Marie Klašková
V úryvku Matoušova evangelia pro 3. neděli v mezidobí uslyšíme mimo jiné Ježíšovu výzvu „obraťte se“. Snad bude užitečné seznámit se s pojmem obrácení v celém Písmu svatém.
V bibli se nachází na mnoha místech výzva k obrácení. Autoři textů používají pro tuto skutečnost slovních spojení ´otočit se´, ´obrátit se k Hospodinu´, ´hledat Hospodina´, ´hledat jeho tvář´, ´pokořit se před ním´, ´přimknout se k němu celým srdcem´ a mnoha dalších. Ve Starém zákoně je nejčastějším výrazem hebrejské slovo ´šúb´, které popisuje změnu cesty, návrat opačným směrem. Používalo se pro vyjádření návratu poddaného, který se vzbouřil proti svému pánu, nebo pro návrat nevěrné ženy k jejímu muži. V náboženském jazyce to konkrétně znamená odvrátit se od toho, co je zlé, a obrátit se k Bohu. Změnit chování, nově se orientovat. Časem dochází k rozlišování mezi vnitřním postojem pokání a vnějšími činy, které z tohoto postoje plynou. V řečtině se vnitřní obrácení označuje slovem ´metanoia´, které vyjadřuje změnu smýšlení; pro změnu jednání, pro vnější obrácení se používá výrazu ´epistrefein´. Oba tyto výrazy, metanoia i epistrefein, patří k sobě a vzájemně se doplňují.
Nátanovým výrokem proti cizoložnému králi Davidovi začíná výuka o tom, co znamená obrátit se. David je přiveden k vyznání svého hříchu. Říká: „Zhřešil jsem proti Hospodinu!“ (2 Sam 12,13) a potom činí pokání podle všech pravidel a přijímá Boží trest . Po obrácení celého izraelského lidu volají zájmena proroci. Izrael nedodržel smlouvu s Bohem. Izajáš píše: „Ach, pronárode hříšný, lide obtížený vinou, potomstvo zlovolníků, synové šířící zkázu! Opustili Hospodina, Svatého, Boha Izraele, znevážili, odcizili se mu“ (Iz 1,4). Pokud by se Izrael neobrátil a nevrátil k Hospodinu, který čeká, má Bůh právo jej opustit. Výzva k pokání je podstatným prvkem v kázání proroků. Přiblížíme si tedy poselství některých z nich.
Ámos byl prorokem spravedlnosti. Ukazuje na hříchy svých současníků. Jeho výzva ke hledání Hospodina se týká nejen bohoslužby, ale také úsilí v konání dobra a nenávisti ke zlu. „Mějte v nenávisti zlo a milujte dobro, uplatňujte v bráně právo! Snad se Hospodin, Bůh zástupů, smiluje nad pozůstatkem lidu Josefova“ (Am 5,15).
Prorok Ozeáš vyžaduje skutečné, nejen zdánlivé opuštění zla, hlavně pak modloslužby. V takovém případě Bůh upustí od svého hněvu a projeví Izraeli svou přízeň. Ozeáš hlásá vnitřní obrácení. Ostře vystupuje proti vnějškovému pokání a zdůrazňuje vnitřní obrácení, které je vedeno láskou a hledáním Boha.
Izajáš vystupuje proti všem možným nešvarům, které se v Judsku vyskytovaly. Pouze opravdové obrácení a podřízení se Boží vůli přináší spásu. Izajáš povzbuzuje a radí:
„Omyjte se, očisťte se, odkliďte mi své zlé skutky z očí, přestaňte páchat zlo. Učte se činit dobro. Hledejte právo, zakročte proti násilníku, dopomozte k právu sirotkovi, ujímejte se pře vdovy … I kdyby vaše hříchy byly jako šarlat, zbělejí jako sníh, i kdyby byly rudé jako purpur, budou bílé jako vlna“ (Iz 1,16-17). Prorok Izajáš však předvídá, že jeho poselství narazí na zatvrzelost srdcí, která způsobí nemožnost obrácení: „Srdce toho lidu obal tukem, zacpi mu uši, zalep mu oči, aby očima neviděl, ušima neslyšel, srdcem nepochopil, neobrátil se a nebyl uzdraven.“ (Iz 6,10). Jisté je, že „v obrácení a ztišeni je vaše spása… Vy však nechcete.“ (Iz 30,15). Izajáš však není pesimista, a tak si uchovává jistotu, že alespoň malý zbytek se navrátí k Bohu silnému a lid, který zakusí dobrodiní Boží spásy, se bude skládat výlučně z těch, kdo uposlechli výzvy k obrácení.
