Slavnost svatých apoštolů Petra a Pavla
Marie Zouharová
V den slavnosti svatých apoštolů Petra a Pavla uslyšíme část dvanácté kapitoly ze Skutků apoštolů. Kapitola pojednává o zázračném vysvobození apoštola Petra z vězení, o smrti krále Heroda a návratu Barnabáše se Saulem do Antiochie.
Příběhy vyprávějící o vysvobození známých lidí najdeme však nejen v Novém zákoně.. Vysvobození a zázračné otevření dveří hraje důležitou roli v celé starověké náboženské literatuře. V 5. století před Kristem vypráví například Euripides o tom, jak se pouta uvolnila a dveře otevřely. Spoutaný Dionýsos řekl k Pentheovi: „Osvobodil mě sám Bůh, jak jsem si to přál.“ K vysvobození došlo tak, že Dionýsos volal z domu, země se zachvěla, budova se zřítila a Bůh se ukázal jako vítěz.
O Mojžíšovi vypráví Artapanos kolem roku 100 před Kristem: Když se Mojžíšovi zjevil Bůh a on přišel k faraónovi, byl uvězněn. Když nastala noc, otevřely se samy dveře vězení. Někteří strážci zemřeli, jiní byli vytrženi ze spánku, polekali se a rozlomili své zbraně. Mojžíš vyšel ven a šel ke králi. Nalezl dveře otevřené a vešel….
Raná církev přejímá tuto literární formu hlásání. Příběhy o vysvobození a otevření dveří se znázorňuje víra, že Boží moc je větší než násilí státu. Vychází se přitom ze zkušenosti, že Bůh se zastává své církve. Lukáš se nechce rozepisovat o osudu apoštolů. Jen velmi stručně vypráví o Jakubově umučení. Je to vlastně úvod k příběhu o zázračném vysvobození Petra.
Král Herodes začal zle zakročovat proti některým členům církevní obce. Janova bratra Jakuba dal popravit mečem.
Jako král Herodes je v této kapitole uveden Agrippa I., vnuk Heroda Velikého a syn Aristobula s Bereniké. Narodil se v roce 10 před Kristem. Po smrti svého otce byl asi roku 7 před Kristem poslán na vychování do Říma, kde vyrůstal spolu se synem císaře Tiberia Drusem. Po Drusově smrti r. 23 po Kristu se usadil u Beršeby v Palestině. Roku 36 získal v Alexandrii velkou půjčku a odešel do Říma. Císař Tiberius ho nechal při dvoře, dokud nezaplatí dluh. Stal se přítelem Tiberiova dědice Gaia Caliguly. Nevhodná poznámka o Tiberiovi ho přivedla do vězení. Po Tiberiově smrti vyšel ven. Císař Caligula ho jmenoval roku 37 správcem území jeho strýce, tetrarchy Filipa. Později, asi roku 40 obdržel také Galileu a Pereu. Po zavraždění císaře podporoval dosazení Claudia za císaře. Ten ho roku 41 po Kristu z vděčnosti jmenoval králem Judska a Samařska. Tak Agrippa vládl jako jediný Herodův potomek celému území svého děda až do své smrti roku 44 po Kristu.
V Palestině vystupoval jako zbožný Žid. Zlatý řetěz, který dostal od Caliguly jako náhradu za vězení, nechal pověsit v jeruzalémském chrámu. Farizeové i lid s ním byli velmi spokojení. Jeho zbožnost, kterou velice chválí Josef Flavius, však možná vycházela alespoň částečně z politické vypočítavosti, protože v cizině se choval jako podporovatel řecké kultury.
V Novém zákoně se o něm hovoří pouze právě v úryvku, který dnes čteme. Začal tvrdě vystupovat proti některým členům církevní obce v Jeruzalémě. Nechal popravit Jakuba Zebedeova a uvěznit Petra. Na jediném místě se v Novém zákoně setkáváme s popravou apoštola. Jeho zpráva je však velmi krátká. Lukáš asi věděl víc, než říká. Zde se ovšem ukazuje, jak málo se Lukáš zajímal o životopisné údaje apoštolů. Jde mu o zvěst. Její nositelé se střídají, protože byli vystaveni pronásledování a usmrcování. Zvěst však přežívá a rozšiřuje se nezadržitelně dál. Boží síla vysvobozuje a protivníky překonává.
Když viděl, že se to židům líbí, dal zatknout také Petra. Byly právě velikonoce.
Časový údaj – „byly právě velikonoce“ – spojuje událost s Ježíšovým utrpením. Křesťan sdílí Ježíšův osud. Petrova situace je vylíčena jako bezvýchodná. Obec se za něho neustále modlí, protože ví, že Bůh vysvobodil Izraelity z Egypta. Vysvobodil také Ježíše z pout smrti. Už v 5. kapitole Skutků čteme o vysvobození zatčených apoštolů z vězení: „Velekněz a jeho stoupenci, totiž saducejská strana, byli naplněni závistí; chopili se apoštolů a vsadili je do městského vězení. Anděl Páně však v noci otevřel dveře vězení, vyvedl apoštoly ven a řekl: „Jděte znovu do chrámu a zvěstujte lidu ta slova života. Oni poslechli, vešli na úsvitě do chrámu a učili“ (Sk 5,17-21).
