Kalendář akcí

<< Prosinec 2024 >>
PÚSČPSN
25 26 27 28 29 30 1
2 3 4 5 6 7 8
9 10 11 12 13 14 15
16 17 18 19 20 21 22
23 24 25 26 27 28 29
30 31 1 2 3 4 5
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous slide
Next slide

Ř 8,9-13

Jiří Voleský

 

Dnes se dostáváme ve svých výkladech Pavlova listu Římanům k dalšímu ústřednímu tématu, k Duchu svatému. Celá 8. kapitola, kterou dnešním úryvkem otevíráme, hovoří o Duchu svatém, o Duchu Božím nebo Duchu Ježíše Krista. Tato kapitola listu Římanům je nesmírně bohatá na myšlenky. Cítíme, že Pavel je u jednoho ze svých oblíbených témat, jež má nejen hluboce promyšlené, ale též patrně bohatě podložené vlastní duchovní zkušeností. Osmá kapitola tvoří snad nejkrásnější oddíl listu, který dodnes spontánně oslovuje mnohé věřící. Za živými obraty a barvami naplněnými obrazy, za mohutnými a brilantními myšlenkami, za výraznými a překvapivými slovy se výrazně skrývá Pavlova živá a mocná duchovní zkušenost, která je vlastně lidskými slovy nevyslovitelná. Duch, řecky pneuma, není zdaleka pouze neosobní Boží silou, jež působí ve stvoření, ale bere na sebe jasné osobní projevy. Pavlovo pojednání o Božím Duchu, který je darem a plodem Ježíšova spásného díla, tvoří přirozený střed a zároveň vrchol celého listu. V působení a darech Ducha se uskutečňuje konkrétní Boží záchrana člověka, který je Duchem Božím naplněn a skrze něho dostává nové poznání a posilu, jež ho vedou k vnitřní jistotě o bohatství a štěstí věčného života. Podívejme se tedy nejprve na charakteristiku Božího či Kristova Ducha, jak jej chápe apoštol Pavel.

