o životě Božího lidu. Spravedlnost znamená způsob života, který odpovídá navázanému vztahu k Bohu. Přesahující spravedlnost neznamená přesnější plnění znění Zákona, představuje zde spíš odklonem křesťanů od rabínského židovství. Věta říkám vám odkazuje na následující protiklady.
První protiklad o zabití v hněvu a usmíření má tři úseky. První tvoří 21. a 22. verš.

Slyšeli jste, že bylo řečeno předkům: Nezabiješ: Kdo by zabil, propadne soudu. Ale já vám říkám: Každý, kdo se na svého bratra hněvá, propadne soudu; kdo svého bratra tupí, propadne veleradě; a kdo ho zatracuje, propadne pekelnému ohni.

Slyšeli jste znamená, že něco takového Ježíšovi posluchači převzali z tradice. Bylo řečeno chce připomenout, že Bůh na Sinaji dal páté přikázání. Ale já vám říkám zdůrazňuje Ježíšovu nepřekonatelnou moc. Takto se projevuje Mesiáš. Boží přikázání není zrušeno, ale naplněno tím, že je kritizována tradice. Chrání se nejen lidský život, ale člověk jako osoba se svou důstojností, kterou má od Boha. Žádný soud by se nezabýval hněvem na druhého člověka. Ježíš chce upoutat pozornost na to, co říká: hněv je porušením Boží vůle. Tím by se však soud měl zabývat. Ježíšovi jde o právo druhého jako osoby, které je ohroženo už hněvem. Tupení je útokem na osobní důstojnost a narušuje lidské společenství.

Přinášíš-li tedy svůj dar k oltáři a tam si vzpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech tam svůj dar před oltářem a jdi se napřed smířit se svým bratrem, teprve potom přijď a obětuj svůj dar.

Matouš připojuje první výrok, který nabádá k usmíření. Rabíni neznali možnost přerušení oběti kvůli usmíření. Ježíš zdůrazňuje, že smíření s bratrem je předpokladem pro smíření s Bohem. Služba Bohu neprobíhá mimo vztah k bratrovi.

Dohodni se rychle se svým protivníkem, dokud jsi s ním na cestě, aby tě tvůj protivník odevzdal soudci a soudce služebníkovi, a byl bys uvržen do žaláře. Amen, pravím vám: Nevyjdeš odtamtud, dokud nezaplatíš do posledního halíře.

Máme před sebou malé podobenství o cestě k soudu. Matouš nabádá k moudrému jednání. Slova amen, pravím vám zdůrazňují nevyhnutelnost budoucího soudu, ale také možnost být osvobozen.

Slyšeli jste, že bylo řečeno: Nezcizoložíš: Ale já vám říkám: Každý, kdo se dívá na ženu se žádostivostí, už s ní zcizoložil ve svém srdci. Svádí-li tě pravé oko, vyloupni ho a odhoď od sebe; neboť je pro tebe lépe, aby jeden z tvých údů přišel nazmar, než aby celé tvoje tělo bylo uvrženo do pekla.

Druhý protiklad o cizoložství je vyhroceným výkladem šestého přikázání. Starý zákon znal dvojí právo pro muže a ženu. Muž nemohl zcizoložit proti svému manželství, pro ženu však byl každý mimomanželský styk cizoložstvím. Žena patřila muži jako vlastnictví a nebyla mu rovná. Cizoložství bylo tedy chápáno jako porušení vlastnických práv muže.
Pán Ježíš dbá na vnitřní postoj. Muž není zbaven své odpovědnosti. Ježíš stanovuje oběma, muži i ženě, stejná práva. Obě napomenutí o oku a ruce varují před žádostivým pohledem a pudově podmíněným dotekem. Ježíšův požadavek má vést k otřesu, aby se tak zdůraznilo, že člověk může ohrozit svou spásu.

