Kalendář akcí

<< Říjen 2024 >>
PÚSČPSN
30 1 2 3 4 5 6
7 8 9 10 11 12 13
14 15 16 17 18 19 20
21 22 23 24 25 26 27
28 29 30 31 1 2 3
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous slide
Next slide

Ř 13,11-14

Jiří Voleský

 

Poslední řádky 13. kapitoly listu Římanům jsou psány povzneseným způsobem, je z nich cítit slavnostní závěr předcházející části listu, ve které se apoštol obrací na římské křesťany s napomenutím a povzbuzením ke vzájemné lásce a snášenlivosti nejen uvnitř křesťanské obce, ale i navenek. Pavel zakončuje s oblibou důležité oddíly svých listů slavnostním způsobem. Zde sice nenacházíme jasné znaky hymnu, popřípadě duchovní písně či básně, ale můžeme oprávněně hledat kořeny těchto veršův dřívějším křestním či katechetickém hymnu. Styl se totiž nápadně liší od předcházejících úseků listu, rovněž použité teologické termíny jsou pro Pavla málo typické. Hlavní rysy původního hymnu Pavel upravil a obohatil svými osobitými myšlenkami, přičemž se stále drží tématu napomenutí k příkladnému a mravně čistému životu.

‚Víte, jaký je nyní čas: že vám už nastala hodina, kdy je třeba se probrat ze spánku‘.

Jaký čas má apoštol na mysli? ‚Kairos‘, řecké slovo pro náš ‚čas‘, má hlubší význam, než ten, který jsme zvyklí vnímat v obecném českém vyjádření. Tomu by více odpovídalo řecké označení ‚chronos‘. ‚Kairos‘ je v bibli s oblibou používán pro označení doby převratného Božího zásahu do dění stvořeného světa a lidských dějin. Je to čas zjevení Boží spravedlnosti, Božího soudu, Boží vlády. ‚Hodina‘ je ještě vystupňovaným upřesněním tohoto času, je to hodina, kdy musí každý, kdo chce před Bohem obstát, koncentrovat všechny své síly, tělesné i duševní, na Boží osobu, na jeho působení, jeho vůli. Je to hodina napjaté pozornosti a bdělosti, která vyžaduje naprosté zřeknutí se všech světských a osobních starostí a zájmů. Jediné, co je v ní důležité a rozhodující, je naplnit očekávání přicházejícího Boha, jehož vůle se nemusí krýt s lidskými představami. Proto je třeba zapomenout na sebe a na svět a bděle zkoumat Boží vůli a jeho úmysly. Tato lidská bdělost není samozřejmá ani jednoduchá. Vyžaduje celého člověka, připravenou ochotu vše změnit, jakmile přijde Boží pokyn. Podobá se tedy procitnutí ze spánku a pozornému bdění, přičemž ‚spánek‘ je symbolickým vyjádřením ‚normálního‘ lidského života, který nemusí být nutně zlý, ale ve svých ‚vyjetých kolejích‘ není připraven na převratný Boží zásah a zjevení smyslu všeho lidského počínání. Proto se praktický život věřícího křesťana musí podstatně lišit od života ostatních nevěřících lidí. Toto ‚bdění‘ bylo v předcházejících oddílech popsáno především jako nezištná, obětavá láska, zahrnující v sobě Ježíšův rozměr lásky k nepřátelům, a usilovná snaha budovat všemi silami společenství Božího lidu, jež Pavel přirovnává k tajemnému Kristovu tělu, kde se do funkce a zdraví celého organismu musí bezpodmínečně zapojit všichni členové společenství. Jak si mají křesťané tento převratný Boží zásah do dějin představit? Z Pavlových listů a z celého Nového zákona jednoznačně vyplývá, že se jedná o očekávaný příchod vzkříšeného a u Boha oslaveného Pána, totiž Ježíše Krista, Božího Syna. Ten svým nedávným příchodem na zem hlásal bezprostřední přítomnost ‚Božího království‘ mezi lidmi, kde se člověk otevírá víře, že Ježíš je Mesiáš a Boží Syn, který člověka osvobozuje z tragického zajetí hříchu a smrti. Tento Ježíš byl nespravedlivě odsouzen a zemřel jako zločinec přibit na kříž. Třetího dne po své smrti však vstal z mrtvých jako nový člověk, jehož existence již nepodléhá pozemským zákonitostem, tedy ani smrti. Ty, kteří uvěřili v jeho poslání a byli přesvědčeni o jeho zmrtvýchvstání, ujistil, že po tom, až vystoupí do nebeského světa svého Otce, znovu přijde na zem, ne však již skrytě, jako jeden z mnoha, ale jako slavný a všemohoucí Boží vyslanec, jako Syn Boží, vykonávající na zemi Boží soud nad nevěřícími a přinášející milost věřícím. Svým slavným příchodem ustanoví na zemi všeobsahující Boží království jako jedinou dokonalou možnost šťastného života. Protože se první křesťané stále znovu ve společnosti setkávali s projevy nepřátelství a pronásledování, těšili se na tuto skutečnost s velikým očekáváním a netrpělivě ji vyhlíželi.