Zmocnil se ho tedy, dal ho zavřít do žaláře a hlídat od čtyřnásobné stráže vždycky po čtyřech vojácích. Měl v úmyslu, že ho po velikonocích dá popravit. Tak byl Petr hlídám ve vězení; církevní obec se však naléhavě za něho modlila k Bohu. V noci před tím dnem, kdy ho chtěl Herodes popravit, spal Petr mezi dvěma vojáky a byl spoután dvěma řetězy. I přede dveřmi stála stráž. Najednou se objevil anděl Páně a v kobce zazářilo světlo. Strčil Petra do boku, vzbudil ho a řekl: „Rychle vstaň!“ Opásej se a obuj si opánky!“ Udělal to. Dále mu nařídil: „Přehoď si plášť a pojď za mnou“ ! Šel tedy za ním ven, ale nevěděl, že je to skutečnost, co se dělo skrze anděla. Myslel, že má vidění. Přešli pak první i druhou stráž a došli k železné bráně, která vede do města. Ta se jim sama od sebe otevřela. Vyšli tedy ven a šli dál jednou ulicí. A hned nato anděl zmizel.
Nejdříve je vylíčeno lidské počínání. Nepřátelé se Petra zmocní, zavřou ho do žaláře, hlídají čtyřnásobnou stráží po čtyřech vojácích. Noc, řetězy, vězení jsou reálnými obrazy ztracené existence a nesvobody. Teprve potom je vylíčeno jednání Boží. Boží záchranný skutek je proveden skrze anděla. Aktivita vychází od něho. Petr jen poslouchá. Nevysvobodí se sám, ale je vysvobozen. Děj tvoří andělovy příkazy. Jsou velmi přesné, přísné a stupňují průběh vyprávění. Anděl vstupuje. Vyzařující světlo je znamením Boží přítomnosti. Anděl strčí do Petra a přikazuje mu, aby vstal, oblékl se obul. Vše musí vykonat okamžitě. Co vypadá jako sen, je skutečností. Pak následuje úplné vysvobození. Prochází první a druhou stráží, pak se sama otvírá železná brána, která vede do města. Vychází ven a z nejistoty náměsíčníka se stává skutečnost vykoupení.
Vtom přišel Petr k sobě a řekl: „Teď vím jistě, že Pán poslal svého anděla a vytrhl mě z Herodových rukou a ze všeho, na co čeká židovský lid.“
Petr si teprve nyní zcela uvědomuje své vysvobození. Zřetelně poznává, že ho Bůh vysvobodil. Sbíhají se zde všechny výpovědi a vystupují všechny hlavní osoby: vysvobozený Petr, Bůh v zachraňujícím andělovi, Herodes a židovský národ.
Lukáš vidí židovský národ – zde i jinde – jako protivníka Ježíše a jeho stoupenců. Tato jednostrannost neodpovídá Ježíšově době, ani prvním rokům Lukášovy obce. Ve Skutcích apoštolů nabízí tato formulace další kamínek do mozaiky vývoje církve od židovství k novému lidu. V Lukášově pojetí je zázrak misijním prostředkem, jak demonstrovat převahu křesťanského Boha. Je zmařen Herodův záměr i očekávání židovského národa.
V dalších verších, které však o svátku svatých Petra a Pavla neuslyšíme, se hovoří o domě Marie, matky Jana Marka. Šlo tedy o známé shromaždiště řecky mluvících křesťanů pocházejících ze židovství.
S tím vědomím šel do domu Marie, matka Jana, zvaného Marek. Tam se shromáždilo mnoho lidí a modlili se.
Dům, v němž se shromáždilo mnoho lidí, Petr zná a ví, že se tam scházívají křesťané. Majitelkou domu je Marie, matka Jana, kterého nazývají Marek. Lukáš dává najevo, že oba byli velmi známí, i když se o nich zmiňuje poprvé. Na základě údajů o domě a otrokyni můžeme předpokládat, že majitelka netrpěla nouzí, naopak, že žila v určitém blahobytu. Následující scéna o setkání Petra s obyvateli domu je teologicky velmi dobře propracovaná.
Když Petr zatloukl na domovní dveře, přišla služka jménem Rodé, aby se zeptala, kdo to je. Tu poznala Petrův hlas, ale samou radostí hned neotevřela a běžela dovnitř oznámit, že Petr stojí přede dveřmi. Ale oni jí řekli: „Ty ses zbláznila!“ Ona však trvala na tom, že je to pravda. Řekli jí: „Tak to musí být jeho duch!“ Ale Petr stále tloukl. Šli tedy otevřít a užasli, když ho spatřili. Pokynul jim rukou, aby je uklidnil, a vypravoval jim, jak ho Pán vyvedl z vězení; nakonec jim řekl: „Povězte to Jakubovi a ostatním bratřím.“ Pak odešel z města.
Shromáždění lidé se modlili za Petrovo vysvobození. Ale nepočítali s tím, že by se Petr mohl vrátit. Přesto dochází k překvapivému zvratu. Služka poznává zachráněného Petra jako první. Ačkoli ho nevidí, poznává jeho hlas. Spontánně a plná radosti oznamuje tuto skutečnost shromážděným. Pro radost zapomene dokonce otevřít dveře. Právě tato zdůrazněná radost umožňuje vypravěči představit shromážděné. Ti se nejprve domnívají, že se služebná pomátla. Róde však na své výpovědi trvá, i když jí ostatní tvrdí, že za dveřmi musí být Petrův duch. Když se ovšem stále ozývá klepání, otevírají a spatří Petra. Ten jim pak vysvětluje, jak se vše stalo. Jeho prosba – „povězte to Jakubovi a ostatním bratřím“ – ukazuje, že zde nebyli shromážděni všichni křesťané. Můžeme si odnést důležitý poznatek: křesťanství se šíří prostřednictvím dalších učedníků.