Všichni proroci zdůrazňují, že nejdůležitější je vnitřní postoj člověka vůči Bohu. Tedy spravedlnost, zbožnost, pokora, upřímnost… Tématem obrácení se však zaobírá především prorok Jeremiáš. Celou jeho knihou se vine jako červená nit výzva k obrácení, k návratu – s podmínkami, jež s tím jsou spojeny. Odbojný Izrael musí uznat svou chybu. Nestačí jen oplakávat hříchy a prosit za jejich odpuštění, ale je nutné hlavně změnit vlastní jednání a obřezat vlastní srdce. Jeremiáš vyzývá lid: „Obrátíš-li se, Izraeli, je výrok Hospodinův, obrať se ke mně! Jestliže odstraníš své ohyzdné modly, abych je neměl na očích a nebudeš se toulat, budeš-li přísahat, jakože živ je Hospodin, a dbát pravdy, soudu a spravedlnosti, pak si budou jeho jménem žehnat pronárody a budou se jím chlubit“ (Jr 4,1-2) Ovšem Izrael na tuto výzvu nereaguje. Proto Jeremiáš začíná ohlašovat Jeruzalému blížící se trest. Také však povzbuzuje, že přijde den, kdy zkoušený lid přijme trest a bude volat po obrácení srdce: „Obrať mě, chci se vrátit, vždyť ty, Hospodine, jsi můj Bůh“ (Jr 31,18) Hospodin slyší na takové pokorné obrácení, a proto nabízí obnovu smlouvy: „Svůj Zákon jim dám do nitra, vepíši jim jej do srdce. Budu jim Bohem a oni budou mým lidem“ (Jr 31,33)
Prorok Ezechiel také vyzývá k obrácení Izraele, který je stižen trestem, jímž mu Bůh hrozil. „Obraťte se a odvraťte se ode všech svých nevěrnosti a vaše nepravost vám nebude k pádu. Odhoďte od sebe všechny nevěrnosti, jichž jste se dopouštěli a obnovte své srdce a svého ducha. Proč byste měli zemřít, dome izraelský?… Obraťte se tedy a budete žít.“ (Ez 18,30-32). Ezechiel vybízí hlavně k osobnímu obrácení, za které nese odpovědnost každý člověk. Zkoušenému lidu však Hospodin daruje ze své milosti novou smlouvu. Hospodin umožní navrácení lidu. „Dám vám nové srdce a do nitra vám vložím nového ducha. Odstraním z vašeho těla srdce kamenné a dám vám srdce z masa. Vložím vám do nitra svého ducha. Učiním, že se budete řídit mými nařízeními, zachovávat moje rady a jednat podle nich“ (Ez 36,26-27).
Ke konci babylónského vyhnanství hlásá takzvaný druhý Izajáš, že došlo k obrácení alespoň zbytku Izraele. Poselství druhého Izajáše je plné naděje a povzbuzení. „Moje spravedlnost je blízko, má spása vzejde, všechny lidi bude soudit má paže“ (Iz 51,5) Tento nový výhled do budoucnosti předpokládá Boží lid, upevněný ve věrnosti vůči Hospodinu. Spása se nabízí také nežidům. „Všechny, kdo dbají na to, aby neznesvěcovali den odpočinku, kdo se pevně drží mé smlouvy, přivedu na svou svatou horu a ve svém domě modlitby je oblažím radostí… Můj dům se bude nazývat domem modlitby pro všechny národy“ (Iz 56,6-7).
Výzva k obrácení, která byla velmi podstatnou v kázání proroků, byla také ústředním bodem hlásání Jana Křtitele na prahu Nového zákona. Anděl před Janovým narozením říká Zachariášovi: „Mnohé ze synů izraelských obrátí k Pánu, jejich Bohu“ (Lk 1,16). Jan Křtitel hlásal: „Čiňte pokání, obraťte se, neboť se přiblížilo království nebeské!“ (Mt 3,2) Jan spojuje naději na příchod Božího království s nadcházejícím soudem, kterému nikdo neunikne. Nikomu také nepomůže ani příslušnost k Abrahámovu potomstvu, protože každý musí uznat svou hříšnost a přinášet ovoce obrácení. Člověk se má chovat tak, jak se sluší na ty, kteří se obrátili. Jako znamení obrácení uděloval Jan Křtitel křest vodou v Jordánu. Je to také příprava na křest ohněm a Duchem svatým, který bude udělovat Mesiáš: „Já vás křtím vodou k pokání.. Ale ten, který přichází za mnou, je silnější než já… On vás bude křtít Duchem svatým a ohněm..“ (Mt 3,11).
