Marie Zouharová

Dnešní liturgická slavnost Nanebevzetí Panny Marie nás vede k úvahám nad biblickými základy víry v Mariino oslavení.

Od samého počátku patřilo ke křesťanské víře přesvědčení o vzkříšení a věčném životě s Bohem. Byla zde především základní výpověď o oslaveném Pánu. V Prvním listu Korinťanům (l K 15), ze kterého pochází druhé čtení dnešní slavnosti, čteme: „Kristus zemřel na naše hříchy podle Písem a byl pohřben; byl vzkříšen třetího dne“….. jako první z těch, kdo zesnuli.“ Ve Druhém listu Korinťanům se tato výpověď rozvíjí (2 K 14): „vždyť víme, že ten, kdo vzkřísil Pána Ježíše, také nás s Ježíšem vzkřísí a postaví před svou tvář spolu s vámi“. Kristus tedy vstal z mrtvých a žije. I my vstaneme z mrtvých a budeme žít s Ním. Co je skutečností u Krista, stane se skutečností také u křesťanů.

Poslechněme si další část z Pavlova Prvního listu Korinťanům (l K l5,14-19): „Jestliže Kristus nebyl vzkříšen, pak je naše zvěst klamná a klamná je i naše víra, a my jsme odhaleni jako lživí svědkové o Bohu: dosvědčili jsme, že Bůh vzkřísil Krista, ale on jej nevzkřísil, není-li vzkříšení z mrtvých. Neboť není-li vzkříšení z mrtvých, nebyl vzkříšen ani Kristus. Nebyl-li však Kristus vzkříšen, je vaše víra marná, ještě jste ve svých hříších, a jsou ztraceni i ti, kteří zesnuli v Kristu. Máme-li naději v Kristu jen pro tento život, jsme nejubožejší ze všech lidí!“ Křesťanská víra tedy stojí a padá s Kristovým vzkříšením.

Pavel doufá, že Krista budou na cestě ze smrti k životu následovat další lidé. Proto píše: „Kristus vstal z mrtvých, a to jak první z těch, kteří zesnuli.“

Rozhodujícím měřítkem je spojení s Kristem: „Jako totiž pro svoje spojení s Adamem všichni propadli smrti, tak zase pro svoje spojení s Kristem, všichni budou povoláni k životu.“

Teď si můžeme položit otázku: Jak mohl být oslaven život, který byl tak zvláštním způsobem spojen s Duchem svatým – od Mariina početí Kristova lidského života? Jestliže Kristus slíbil, že vzkřísí v poslední den toho, kdo v něho věří a plní vůli Otcovu – jak čteme v 6. kapitole Janova evangelia – byl tento slib smysluplný především vzhledem k Marii, která uvěřila a Bohu odpověděla absolutní poslušností.

Podle jeruzalémské tradice zemřela Panna Maria v Jeruzalémě, kde byla v 6. století postavena bazilika na její památku. O jejím hrobě se v této tradici nehovoří. Druhá tradice klade Mariin hrob do Efezu v Malé Asii. Ale apokryfní spisy, které snad zrcadlí starší tradici, odkazují jednoznačně na Jeruzalém.

Pro tradici Nanebevzetí Panny Marie jsou však důležitější kázání, která vysvětlují obsah svátku. Mluví se o jejím proměnění nebo přímo o nanebevzetí. Zpočátku se pojetí různí, ale velcí učitelé 8. století jako je Modestus z Jeruzaléma, Ondřej z Kréty a především Jan z Damašku učí jasně, že Panna Maria byla hned po své smrti vzata do nebe s tělem i duší.

Jaké k tomu mají důvody? Někteří z nich poukazují, že se nezachovaly žádné tělesné ostatky Panny Marie. Teoteknos z Livias uvádí místa ve Starém i Novém zákoně, ve kterých spatřuje narážku na Mariino nanebevzetí. Další spatřují základ Mariiny oslavy v její svatosti a neporušenosti, v jejím mateřství, které ji učinilo tělesně navždy spojenou s Kristem v nesmrtelnosti. Tělo tak svaté nemohlo propadnout rozkladu v hrobě. Když i kajícímu lotrovi slíbil Ježíš vstup do ráje, tím spíše daroval tuto výsadu své Matce.

Jiný pradávný autor zdůrazňuje: „Protože je slavnou Matkou Krista, našeho božského Spasitele, dárce života a nesmrtelnosti, dostává život od toho, který ji vzkřísil z hrobu a vzal k sobě – způsobem, který zná jenom on sám – a navěky má s ním stejnou tělesnou neporušitelnost.“

Všechny výroky a úvahy svatých Otců se opírají o Písmo svaté jako o spolehlivý základ. Písmo představuje Pannu Marii v nejužším spojení s jejím božským Synem.

Uveďme postupně hlavní texty, o které se opírá pozdější tradice, nauka církve a nakonec i dogma o nanebevzetí.

První text pochází z První knihy Mojžíšovy: „Mezi tebe a ženu položím nepřátelství, i mezi símě tvé a símě její. Ono ti rozdrtí hlavu a ty jemu rozdrtíš patu“ (Gn 3,l5). Nepřátelství mezi hadem a ženou se týká všeho, co je protibožské, především hříchu. Neposlušností byl život ztracen. V budoucnu bude vítězství nad hříchem znamenat i vítězství života. Jako hadův protivník je zaslíben Vítěz, který má být nadějí navzdory lži a pádu. Tomuto Vítězi je nejblíže žena, jejímž potomkem bude ten, který přinese ovoce Boží lásky – život a slávu.

