Marie Klašková
Milé posluchačky a milí posluchači, v dnešním pořadu Bible v liturgii se budeme věnovat tématu „odpuštění“. V prvním čtení příští neděle uslyšíme z knihy Sirachovcovy o odpuštění a sváru. Ježíš Sirachovec radí svým posluchačům: „Odpusť svému bližnímu, pokud ti ukřivdil. Až ty budeš jednou prosit, budou i tobě hříchy odpuštěny“ (Sir 28,2). Po prvním čtení budeme zpívat sto třetí žalm. Odpověď k tomuto žalmu zní: „Hospodin je milosrdný a milostivý, shovívavý a nadmíru dobrotivý.“ V žalmu se pak zpívá: „Dobrořeč, má duše, Hospodinu, nezapomínej na žádné jeho dobrodiní! On ti odpouští všechny nepravosti, ze všech nemocí tě uzdravuje“ (Ž 103,2-3). Také v úryvku evangelia se hovoří o odpuštění. Petr se ptá Ježíše: „Pane, kolikrát mám odpustit svému bratru, když proti mně zhřeší? Snad až sedmkrát?“ (Mt 18,21). Známe Ježíšovu odpověď: „sedmdesátsedmkrát.“ Následuje podobenství o nemilosrdném služebníkovi. Jednotlivým čtením z příští neděle jsme se věnovali v pořadu Bible v liturgii v minulých dnech. Dnes si povíme o tématu odpuštění v souvislosti s celou Biblí.
Ve Starém zákoně se setkáváme s Bohem, který odpouští, ale také přísně trestá. Ve Starém zákoně najdeme mnoho různých příkladů odpuštění. Hříšný člověk je v Bibli přirovnán k dlužníkovi, kterému Bůh smaže jeho dluh. Bůh jakoby zapomíná na spáchaný hřích. Považuje ho za skutečnost, na kterou již nechce vzpomínat. Ezechiel píše: „Žádný z jeho hříchů, kterých se dopustil, se mu nebude připomínat, začal jednat podle práva a spravedlnosti, jistě bude žít“ (Ez 33,16). Odpuštění se popisuje jako omytí, očista od skvrn. V padesátém prvním žalmu čteme: „Moji nepravost smyj ze mne dokonale,očisť mě od mého hříchu!“ (Ž 51,4). Pozoruhodných obrazů pro odpuštění používá prorok Micheáš: „Bůh se opět nad námi slituje, rozšlape naše nepravosti. – Do mořských hlubin vhodíš všechny jejich hříchy“ (Mi 7,19).
O odpuštění se mluví již v prvních kapitolách První knihy Mojžíšovy. Kain sice ví po zavraždění svého bratra, že Bůh odpouští, ale myslí si, že jeho hřích je neodpustitelný. Říká: „Můj zločin je větší, než je možno odčinit“ (Gn 4,13). Bůh však odpouští každý zlý skutek, a tak obnovuje vztah mezi sebou a člověkem. Každému odpuštění však musí předcházet uznání viny.
Při setkání Boha s člověkem se Hospodin projevuje jako milosrdný a milostivý. Uzavírá s Izraelem smlouvu. Při předání desatera říká Mojžíšovi:„Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, Bůh žárlivě milující. Stíhám vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteří mě nenávidí, ale prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kteří mě milují a má přikázání zachovávají(Ex 20,5-6). Bezprostředně po uzavření smlouvy ji lid porušil. Zobrazil si svého Boha pomocí býčka ze zlata. Mojžíš upozornil lid, že se dopustil velkého hříchu a šel prosit Boha za odpuštění. Říká: „Bůh plný slitování a milostivý, shovívavý, nejvýš milosrdný a věrný, (…) odpouští vinu, přestoupení a hřích. Avšak viníka nenechává bez trestu. Je to lid tvrdošíjný, promiň nám však vinu a hřích a přijmi nás jako dědictví“ (Ex 34,6-9).
Všeobecně se mínilo, že pro odpuštění hříchů stačí smírná oběť. Proroci však upozorňují, že oběti a vnější obřady jsou zbytečné, pokud je neprovází pokání a touha po odpuštění. Prorok Micheáš hlásal Izraeli: „Jak předstoupím před Hospodina? (…) Mohu před něj předstoupit s oběťmi zápalnými, s ročními býčky? Cožpak má Hospodin zalíbení v tisících beranů, v deseti tisících potoků oleje? (…) Člověče, bylo ti oznámeno, co je dobré a co od tebe Hospodin žádá. Jen to, abys zachovával právo, miloval milosrdenství a pokorně chodil se svým Bohem“ (Mi 6,6-8). Podobně mluvil také prorok Jeremjáš: „Nač je mi kadidlo, které přichází ze Šeby, nejlepší vonné koření z daleké země? Vaše zápalné oběti nedojdou zalíbení, vaše obětní hody mi nejsou příjemné“ (Jr 6,20). Důležitější než oběti je uznání a vyznání viny. Odpuštění velmi úzce souvisí s obrácením, s pokáním. V člověku tak nastává obrat od hříchů k Bohu. Teprve pak mu Bůh může odpustit.
