Kalendář akcí

<< Únor 2022 >>
PÚSČPSN
31 1 2 3 4 5 6
7 8 9 10 11 12 13
14 15 16 17 18 19 20
21 22 23 24 25 26 27
28 1 2 3 4 5 6
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous
Next

Sk 2,1-11

Pavel Zahradníček

 

Příští neděli budeme prožívat závěr velikonoční doby – Slavnost seslání Ducha svatého. Velikonoční doba trvá celkem padesát dní. Velikonoční události se odehrály s velkou pravděpodobností na jaře roku 30. Před téměř dvěma tisíci lety se Ježíšovi učedníci po čtyřicet dní setkávali se svým Pánem – od okamžiku, kdy zmrtvýchvstalého Krista uviděli o velikonoční neděli poprvé až do jeho nanebevstoupení – a pak deset dní v modlitbě očekávali seslání Ducha, kterého jim slíbil. Prožili jsme velikonoční dobu podobně jako apoštolé. Při liturgii jsme se setkávali se zmrtvýchvstalým Kristem. Promlouval k nám, když jsme si předčítali jeho slova. Byl živý uprostřed nás, když jsme slavili eucharistii. Posledních deset dní velikonoční doby je i pro nás bezprostřední přípravou na událost, kterou se velikonoce završují – na přijetí daru Ducha svatého.

Tuto událost zachycuje první čtení, které uslyšíme o Slavnosti seslání Ducha svatého. Je vybráno – podobně jako všechna první čtení v době velikonoční – ze Skutků apoštolů. Jde o prvních jedenáct veršů druhé kapitoly Skutků. Začátek děje se odehrává v Jeruzalémě, v domě s horní místností, kam se apoštolé vrátili po Nanebevstoupení, po rozloučení se svým Pánem na Olivové hoře, jak vypráví Lukáš v předchozí – první – kapitole Skutků a jak jsme o tom slyšeli ve čtení předcházející 7. neděle velikonoční: Potom se apoštolové vrátili do Jeruzaléma z hory, která se nazývá Olivová… …A když přišli, vystoupili do hořejší místnosti, kde bydleli Petr a Jan, Jakub a Ondřej, Filip a Tomáš, Bartoloměj a Matouš, Jakub Alfeův, Šimon Horlivec a Juda Jakubův bratr.

Je zajímavé, že ještě dnes můžeme přesně určit místo, kde stál v Jeruzalémě dům s touto „horní místností“, ve kterém se odehrálo seslání Ducha svatého. Je to takzvané večeřadlo v jeruzalémském horním městě, na vyvýšenině nazývané Sión. I když tato stavba, která získala svou dnešní podobu v dobách křižáků, kdy ji františkáni obnovili, je nazývána večeřadlem, mnohem starší tradice mluví o tomto místě jako o místě seslání Ducha Svatého.

Vezmeme-li v úvahu, že Jeruzalém byl v roce 70 zničen Římany, může nás napadnout otázka: Mohl se vůbec zachovat dům, ve kterém se odehrává dnešní první čtení? Pozorná četba díla židovského historika Josefa Flávia, který popisuje dobytí Jeruzaléma římským vojskem, naznačuje, že zvláštní shodou náhod, nebo snad Boží prozřetelností, vyvázla tato část města s nejmenším poškozením. Josef Flávius zaznamenal že jihozápadní část horního města na siónském návrší unikla zničení díky tomu, že odpor Židů byl zlomen již před horním městem.

Podobné svědectví vydává i biskup ze Salamímy Epifanios, který pocházel ze Svaté země, kde se kolem roku 315 narodil. V jednom ze svých děl, které nazval O mírách a vahách a které je jakousi starověkou obdobou našich biblických slovníků, píše o inspekční cestě císaře Hadriána, kterou vykonal někdy kolem roku 130: Když císař navštívil Jeruzalém, nalezl všechno zničené až na několik domů a malý Boží kostel, který stál na tom místě, kde učedníci po návratu z Olivové hory – po Vykupitelově nanebevstoupení – vystoupili do horní místnosti. Tam byl kostel postaven, totiž na Siónu. A to je právě v jihozápadní části horního města.

Stejně tak i jeruzalémský biskup Cyril mluví v roce 348 v jedné katechezi o horním kostele, zasvěceném sestoupení Ducha Svatého.