Duch je jednoznačně dar a projev eschatologického Božího působení v lidských dějinách. První důležitý obraz o Božím Duchu je zaznamenán v prvních řádcích bible. Boží Duch zde působí jako prostředník stvoření, který vnáší do chaosu život a řád: Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. Země byla pustá a prázdná a nad propastnou tůní byla tma. Ale nad vodami vznášel se duch Boží. Boží duch zde ještě nemá osobní rysy, nicméně je prostředníkem Boha Stvořitele, který vnáší do temné, beztvaré a neohraničené hmoty světlo, řád a život. Boží Duch je nositelem života; svou mocí přemáhá smrt, zánik a mrtvolně nehybné zapomnění. Tak čteme prostřednictvím krásného obrazu v knize proroka Ezechiela: Spočinula na mě ruka Hospodinova. Hospodin mě svým duchem vyvedl a postavil doprostřed pláně, na níž bylo plno kostí a provedl mě kolem nich. A hle, na té pláni bylo velice mnoho kostí a byly velice suché. …Slyšte, suché kosti, Hospodinovo slovo. …Hle, já do vás uvedu ducha a oživnete. Třetí důležitý obraz o působení Božího ducha nalezneme u proroka Joela. Jeho líčení všeobecného obdarování lidstva Božím duchem je výhledem do definitivní budoucnosti, která bude plně pod blahodárnou vládou Hospodina. Ten bude skrze svého Ducha mocně působit v lidských srdcích, všichni obdarovaní budou Hospodina skrze jeho ducha do hloubi poznávat, Hospodinova přítomnost ve stvoření bude zřetelně poznatelná skrze mocné kosmické úkazy rozjitřených přírodních živlů: I stane se v posledních dnech: Vyleji svého ducha na každé tělo. Vaši synové i vaše dcery budou prorokovat, vaši starci budou mít sny, vaši jinoši budou mít prorocká vidění. … Způsobím, že budou na nebi i na zemi divné úkazy: krev a oheň a sloupy dýmu. Apoštol Pavel popisuje působení Ducha v podobných rozměrech, nicméně intenzívní zkušenost působení Ducha v prvokřesťanských obcích dalece přesahuje dosavadní představy. Duch Boží zůstává mocí a silou, která jako tajemná síla mohutného větru oživuje a uspořádává neživou hmotu, křísí mrtvé k životu, dává dosud nevídanou kvalitu a netušené schopnosti lidskému životu. Všechny tyto projevy Ducha jsou však nečekaně konkrétní, zřetelně sledovatelné ve všedním životě, s neutuchající intenzitou a živostí prožívané jednotlivými křesťany i celým společenstvím. Nadto jsou tyto projevy Ducha úzce spojeny s osobou vzkříšeného Ježíše Krista, takže bez něho není působení Ducha myslitelné. Duch se též ukazuje jako samostatná duchovní veličina se silně osobními rysy. Zaposlouchejme se do několika výrazných popisů přítomnosti a působení Ducha. Duch se projevuje mocně ve znameních a divech, které provázejí apoštolské kázání. Tak čteme v listu Římanům Pavlovo svědectví o této zkušenosti: Neodvážil bych se totiž mluvit o něčem, co by nevykonal Kristus skrze mne, slovem i skutkem, v moci znamení a divů, v moci Ducha, aby pohané přijali evangelium. Pro vyvážení představy o Duchu, který každodenně působí zázraky, znamení a divy, varuje Pavel nezdravě nadšené Korinťany před duchovním snobismem, který může být nevítaným důsledkem působení Ducha: Každému je dán zvláštní projev Ducha ke společnému prospěchu. To je Pavlovo důležité pravidlo pro využívání darů a působení Ducha. Duch nepůsobí rozdělení, ani duchovní pýchu a ješitné vyvyšování či kritizování, nýbrž je dán pro obohacení a budování jednotného a láskyplně solidárního společenství věřících bratří a sester. Vede tedy ke službě a obětavé lásce, nikoli k blouznivým výstřednostem, ješitnému odlišování a vyvyšování, a tím k rozdělení a řevnivosti. Je pochopitelné, že toto nebezpečí stále hrozí člověku, nakloněnému k sobectví a pýše. Duch je pro člověka milostivým darem milujícího Boha, jak čteme v listu Římanům: A naděje neklame, neboť Boží láska je nám vylita do našich srdcí skrze Ducha sv., který nám byl dán. Nesmí však být ztotožněn s neosobní veličinou, která je nám dána k dispozici. Je také Pánem našeho života, jak můžeme slyšet z listu Prvního listu Korinťanům: Či snad nevíte, že vaše tělo je chrámem Ducha svatého, který ve vás přebývá a jejž máte od Boha? Nepatříte sami sobě! Tento Duch se v člověku účinně modlí k Bohu Otci jako zástupce člověka: Nepřijali jste přece Ducha otroctví, abyste opět propadli strachu, nýbrž přijali jste Ducha synovství, v němž voláme: Abba, Otče! Tento Duch, jenž bydlí v srdci věřícího křesťana, vysvobozuje člověka z područí hříchu, smrti i svazujících náboženských rituálů: Žijte z moci Božího Ducha, a nepodléhejte tomu, k čemu vás táhne vaše lidská přirozenost. Touhy lidské přirozenosti směřují proti Duchu Božímu, a Boží Duch proti nim. Je přece zjevné, že vy jste listem Kristovým, vzniklým z naší služby a napsaným ne inkoustem, nýbrž Duchem Boha živého, ne na kamenných deskách, nýbrž na živých deskách lidských srdcí. Duch svědčí v lidském nitru o tajemství osoby Ježíše Krista: Proto vám zdůrazňuji, že žádný, kdo mluví z Ducha Božího, neřekne: „Ježíš je proklet“, a že nikdo nemůže říci: „Ježíš je Pán“, leč v Duchu svatém. Tento Duch člověka vnitřně proměňuje: Na odhalené tváři nás všech se zrcadlí slavná zář Páně, a tak jsme proměňováni k jeho obrazu ve stále větší slávě – to vše mocí Ducha Páně. Zároveň mu dává najevo, jaký je jeho nynější vztah k Bohu: Tak Boží Duch dosvědčuje našemu duchu, že jsme Boží děti. A jsme-li děti, tedy i dědicové – dědicové Boží, spoludědicové Kristovi. Hlavním projevem Ducha v lidském srdci i v lidské společnosti je bratrská a sesterská láska, jí musí být všechny ostatní projevy podřízeny. V souvislosti s obdarováním lidí Božím Duchem, prohlašuje Pavel: Držte se lásky a usilujte o duchovní dary… Láska je prubířským kamenem správného užívání darů Ducha: A ukážu vám ještě mnohem vzácnější cestu…říká Pavel na úvod ke svému nádhernému hymnu o lásce ve 13. kapitole Prvního listu Korinťanům. Plody Ducha se projevují a neustále rostou v nitru věřícího: Ovoce Božího Ducha však je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání. Z hlediska věčného života u Boha a s Bohem je Duch svatý průkazně zakusitelnou „zálohou“ budoucí Boží spásy člověka: Bůh nám také vtiskl svou pečeť a do srdce nám dal svého Ducha jako závdavek toho, co nám připravil. Přítomnost Ducha v nitru člověka není ještě plností spásy, je však už jistou nadějí: I my sami, kteří již máme Ducha, jako příslib darů Božích, i my ve svém nitru sténáme, očekávajíce přijetí za syny, totiž vykoupení našeho těla. Jistota daru věčného života svědčí právě přítomností Ducha proti smrtelnosti našeho těla: Je-li však ve vás Kristus, pak vaše tělo sice podléhá smrti, protože jste zhřešili, ale Duch dává život, protože jste ospravedlněni. Tak ve spolupráci s Duchem svatým, který v nás přebývá, můžeme dosáhnout naplněného života u Boha: Kdo zasévá pro své sobectví, sklidí zánik, kdo však zasévá pro Ducha, sklidí život věčný. V celé této bohaté škále pohledů na působení a přítomnost Ducha v nitru jednotlivých věřících i v jejich společenství jasně vyčteme vůdčí linii: Duch svatý má výrazně osobní rysy, je Božím darem člověku, který je zprostředkován vykupitelskou smrtí a vzkříšením Ježíše Krista; vede člověka k přesvědčení, že milující Bůh připravil pro člověka věčný život ve svém společenství. Tato radostná jistota není pouhým abstraktním přesvědčením či výsledkem hluboké meditace, ale každodenní zkušeností věřícího člověka, který se odevzdaností Bohu otevírá pro přijetí do Boží rodiny jako milovaný syn či dcera.