A svádí-li tě tvoje pravá ruka, usekni ji a odhoď od sebe; neboť je pro tebe lépe, aby jeden z tvých údů přišel nazmar, než aby celé tvoje tělo přišlo do pekla. Také bylo řečeno: Kdo by se rozváděl se svou ženou, ať jí dá rozlukový list. Ale já vám říkám: Každý, kdo se rozvede se ženou – mimo případ smilstva – uvádí ji do cizoložství, a kdo se ožení s rozvedenou, dopouští se cizoložství.

V Páté knize Mojžíšově čteme: Když si muž vezme ženu a ožení se s ní, ona se mu však potom znelíbí, protože na ní shledá něco hanebného, napíše jí rozlukový list, dá jí ho do rukou a vykáže ji ze svého domu (Dt 24,1). V době Ježíšově se vedly spory o to, zda něčím hanebným se míní o morální poskvrna nebo o maličkost, která by vzbuzovala nechuť. Ježíš kritizuje tuto tradici jako ústupek tvrdosti srdce vzhledem k řádu stvoření, distancuje se od Mojžíše a zvěstuje Boží vůli, která znamená stejné právo pro muže i ženu. Také muž může zcizoložit, když rozvodem vydá svou ženu cizoložství. Ježíš prohlašuje manželství za nerozlučné.
Výhradou mimo případ smilstva nestanovuje Ježíš zákon – podobně jako zákazem hněvu nebo přísahy. Evangelistovi nejde na tomto místě o rozvod, nýbrž o rozluku nedovolených manželství. Takové případy bývaly ve skutečnosti výjimkou. Mohly snad být problémem v Matoušově společenství.

Slyšeli jste, že bylo řečeno předkům: Nebudeš přísahat křivě, ale splníš Pánu svou přísahu.

Zdá se, že z řečeného předkům se připomínají dvě místa ze Starého zákona: Nevydáš křivé svědectví proti svému bližnímu (Ex 20,16) a nesmíte v mém jménu lživě přísahat (Lv 19,12). V Izraeli byly známé dovolené přísahy, někde bylo dokonce zvykem potvrzovat přísahou každou výpověď. Přísaha měla znamenat jistotu vzhledem k nespolehlivosti lidského slova. Snadno přitom docházelo k porušování druhého přikázání.

Ale já vám říkám: Vůbec nepřísahejte: ani při nebi, protože je to Boží trůn, ani při zemi, protože je to podnož jeho nohou, ani při Jeruzalému, protože je to město velikého krále; ani při své hlavě nepřísahej, protože ani jediný vlas nemůžeš udělat světlým nebo tmavým.

Svou autoritou zakazuje Ježíš přísahu úplně. Navazuje tak na lidský cit pro pravdu a dovádí jeho požadavek k naplnění. Dokonalejší spravedlnost se ukazuje v pravdivosti, která je srovnávána s pravdivostí nebeského Otce.
Protože se lidé neodvažovali vyslovit Boží jméno, používali náhražek a vytvořili celou stupnici toho, co je nebo není závazné. S Boží svatostí nelze takto zacházet.

Ale vaše řeč ať je: ano, ano – ne, ne. Co je nad to, je ze Zlého.“

Slova ano, ano – ne, ne nejsou přísahou, ale radikálním požadavkem na pravdivost, který je odůvodněn vědomím, že Bůh je svědkem všeho řečeného, ať už je vzýván nebo není. Slovní spojení ze zlého, můžeme chápat také osobně. Podle Janova evangelia (J 8,44) je ďábel otec lži.
Papež Benedikt XVI. píše k tomuto místu ve své knize Ježíš Nazaretský: „Matouš psal své evangelium pro křesťany ze židovství a psal je do židovského světa, aby znovu uplatnil tento velký impulz, který přišel od Ježíše. Skrze jeho evangelium Ježíš znovu a neustále mluví k Izraeli. V Matoušově dějinném okamžiku mluví obzvláště k židokřesťanům, kteří tak poznávají novost i kontinuitu Božích dějin, začínajících u Abraháma, s lidstvem a jeho obratem, který provedl Ježíš; mají nalézt cestu života.“