A poutnice Aetheria, která vykonala ve čtvrtém století pouť z Itálie do Svaté země a velmi podrobně zapsala, co tam prožila a viděla, vypráví o liturgické slavnosti o letnicích v „horním či apoštolském kostele“ v Jeruzalémě: Věřící tráví noc v chrámě Božího hrobu a po ranní bohoslužbě doprovází všechen lid až do posledního muže biskupa za zpěvu hymnů na Sión, takže jsou v devět hodin ráno na Siónu. Když se tam přijde, předčítá se ze Skutků apoštolů úryvek o seslání Ducha svatého… Tedy čtení, kterému v neděli budeme naslouchat i my.

Horní kostel na Siónu byl přistavěn k domu s horní místností, kde došlo k seslání Ducha svatého, jak ukazuje nejstarší dochovaná mapa Jeruzaléma a Svaté země na mozaice z Madeby. Je na ní vidět velký kostel na Siónu jakoby přilepený k sousednímu malému domečku. Červená barva střechy domku na mapě vyznačuje, že jde o sakrální, tedy náboženskou stavbu. Tady se odehrála událost, o které uslyšíme o slavnosti seslání Ducha Svatého.

Zda jde také o místo, kde byla poslední večeře, na tom se různá podání pocházející ze starověku příliš neshodují a ani průzkum provedený v roce 1951 v místnosti pod večeřadlem odpověď na tuto otázku nepřinesl. Potvrdil však, že stavba byla již ve II. století používána křesťany. To potvrzuje mimo jiné i nápis s Ježíšovým jménem. Protože jak seslání Ducha Svatého, tak poslední večeře se odehrály v Jeruzalémě, v domě s horní místností, a místo, kde se konala poslední večere, nebylo dlouho s jednoznačnou jistotou známo, ustálila se na přelomu 6. a 7. století pod vlivem tehdejšího jeruzalémského patriarchy Sofronia tradice, že obě události se odehrály na stejném místě, tam, kde nyní stojí večeřadlo obnovené v dnešní podobě po roce 1228 řádem františkánů. Můžeme tedy říci, že dnešní večeřadlo je místem poslední večeře jen s určitou dávkou pravděpodobnosti, kdežto událost seslání Ducha Svatého se zde odehrála s velkou jistotou, kterou na tomto místě zaručuje již nejstarší tradice. Začátky církve se neztrácejí kdesi v mlze dávných věků. Vše se odehrálo v konkrétním čase na místech, která ještě dnes můžeme navštívit…

Když jsme se pokusili společně pohlédnout na vztah úryvku o seslání Ducha svatého ke konkrétním místům v Jeruzalémě, podívejme se ještě na jeho souvislost se Starým zákonem. Je neméně zajímavá. Text začíná slovy:

Nastal den letnic a všichni byli společně pohromadě. Najednou se ozval z nebe hukot, jako když se přižene velký vítr, a naplnil celý dům, kde se zdržovali. A ukázaly se jim jazyky jako z ohně, rozdělily se a nad každým se usadil jeden.

Podle pozdní židovské tradice byly svátky letnic, o kterých k seslání Ducha svatého došlo, nejen dožínkami, ale i připomínkou předání Zákona na hoře Sinaj asi dvanáct století před Kristovým narozením. Můžeme najít mnoho společného mezi líčením události na Sinaji, kde Mojžíš přebírá od Boha Zákon vytesaný na kamenné desky, a mezi tím, co prožili apoštolé o letnicích: hukot, zemětřesení, plameny ohně. To vše má naznačit, že Duch svatý, který sestoupil právě o letnicích, je novým – duchovním zákonem, vepsaným již ne do kamene, ale do srdcí lidí. Není to zákon a smlouva vnější, ale vnitřní. Tak se naplnila prorocká slova, pronesená skrze proroka Jeremiáše:

Hle, přicházejí dny, je výrok Hospodinův, kdy uzavřu s domem izraelským i s domem Judovým novou smlouvu. Ne takovou smlouvu, jakou jsem uzavřel s jejich otci v den, kdy jsem je uchopil za ruku, abych je vyvedl z egyptské země… Svůj zákon jim dám do nitra, vepíši jim jej do srdce.

Právě to se stalo když, všichni byli naplnění Duchem svatým a začali mluvit cizími jazyky, jak jim Duch vnukal, aby promlouvali.