Všimněme si důvěry, s jakou se žalmista obrací k Bohu. Žalmy jsou modlitby, a proto se v nich často prosí o odpuštění nepravostí. V žalmech najdeme mnoho povzbuzení, která vycházejí z jistoty o Božím odpuštění. Žalmista bez okolků vyznává své hříchy: „Svůj hřích jsem před tebou přiznal, svou nepravost jsem nezakrýval. Řekl jsem: Vyznávám se Hospodinu ze své nevěrnosti. A ty jsi ze mne sňal nepravost, hřích můj“ (Ž 32,5). Bůh si nelibuje v zavržení, ale touží obnovovat, znovu tvořit, očistit a naplnit radostí pokorného člověka. V jiném žalmu čteme: „Zbav mě hříchu, očisť yzopem a budu čistý, umyj mě, budu bělejší nad sníh. (…) Odvrať svou tvář od mých hříchů, zahlaď všechny mé nepravosti. Stvoř mi, Bože, čisté srdce, obnov v mém nitru pevného ducha. (…) Zkroušený duch, to je oběť Bohu. Srdcem zkroušeným a zdeptaným ty, Bože, nepohrdáš“ (Ž 51,9-12.19) Bůh je hojným zdrojem vykoupení. Je vždy ochoten odpustit, upustit od trestu, který hříšníkovi hrozí.
Jan Křtitel vyzýval k pokání a obrácení, které je nutné pro odpuštění hříchů. Volal: „Čiňte pokání a dejte se pokřtít na odpuštění hříchů“ (Mk 1,4). Také Ježíš není poslán soudit, ale zvát k obrácení, k odpuštění hříchů. Ježíš odpouští těm, kdo mají pokorné srdce. Při tělesném uzdravení docházelo také k uzdravení srdce. Evangelista Marek při uzdravení ochrnutého píše:„Když Ježíš viděl jejich víru, řekl ochrnutému: Synu, odpouštějí se ti hříchy. Seděli tam někteří ze zákoníků a v duchu uvažovali: Co to ten člověk říká? Rouhá se! Kdo jiný může odpouštět hříchy než Bůh?…“ (Mk 2,5-8).
Ježíš také často mluvil o nezbytnosti odpuštění všem bližním. Ježíš naučil učedníky modlit se. Jedna z proseb Otčenáše zní: „odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme těm, kdo se provinili proti nám“ (Mt 6,12). Boží odpuštění vin je podmíněno odpuštěním člověka. Pokud tuto prosbu řekneme jinými slovy, pak můžeme říct: odpusť nám naše viny do té míry, do které odpouštíme my našim bližním. Na tomto místě najdeme dokonce dvojí zdůraznění odpuštění. Ve čtrnáctém verši téže kapitoly čteme: „Neboť jestliže odpustíte lidem jejich přestoupení, i vám odpustí váš nebeský Otec. Jestliže však neodpustíte lidem, ani váš Otec vám neodpustí vaše přestoupení“(Mt 6,14).
O hříchu a odpuštění mezi lidmi píše evangelista Matouš hlavně v osmnácté kapitole. Z této kapitoly bylo vybrán úryvek evangelia pro minulou i příští neděli. Minule jsme četli o bratrském napomínání. Tuto neděli budeme číst podobenství o nemilosrdném služebníkovi, který nebyl schopen odpustit svému bližnímu jeho dluh. Navzdory tomu, že mu bylo mnoho odpuštěno.
Ježíšova služba vrcholí v zástupné smrti na kříži. Ježíš, podobně jako starozákonní Hospodinův služebník, bere na sebe hříchy mnohých. V Prvním listu Petrově čteme: „On na svém těle vzal naše hříchy na kříž, abychom zemřeli hříchům a byli živi spravedlnosti“ (1 Pt 2,24). Na kříži odpouští Ježíš všem, kteří se na jeho umučení podíleli – „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí!“ (Lk 23,34). Stává se Beránkem, který svou vlastní krví smývá hříchy světa. Při každé mši svaté říká kněz slova, která jsou převzata z první kapitoly Janova evangelia: „Hle, beránek Boží, který snímá hřích světa“ (J 1,29). Svou smrtí a vzkříšením získal všem lidem odpuštění hříchů, vymanil tak lidstvo z područí hříchu a smrti. Záleží jen a jen na člověku, zda bude ochoten odpouštět druhým a prosit Boha za odpuštění svých vin.
Ježíš předává po svém vzkříšení učedníkům moc odpouštět hříchy:„Přijměte Ducha svatého. Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou“ (J 20,22). Od těchto Ježíšových slov se odvozuje svátost smíření. Po Ježíšově nanebevstoupení a po seslání Ducha svatého jdou jeho učedníci do celého světa, kde hlásají odpuštění hříchů. Petr káže o letnicích: „Obraťte se a každý z vás ať přijme křest ve jménu Ježíše Krista na odpuštění svých hříchů, a dostanete dar Ducha svatého“ (Sk 2,38). Apoštol Pavel klade ve svých spisech důraz hlavně na Boží lásku, která člověka skrze Ježíše spasí a posvětí. Modlitba církve a vzájemné vyznání hříchů bylo v prvotní církvi prostředkem léčby a odpuštění. Jakub píše věřícím: „Je někdo z vás nemocen? Ať zavolá starší církve, ti ať se nad ním modlí a potírají ho olejem ve jménu Páně. Modlitba víry zachrání nemocného, Pán jej pozdvihne, a dopustil-li se hříchů, bude mu odpuštěno“ (Jak 5,14-15). Učedníci jednali podle Ježíšových slov. První mučedník – Štěpán – prosí podle Ježíšova vzoru za odpuštění všem, kteří mu ubližovali: „Pane, odpusť jim tento hřích“ (Sk 7,60). Učedníci byli věrní Ježíšovu odkazu. Také celá církev, když se modlí Otčenáš, prosí za odpuštění svých hříchů na základě odpuštění všem, kdo jí ublížili.
Téma odpuštění se vine jako červená nit všemi čteními příští neděle. Od starozákonního poučení z knihy Sirachovec, přes sto třetí žalm až po evangelium. Všechny biblické úryvky se zabývají odpuštěním, o které člověk prosí Boha a které Bůh vyžaduje od lidí.