Jiří Voleský

Když se pozorněji zaposloucháme do úryvku z listu Římanům pro příští neděli, zjistíme, že celé pojednání rozvíjí dva způsoby lidské existence: je to lidský život podle “těla” a v protikladu k němu život podle “Ducha”. “Tělo” a “duch” jsou v Pavlově uvažování stěžejní pojmy, kterými apoštol vyjadřuje rozdílné vnitřní zaměření každého člověka. Každý člověk totiž upíná svůj život k jedné z těchto hodnot a v ní nalézá své životní naplnění. Život podle “těla” je zde výrazem pro pozemské, sebestředné zaměření člověka. Nejde o “tělesný” život ve smyslu hovění tělesným potřebám, vášním a požitkům. Životem podle “těla” je podle apoštola Pavla i náboženské přesvědčení člověka, které se může na první pohled zdát oprávněné a ušlechtilé: totiž spoléhání na určité formy bohoslužby, jako by skrze ně mohl člověk s jistotou dosáhnout Boží spásy a milosti. Podle Pavla jde především o přesvědčení Židů, kteří hledají spásu v úzkostlivém dodržování předpisů Mojžíšova Zákona, což nepovažují za projev víry a věrnosti Bohu, ale za podstatný a výlučný předpoklad k získání Boží přízně, odpuštění hříchů a věčného života. V tomto pohledu tedy každý, kdo nezná a nedodržuje všechny předpisy Mojžíšova zákona, je Bohem odsouzen a odmítnut. Pavel však na základě své hluboké duchovní zkušenosti poznává a hlásá, že Boží milost a spása zůstává bez jakýchkoli podmínek zcela svobodným Božím darem. Ten je dosažitelný jen skrze oddanou víru a lásku k Bohu. Spoléhání na dodržování Zákona, jež by mělo být cestou k dosažení spravedlnosti před Bohem, je Pavlovi jen obrácenou stranou téže mince, totiž lidského sobectví, života podle těla. Pojem “tělo” znamená tedy u Pavla zdůrazňování vlastního “já”, které se člověku stává hlavním smyslem a cílem všeho jeho snažení a života. Může na sebe brát i zdání ušlechtilé snahy, ale stále zůstává zaměřeno na spoléhání se na sebe a zdůrazňování vlastních zájmů. Život podle těla vede nutně ke smrti, neboť člověk zůstává smrtelným a zlem zasaženým tvorem, který není schopen ani s nejvyšším vypětím svých sil dosáhnout nesmrtelnosti a přístupu do věčnosti, tedy k Bohu. Kdo tedy spoléhá na “tělo”, jinými slovy sám na sebe či na tento svět, ten jednou nevyhnutelně pozná, že svou naději vložil do skutečnosti, která propadá smrti a zániku. Člověk nemůže spasit sám sebe. Na druhé straně je zde jiná cesta, která je pro Pavla jedinou možností, jak skutečně dosáhnout naplnění života a jeho smyslu – je to život “podle Ducha”. Označením “Duch” míní apoštol Ducha svatého, Ducha Božího, Ducha Ježíše Krista. Jedině tento Duch, který je nezaslouženým Božím darem, je schopen zprostředkovat člověku, po čem bytostně touží: přístup k naplněnému a věčnému životu, jinými slovy “spásu”. Duch svatý je vylit do našich srdcí, přebývá v nich jako ve svém chrámu, vnitřně člověka formuje, lze ho vnímat v duchovním životě člověka, neboť mu zprostředkuje dary, které nemůže mít sám ze sebe. Duch svatý naplňuje člověka nadějí na věčný a šťastný život s Bohem, je jakousi vnitřní zárukou, která člověka v této naději upevňuje. Provází lidskou modlitbu, volání k Bohu, které pod jeho vlivem vyjadřuje pevné přesvědčení, že člověk je Božím dítětem, a díky tomu i dědicem věčného Božího života. To je tedy podle přesvědčení apoštola Pavla dar Ducha, který člověk dostává od Boha ve vrchovaté míře, pokud ochotně a otevřeně přijal víru v Boha a jeho Syna, Ježíše Krista. Člověk však zůstává i zde svobodným protějškem Božím, musí tedy sám vynaložit každodenní úsilí k udržení a rozvíjení tohoto daru. To pak znamená “žít podle Ducha”. Prakticky to představuje udržovat neustále živou víru, tedy otevřený a poslušný vztah k Bohu jako živé osobě a k jeho Synu Ježíši Kristu jako prostředníku. Kristus totiž zprostředkuje člověku, který se na něho spolehne a duchovně se mu odevzdá, přístup k Bohu a k daru Ducha pro tento pozemský život – po tělesné smrti pak vzkříšení pro věčný život v Bohu. Ježíš Kristus přijal lidské tělo, které podléhá následkem vzdálenosti od Boha smrti a zániku. Sám sice nikdy hřích neučinil, ale s lidským tělem přijal i jeho osud. Ten se naplnil při jeho umírání na kříži. Zde se podle apoštola odehrává veliká proměna, zde je člověku umožněno otevření zcela nového světa – účasti na věčném Božím životě. Na kříži se totiž uskutečňuje soud nad smrtelností, hříšností, nad oddělením člověka od Boha, který jediný dokáže zachránit před tragickým zánikem. Kristus, který nikdy nepropadl hříchu, na sebe přesto přijímá důsledky tělesného života – bolest a smrt. Hříšný člověk platí svou smrtí spravedlivou daň za svou hříšnost. U Krista je tomu jinak. Sám je bez hříchu, platí-li tedy tuto těžkou daň za hřích, nabízí ji zástupně za jiného. A protože je novým Adamem a Božím Synem, jeho zástupné zadostučinění za hřích je bohatě dostačující pro všechny lidi. Svým vzkříšením ukazuje, jak nadějný osud čeká každého, kdo vírou přijme jeho nabídku zástupného zaplacení spravedlivé ceny za hřích, tedy smrti. Žít podle Ducha tedy znamená s důvěrou a poslušností se vnitřně odevzdat od smrti osvobozujícímu Bohu skrze spolehnutí se na zástupnou Kristovu oběť, která věřícímu tento přístup k Bohu umožňuje. Toto rozhodnutí však není jednorázové, je nutno je neustále obnovovat, žít v bdělosti a pozornosti vůči Bohu. To s sebou automaticky nese naplňování Boží vůle, které se prakticky projevuje životem lásky k Bohu a k bližním. Láska je naplněním Božího zákona. Postup k dosažení spásy a věčného života je tedy opačný vzhledem ke snaze člověka žijícího podle těla. Začít se musí ochotnou a odevzdanou vírou, spolehnutím na Boží milost umožněnou Kristovou obětí, nikoli důvěrou a spoléháním na vlastní výkon a dokonalost.