Další text je z Lukášova evangelia (Lk 1,28-35): „Anděl k Marii přistoupil a řekl: „Buď zdráva, milosti plná, Pán s tebou. Ona se nad těmi slovy velmi zarazila a uvažovala, co ten pozdrav znamená. Anděl jí řekl: „Neboj se, Maria, vždyť jsi nalezla milost u Boha. Hle, počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš. Ten bude veliký a bude nazván synem Nejvyššího a Pán Bůh mu dá trůn jeho otce Davida. Na věky bude kralovat nad rodem Jakubovým a jeho království nebude konce. Maria řekla andělovi: „Jak se to může stát, vždyť nežiji s mužem? Anděl jí odpověděl: „Sestoupí na tebe Duch svatý a moc Nejvyššího tě zastíní; proto i tvé dítě bude svaté a bude nazváno Syn Boží.“

Úryvek z dnešní slavnosti k tomu dodává ústy Alžběty: „Blahoslavená, která jsi uvěřila, že se splní to, co ti bylo řečeno od Pána.“

Plnost milosti znamená plnost Božího života, tedy dokonalé společenství s Bohem. Smrt tuto plnost nezruší, ale dokoná. Maria dostala plnost milosti od Boha už v pozemském životě. Proto ani smrt tuto milost nemohla zmařit; její smrt byla dokonalým přechodem ze života do života. To nám sice text výslovně neříká, ale můžeme to vnímat jako skrytý smysl, který do slov vložil Duch svatý, a ten ho ve vhodné době zase odhaluje. Jsme svědky dlouhého věroučného vývoje.

Při vyhlášení článku víry nešlo o boj proti nesprávnému učení. Byla zde však nejistota ohledně pravdy a o obsahu svátku. Proto papež Pius X. žádal o důkladné prostudování, ale teprve až Pius XI. a Pius XII. dovršili tuto otázku. Dne 1. 11. 1950 bylo v apoštolské konstituci „Nesmírně štědrý Bůh“ slavnostně vyhlášeno jako článek víry: „Na konci svého života byla neposkvrněná Bohorodička Maria, vždy panna, s tělem a duší vzata do nebeské slávy“. Tato definice vznikla z modliteb k Duchu svatému, ze studií Otců a teologů, kteří se opírají o Písmo svaté. Text neužívá slova „nanebevzetí“, neříká nic o konci Mariina života. „Vzata s tělem a duší“ je výraz biblický. „Do nebeské slávy“ znamená, že byla vzata Bohem do věčného společenství.

Text se opírá především, jak jsme si už řekli, o výpověď z První knihy Mojžíšovy (Gn 3,15) a texty z Prvního listu Korinťanům a listu Římanům. Závěr 6. kapitoly v listu Římanům zní: „Mzdou hříchu je smrt, ale darem Boží milosti je život věčný v Kristu Ježíši, našem Pánu.“ Apoštolská konstituce Papeže Pia XII. obsahuje velmi mnoho důležitých prvků. Prvním cílem této konstituce je oslava Boha, který Pannu Marii zahrnul zvláštní milostí.

Jaký je význam tohoto článku víry?

Jako motiv pro vyhlášení dogmatu uvádí apoštolská konstituce podporu víry v posmrtný život a boj proti falešnému kultu těla.

Dnes vidíme i další a obecnější smysl dogmatu o nanebevzetí. Vyzdvihuje se jím cena a důstojnost lidského života – i jeho konečný cíl. Tak je možné chápat význam této skutečnosti ve světě plném násilí, teroru a válek, rozvráceném terorismem, násilím a mučením, s hrozbou ještě větších katastrof, při kterých jsou zbytečně ničeny lidské životy.

Nad touto bídou stojí s námi žena, o které může v plném smyslu platit obraz z Janova Zjevení (Zj 12,1): „Ukázalo se veliké znamení na nebi: Žena oděná sluncem, s měsícem pod nohama a s korunou dvanácti hvězd kolem hlavy.“

V tomto definitivním společenství s Bohem a s korunou slávy, kterou Panně Marii připravil Syn a Duch svatý u Otce, je Maria první dcera Otcova, první vykoupený člověk. V plnosti lásky je spojena se všemi svatými a spravedlivými, kteří nás předešli se znamením víry. Je spojena i s Kristovým dílem a s církví bojující zde na zemi.

Nanebevzetí Panny Marie zůstane zvláštním Božím činem, který souvisí s jejím zvláštním mateřstvím a uchráněním od dědičné poskvrny.

II. vatikánský sněm nevyhlásil žádné dogma, ale zařadil pojednání o Panně Marii jako 8. kapitolu do věroučné konstituce Světlo národů. Zde se v 59. článku praví: „Neposkvrněná Panna, která byla uchována nedotčená jakoukoli skvrnou dědičné viny, když dokončila svůj pozemský život, byla vzata s tělem i duší do nebeské slávy a povýšena od Pána za královnu celého tvorstva, aby se lépe připodobnila svému Synu, který je král králů (srov. Zj 19,16) a vítěz nad hříchem a smrtí.“