Tuto situaci vyjadřuje také další myšlenka:

‚Neboť nyní je nám spása blíže než tehdy, když jsme uvěřili‘.

Jednoznačně vyplývá ze všech novozákonních spisů, že první křesťané tento Pánův příchod očekávali v nejbližší budoucnosti. Nelze to vysvětlit jen touhou, aby Kristus přišel co nejdříve se svou spravedlností v jejich tíživém postavení ve společnosti. Tato naděje se pevně opírala o Ježíšova slova a kázání za jeho pozemského života. Ježíš musel již svým pozemským kázáním vzbuzovat přesvědčení, že po svém odchodu do nebeského světa svého Otce se brzy vrátí s Boží mocí na zem. Na tuto naději tedy znovu odkazuje také apoštol Pavel křesťany v Římě, přičemž však nechce jen upevnit naději věřících, ale skutečnost blížící se dokonalé spásy mu slouží k podpoře praktické odpovědnosti za vnější i vnitřní jednání adresátů. Mají si hluboce uvědomovat, že se musí totálně změnit, aby byli na tento příchod připraveni. Pouhá příslušnost k církevnímu společenství nestačí, celý život o tom musí zjevně svědčit. Tato naprostá proměna celého člověka není jednorázová skutečnost, potřebuje čas Boží milosti, ale je také do značné míry závislá na každodenní snaze jednotlivce. Každý den je dalším krokem k lepší celistvé připravenosti na tento převratný Kristův příchod v Boží slávě a moci.

‚Noc pokročila, den se přiblížil.‘

Noc a den byly v náboženském jazyce oblíbenými výrazy pro symbolické vyjádření duchovních skutečností. Noc je obrazem ohrožujícího nebezpečí, zla, lži, neřesti a nepřítomnosti Boha. Den je naproti tomu obrazným vyjádřením dobra, pravdy, spravedlnosti, Boží přítomnosti a jeho působení. Zde má však apoštol na mysli ještě mnohem konkrétnější skutečnosti. Noc je minulý svět před Kristovým příchodem, který si činí nárok na ovládnutí lidského života jak politicky, tak nábožensky a kulturně, ačkoli k  tomu nemá od Boha pověření, dokonce se proti Bohu a jeho Synu staví nepřátelsky. Můžeme myslet konkrétně na tehdejší zkušenost lidí s velikými říšemi, které ovládaly značnou část tehdy známého světa, přičemž prosazovaly nejen své politické cíle, ale často si osobovaly i nárok na určování náboženského smýšlení podřízených národů. V řeckém a římském světě bylo velmi rozšířené a často násilím prosazované uctívání vládců jako bohů; stavěly se jim chrámy a přinášely oběti. To byla praxe, s kterou museli přijít křesťané nutně do konfliktu. Pro ně byl jediným Pánem a Vládcem Ježíš Kristus. Tento svět se svou společenskou a duchovní kulturou je u konce svého trvání. Nastává nová doba, která je jako naděje do budoucnosti obsažena v Ježíšově pozemském působení a jako plný den se projeví druhým příchodem Pána ve slávě a plné moci. Den je tedy blízko, je potřeba se probudit už před svítáním, aby se člověk mohl připravit a v nové době neselhal. Jde o všechno, není čas na váhání a odpočinek nebo dokonce lhostejnost.

‚Odložme tedy skutky temnoty a oblečme se do výzbroje světla‘:

Svlékání, případně odkládání svršků a na druhé straně oblékání je známým a rozšířeným obrazem pro vyjádření duchovního působení křtu a změny života v souvislosti s ním. Novokřtěnci byli dříve ponořováni do vody celí. Před tímto ponořením odkládali své šaty, po křestní koupeli byli oblékáni do nových bílých plášťů. Tato praxe se vyvinula z praktických předpokladů a zároveň dostala své hluboké opodstatnění v symbolice svléknutí starého člověka a s ním i starého způsobu života bez Boha a Krista, naproti tomu pak oblékání nového čistého pláště bylo vyjádřením novosti a čistoty nového života v  duchovní atmosféře vzkříšeného Božího Syna, ke kterému byl křtěnec obřadem nerozlučně přivtělen. Starý oděv zde znamená temnotu a její skutky. Není to pouhá situace člověka, který je Bohu vzdálen, je to nutně i praktický projev tohoto stavu, totiž zcela konkrétní skutky. Ty jsou popsány v následujících verších. V tomto verši jsou nazvány výzbrojí světla, stávají se tedy zbraněmi slabých a bezmocných. Skutky těch, kteří jsou oblečeni do světla, jsou vykonány v moci a síle Boží zbroje, které nemůže odolat starý člověk se svými ‚nahými‘ skutky. Zbroj bojovníka světla však není založena na násilí, ale je mocná a vítězná silou Boží milosti, které se člověk ochotně a poslušně otevírá. Výzbroj tedy neslouží k násilí a donucování, ale k účinné a aktivní obraně, jejíž jedinou ‚agresivní silou‘, totiž mečem, je Boží slovo. Všechna starost o spravedlivý soud a odplatu je předána výlučně Bohu, člověk na ni sám ze sebe nemá právo. Pravda, spravedlnost, evangelium pokoje, víra a naděje na Boží spásu jsou jedinými zbraněmi a zároveň ‚brněním‘ při obraně proti útokům nepřátel. Vše tedy závisí na hlubokém duchovním spojení s Bohem a jeho slovem.