Slovo všichni, někteří chápou jako naznačení, že dar Ducha byl o letnicích dán širšímu okruhu učedníků, než jen samotným apoštolům. Duch svatý, kterým byli naplněni, bude od tohoto okamžiku hlavní hnací silou Církve. Nejméně na deseti dalších místech Skutků zdůrazní Lukáš jeho působení v Církvi při šíření evangelia.

Skutečnost, že dar Ducha má napomoci šíření evangelia ke všem národům, naznačuje již složení posluchačů prvního kázání, které se odehrálo bezprostředně poté, kdy byl Duch seslán. Lukáš charakterizuje pestrost složení posluchačů prvního hlásání apoštolů slovy:

V Jeruzalémě bydleli zbožní židé ze všech možných národů pod nebem. Když se ten zvuk ozval, hodně lidí se seběhlo…

Vysvětlení přítomnosti tolika národů v Jeruzalémě nepředstavuje problém. Letnice byly jedním ze tří takzvaných poutních židovských svátků, kdy bylo povinností každého Izraelity přijít do Jeruzaléma. I když tento příkaz nebyl v prvním století po Kristu důsledně dodržován a jeho plnění bylo pro mnohé Židy ze vzdálených zemí prakticky nemožné, přesto se v době svátků shromažďovali v Jeruzalémě Židé z velkého množství blízkých, ale i vzdálených zemí.

Obtížnější je vysvětlení, jakou povahu měla řeč apoštolů. V čem spočíval první projev Ducha, který byl dán o letnicích apoštolům, nepanuje mezi vykladateli Písma svatého jednoznačná shoda. Někteří se zvláště dříve domnívali, že apoštolé mluvili cizími jazyky v tom smyslu, jak tohoto výrazu běžně používáme: tedy partsky, médsky, egyptsky a tak dále… Tomuto způsobu výkladu by spíše nasvědčovala slova, kterými úryvek bezprostředně pokračuje:

Byli ohromeni, protože každý z nich je slyšel jak mluví jeho vlastní řečí. Žasli, divili se a říkali: Ti co tak mluví, nejsou to všichni Galilejci? Jak to tedy, že každý z nás slyší svou mateřštinu? My Parthové, Médové, Elamité, obyvatelé Mezopotámie, Judska a Kappadokie, Pontu a Asie, Frýgie a Pamfýlie, Egypta a lybijského kraje u Kyrény, my, kteří jsme připutovali z Říma, židé i proselyté, Kréťané i Arabové: slyšíme, jak našimi jazyky hlásají velké Boží skutky.

Naproti tomu mnozí současní vykladatelé se spíše přiklánějí k možnosti, že šlo o takzvanou glosolálii, tedy Duchem svatým vnuknuté mluvení neznámými nesrozumitelnými jazyky, jak o něm hovoří svatý Pavel ve 14. kapitole prvního listu Korinťanům. Tato řeč může být srozumitelná jen tomu, komu týž Duch dává dar porozumět. Pro tuto druhou možnost by mluvila skutečnost, že někteří z posluchačů vůbec ničemu nerozuměli a domnívali se, že apoštolé jsou opilí.

I když nedovedeme jednoznačně objasnit, v čem přesně spočívala povaha řeči apoštolů o letnicích, její celkový smysl jednoznačný je. Jde o protiklad ke zmatení jazyků, ke kterému došlo dle líčení v první knize Mojžíšově pod babylónskou věží. Tehdy si lidé, kteří stáli ve své pýše proti Bohu, přestali i navzájem rozumět. Nyní, sjednoceni Bohem, si opět začínají vzájemně rozumět, a to i přes propast různého jazyka. Začíná je sjednocovat Boží řeč lásky. Vždyť láska Boží je vylita do našich srdcí právě skrze Ducha svatého, který nám byl dán, jak říká apoštol Pavel v listu Římanům.

Až budeme v neděli naslouchat prvnímu čtení, nechejme na sebe mocně působit tuto skutečnost sjednocení, jež svým Duchem, který byl o letnicích dán, uskutečňuje v lidstvu sám Bůh. On nás spojuje s apoštoly shromážděnými padesátý den po zmrtvýchvstání v hořejší místnosti domu, který se nachází v jeruzalémské horním městě na návrší Sión. Spojuje nás i s těmi, kteří se v tomto domě scházeli v době apoštolů, jak svědčí Lukášovy Skutky – i ve II. Století, jak dokládají nápisy v dolní místnosti domu. Spojuje nás i se všemi, kteří přijali nebo teprve přijmou Ducha svatého, který byl o letnicích seslán.