“Ti, kdo žijí svému tělu, nemohou se líbit Bohu”: Co to znamená “žít svému tělu”, jsme se již dříve snažili rozjímat. Takový člověk nemůže u Boha nalézt jeho přízeň, milostivou odpouštějící a obdarovávající náklonnost, neboť po ní touží jako po posledním cíli své sebestřednosti, ne jako průvodních známek Božího přátelství, jeho osoby. Milost a spása je tedy nezaslouženým darem Boha, který po nás chce, abychom poslední cíl a smysl svého života hledali v jeho osobě, v lásce k němu, ne v jeho darech.

„Ale vy žijete ne podle těla, nýbrž podle Ducha, jestliže skutečně ve vás přebývá Duch Boží”: Apoštol se raduje z víry křesťanů v Římě, na začátku listu za ni Bohu děkuje, nebojí se též chválit ty, kteří tuto oddanou víru přijali a snaží se ji prožívat. Tento radostný a důvěrný tón lze cítit i za touto větou. Život podle Ducha však není jen nějakou abstraktní myšlenkovou skutečností, ale zakládá se na zkušenosti vztahu k osobě Božího Ducha, který přebývá a působí v nitru věřícího člověka. O přebývání Božího Ducha v srdci či v nitru člověka se apoštol konkrétněji rozepisuje na jiných místech ve svých listech. Duch svatý v člověku působí konkrétními projevy své moci, která se ukazuje v proroctví, učitelské moudrosti, uzdravování, neotřesitelné naději i uprostřed soužení, v charismatické modlitbě, která tryská z člověka, aniž by k tomu sám přispíval svou schopností či připraveností. On též v člověku probouzí hluboké a živé přesvědčení, že je Božím dítětem a má účast na jeho věčném životě. Nejvzácnějším projevem a darem Ducha je však láska.

“Kdo totiž nemá Kristova Ducha, ten není jeho”: Duch Boží je živou bytostí, která umožňuje vztah k osobě Boha a k osobě jeho Syna Ježíše Krista. Nejde tedy v první řadě o dary, ale o vztah k Bohu. To je cíl a smysl života podle Ducha. Duch vede člověka k odevzdanosti živé osobě vzkříšeného Krista. Být jeho, popř. být s ním je pro Pavla ideál, který se v plnosti uskuteční až na věčnosti, ale skrze víru ho lze prožívat už zde na zemi. Mít víru pak opět neznamená myšlenkové přesvědčení, ale vztah lásky k Bohu.

“Je-li však ve vás Kristus, tělo je podrobeno smrti kvůli hříchu, ale duch je plný života, protože je ospravedlněn”: V této větě se zračí celé Pavlovo pojednání z předcházející kapitoly. Vírou získáváme věčný život v přátelství s Bohem. Tělo však zůstává i nadále smrtelné. Proč? Protože i po Kristově vykoupení zůstáváme hříšnými lidmi. Boží milost nás nezbavuje sklonu ke hříchu, ale mění jeho osudovou tragičnost. Nechtěný hřích se sice stává pro věřícího člověka odůvodněním tělesné smrti, ale ta už nestrhne celou jeho existenci do zániku. Duch jednou naplní vzkříšenou existenci člověka. Právě tento lidský duch, tedy jeho vztah k Bohu, je ospravedlněn Kristovou obětí, osvobozen z pout smrti. Otevírá se mu věčnost a plnost života, která je již přítomnou duchovní skutečností.

“A když sídlí ve vás Duch toho, který z mrtvých vzkřísil Ježíše, pak ten, který z mrtvých vzkřísil Krista Ježíše, probudí k životu i vaše smrtelná těla svým Duchem, který sídlí ve vás”: Bůh vzkřísil Ježíše k věčnému životu. Duch tohoto Boha sídlí v srdcích křesťanů v Římě. Mohou mít tedy jistotu, že Bůh jednou vzkřísí i jejich těla k věčnému životu, až budou muset zakusit smrt těla. Boží Duch, sídlící v duchu člověka, je totiž neustálým oživovatelem a zárukou věčného života člověka v plnosti, tedy i s tělem, které je příbytkem tohoto Božího Ducha.