‚Veďme počestný život jako ve dne; ne v hodováních a pitkách, ne v necudnostech a prostopášnostech, ne ve sváru a závisti‘:

Pavel zde ve dvojicích, které zjevně patří k sobě a vzájemně se zdůrazňují, vyjadřuje konkrétní pohled na ‚skutky temnoty‘ tehdejšího světa, na jeho neřesti: ‚hodování a pitky‘ jsou projevy a snahy člověka uniknout alespoň na chvíli tíživé životní situaci přemírou jídla a pití. Jistě zde má apoštol před očima antické společenské hostiny, které měly často náboženský podtext a byly provázeny hrubým překračováním hranic tělesného nasycení – s nutnými důsledky přejídání a opilosti. Snad při tom zcela cíleně myslel na procesí a následné hostiny ke cti pohanského boha Dionýsa, při nichž lidé často zacházeli za hranice extatického vytržení, při němž živočišně projevovali se vší agresivitou své tělesné pudy, jejichž volným průchodem jakoby projevovali úctu bohu plodnosti, jídla a pití. Se značnou pravděpodobností se k podobným praktikám vztahuje i následný pár ‚skutků temnoty‘: ‚necudnost a prostopášnost‘. Jako ‚necudnost‘ překládáme z řečtiny slovo ‚lůžko‘. Myslí se lůžko manželské, ale také každý pohlavní styk, přeneseně pak pohlavní neukázněnost a promiskuita. Pravděpodobně jsou i zde myšleny polonáboženské pohanské praktiky. Jistě však má Pavel na mysli i obecný jev velkých antických měst, v nichž byla prostituce běžným projevem tehdejší společnosti. Svár a závist je pak obecně společenským jevem mezi lidmi, kteří žijí sobecky a bez vyšších cílů. Jsou opakem obětavé lásky, ke které apoštol v dřívějších napomenutích tak naléhavě nabádá a kterou všeobecně vyzvedá jako podstatnou křesťanskou ctnost, která přetváří společnost.

‚Ale oblečte se v Pána Ježíše Krista a nepečujte o tělo tak, že by to vyvolávalo žádosti‘:

O oblékání nového šatu jako symbolu pro celistvou proměnu života jsme uvažovali již dříve. Zde se však tento obraz konkretizuje ryze křestním, popřípadě křesťanským pohledem. V listu Galaťanům Pavel zcela jednoznačně píše: ‚Neboť vy všichni, kteří jste byli pokřtěni v Krista, také jste Krista oblékli‘. Dokonale změnit život znamená obléci samotného Ježíše Krista, s nímž se prvotní církev cítí tak intenzívně spojena. I pro jednotlivce platí, že jeho životním ideálem je dokonalé připodobnění Kristu. Počátek nastal již při křtu, ale dokonání se uskutečňuje jen postupně, neustálou snahou a věrnou bdělostí. Ideálem a cílem je celistvé prodchnutí Kristovou osobou, která je ‚oblékána‘ při křtu jako pozvání k nové existenci. Jaké jsou předpoklady pro toto ztotožnění s milovaným Pánem? To je obsaženo v druhé části verše: ‚…a nepečujte o tělo tak, že by to vyvolávalo žádosti‘. Pro ‚tělo‘ zde Pavel používá slova, které je v jeho vyjadřování typické: jde o sobecké, pouze na pozemský život zaměřené ‚já‘. Nemyslí tím tedy tělesnou stránku člověka, ale člověka celého, který je však ponořen jen do sobeckého a nezodpovědného hledání pozemského štěstí. Něco takového vyvolá u člověka nutně nižší pudy a vášně, které se pak prohlašují za legitimní pro nutné nasycení, pro konečné naplnění a štěstí člověka. Člověk, který chce žít podle nauky Kristovy, musí tuto stránku své náklonnosti zapírat a nesmiřitelně s ní bojovat, neboť tělo podle Pavla nutně jednou podlehne smrti, kdežto duch, který stojí v nepřátelském a neslučitelném poměru k tělu, vede člověka dál, ke slavné, šťastné a věčné budoucnosti.