Toto pojednání bylo nutné pro správné pochopení následujícího Pavlova textu, který uslyšíme při nedělní liturgii:

Bratři! Vy žijete ne podle těla, nýbrž podle Ducha, jestliže skutečně ve vás přebývá Duch Boží. Kdo totiž nemá Kristova Ducha, ten není jeho. A když sídlí ve vás Duch toho, který z mrtvých vzkřísil Ježíše, pak ten, který vzkřísil Ježíše, probudí k životu i vaše smrtelné tělo svým Duchem, který sídlí ve vás. Nuže, bratři, nejsme vázáni povinnostmi k tělu, že bychom museli žít, jak chce tělo. Žijete-li totiž tak, jak chce tělo, musíte umřít; jestliže však s pomocí Ducha ničíte záludnosti těla, budete žít.

Z tohoto úryvku je jasně patrná Pavlova tendence: srovnání pozemského lidského života, který je nakloněn k odmítání Boha, a nadpřirozeného zaměření lidského života, který je veden Duchem Božím. Výstižný pojem „tělo“ zde zastupuje sobeckou a čistě na pozemskou existenci zaměřenou lidskou snahu vydobýt si osobní štěstí. Tato snaha je již předem odsouzena k ztroskotání. Člověka však přesto neustále svůdně láká, neboť mu lživě nabízí nezávislou autonomii. Bdělé a ochotné otevírání se Duchu svatému dává člověku neustále možnost vybřednout ze smrtonosného sobectví, otevírá jeho život pro Boží hodnoty, které skrze Kristovo vzkříšení dávají člověku předchuť toho, co ho jednou po tělesné smrti v plnosti čeká: věčné štěstí v nesobecké lásce k Bohu Otci a ostatním lidem, kteří jsou Božími dětmi.