Ježíš se neomezuje na hlásání příchodu Božího království, ale začíná je svou mocí hned uskutečňovat. Také Ježíš, stejně jako jeho předchůdce Jan Křtitel, vybízí k obrácení: „Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží. Čiňte pokání a věřte evangeliu“ (Mk 1,15). Jedním z podstatných prvků Ježíšovy radostné zvěsti je právě výzva k obrácení. Člověk, který si uvědomí své postavení hříšníka, se může obrátit na Ježíše, protože Syn člověka má moc odpouštět hříchy. Tato výzva k obrácení však u člověka narazí na jeho sobectví ve všech možných podobách. Ať už je to lpění na bohatství nebo jistota vlastní dokonalosti. Ježíš ve svých výzvách k pokání nemluví o kajících obřadech. Pro něho je rozhodující změna srdce. Člověk by se měl stát znovu nevinným jako dítě: „Amen, pravím vám, jestliže se neobrátíte a nebudete jako děti, nevejdete do království nebeského“ (Mt 18,3).
Obrácení je předmětem mnoha podobenství. Obrácení je milost, která vyplývá z Božího rozhodnutí. Ztracená ovce je zachráněna, protože ji pastýř hledá a nalezne. Lidská odezva na tuto milost je znázorněna podobenstvím o marnotratném synu. Zde se Otcovo milosrdenství projevuje v celé své kráse a velikosti. Syn se obrátí a říká si: „Vstanu a půjdu k svému otci a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě.“ Otec jej však očekává, objímá jej a znovu přijímá.. Nechá kvůli němu zabít vykrmené tele a uspořádá hostinu. Říká: „buďme veselí, protože tento můj syn byl mrtev, a zase žije, ztratil se, a je nalezen“ (Lk 15,11-32).
Ježíš věnuje hříšníkům zvláštní pozornost, která v nich vyvolává touhu po obrácení. Zvláště pak v Lukášově evangeliu můžeme nalézt příběhy některých z nich. Lukáš nám vypráví o obrácení veřejné hříšnice nebo celníka Zachea. Ježíš říká: „v nebi je větší radost nad jedním hříšníkem, který činí pokání, než nad devadesáti devíti spravedlivými, kteří pokání nepotřebují“(Lk 15,7).
Ještě v době svého veřejného působení posílal Ježíš své apoštoly hlásat obrácení a evangelium o Království.. Po svém zmrtvýchvstání znovu posílá učedníky hlásat odpuštění hříchů všem národům. Předává jim pověření a moc: „Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou“ (J 20,23). Skutky apoštolů a také ostatní epištoly ukazují, že apoštolé tento Ježíšův příkaz věrně plnili. Způsob obrácení však měl jinou podobu u Židů a jinou u pohanů.
U Židů se jednalo především o obrácení morální. Kající návrat je nezbytnou podmínkou k dosažení odpuštění hříchu.. Petr říká lidem při svém prvním kázání: „Obraťte se a každý z vás ať přijme křest ve jménu Ježíše Krista na odpuštění svých hříchů a dostanete dar Ducha svatého“ (Sk 2,38). U Židů se tedy jednalo o odvrácení od zatvrzelosti a náklonnost ke Kristu jako Mesiáši. Jak náročné je toto obrácení, si prožil sám apoštol Pavel.
U pohanů se evangeliu dostalo lepšího přijetí. Když byl pokřtěn setník Kornélius, pochopili konečně křesťané obrácení ze židovství, že „i pohany povolal Bůh k pokání, aby dosáhli života“ (Sk 11,18).
V dalších dějinách církve má obrácení a pokání svůj zaklad ve svátostech, především ve křtu a ve svátosti smíření neboli pokání. Křest je počátek našeho obrácení k Bohu. Ve svátosti pokání se stále znovu odvracíme od zlého a zaměřujeme svůj život k Bohu, který neustále odpouští, a jako marnotratné děti nás opět přijímá k sobě.