Kalendář akcí

<< Říjen 2024 >>
PÚSČPSN
30 1 2 3 4 5 6
7 8 9 10 11 12 13
14 15 16 17 18 19 20
21 22 23 24 25 26 27
28 29 30 31 1 2 3
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous slide
Next slide

Sk 2,14-28

Marcel Milfait

 

V prvním čtení uslyšíme příští neděli část kázání apoštola Petra o Letnicích. Celá Petrova řeč, jak ji Skutky apoštolů přinášejí, je zřetelně členěna uvedením adresátů ve verších 14.22.29.36. Z tohoto členění lze poznat postup myšlenek v řeči. Budeme se zabývat první částí, kterou charakterizuje citát z proroka Joela; potom druhou, kterou charakterizují christologické výpovědi. A začátkem třetí, která je výkladem Písma.

První, co nás asi upoutá, je otázka, zda Petrova řeč je jeho autentickým výrokem. Zdá se, že nikoli. Platí nejen o Petrově proslovu, ale o každé veřejné řeči ve Skutcích apoštolů: nesetkáváme se s doslovným záznamem toho, co a kdy někdo řekl. Za prvé jsou příliš krátké, než aby byly úplné. Lukáš na konci svého záznamu Petrova kázání uvádí: „A ještě mnoha jinými slovy je Petr zapřísahal a napomínal.“ Za druhé, Lukáš v žádném případě nemohl být přítomen na všech veřejných vystoupeních, aby je vyslechl, ani neměl k dispozici žádné nahrávací zařízení. Musel se prostě spolehnout na vyprávění, které později slyšel.

Pro nás je důležitější komu byla Petrova slova adresována. Z našeho textu vyplývá, že Petr hned po letnicích oslovil věřící izraelský lid, který se v té době nacházel v Jeruzalémě. Význam této řeči však vynikne, jestliže si uvědomíme, že uvedení posluchači (ve Sk 2, 9-11) reprezentují Židy celého světa. Hned v úvodu je dobré si uvědomit, že cílem hlásání je obrácení, křest na odpuštění hříchů a přijetí Ducha svatého.

Petr začíná své kázání reakcí na ty, kteří při setkání s apoštoly po události Letnic s posměškem říkali: „Jsou opilí!“ Proto nejprve na „obhajobu“ svých přátel říká, že „tito lidé nejsou jak se domníváte, opilí – vždyť je teprve devět hodin ráno.“ V návaznosti na tuto větu vysvětluje Petr událost Letnic, kterou Lukáš popsal v 1. –13. verši druhé kapitoly. Neobvyklý jev Duchem naplněných věřících, hlásajících veliké Boží skutky v cizích jazycích, je podle jejich svědectví naplněním Joelova proroctví.

Nejen pro tehdejší lidi, ale i pro nás, pro naši víru a hlubší porozumění událostem okolo smrti a zmrtvýchvstání Ježíše Krista je dobré ukázat na souvislost tohoto starozákonního očekávání s naplněním v Novém zákoně.

Postupem času a událostí se očekávání posledních dnů ve Starém zákoně objevuje u více proroků. Vedle příslibu Mesiáše, který bude ve zcela jedinečném vztahu k Božímu duchu, se začíná rozvíjet i příslib vylití Hospodinova ducha na všechen lid v posledních dobách. Tento rozměr starozákonního pojetí působení Božího ducha je patrný u proroka Ezechiela: „A dám vám nové srdce a do nitra vám vložím nového ducha… Vložím vám do nitra svého ducha; učiním že se budete řídit mými nařízeními, zachovávat moje řády a jednat podle nich.“ V pozadí Ezechielových slov stojí text z knihy proroka Jeremiáše: V poslední době dojde k vylití ducha na všechny věřící. Tento Boží duch bude působit nové zachovávání Zákona, z něho bude pramenit mesiánský pokoj. Výslovný příslib vylití ducha na všechny lidi nabývá definitivní podoby u proroka Joela. A přesně tento text cituje apoštol Petr v den Letnic, aby ukázal, že Ježíš skutečně zahájil poslední dny mesiánského věku a že konečným důkazem bylo vylití Ducha. Neboť to bylo starozákonní zaslíbení pro dobu konce. Bůh vylije svého Ducha na každé tělo: „A stane se v posledních dnech, praví Bůh, sešlu svého Ducha na všechny lidi…“

Petr, který znal starozákonní proroctví o posledním dni a příchodu Mesiáše, se snaží o výklad na základě svých osobních zkušeností a zkušeností jeho přátel, které následovaly po zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Petrův výklad je podobný tomu, čemu se ve svitcích od Mrtvého moře říká „pešer“ neboli „výklad“ starozákonní pasáže ve světle jejího naplnění. To znamená: Svědkové Ježíšova zmrtvýchvstání považovali to, co se odehrálo o Letnicích při seslání Ducha svatého, za přímé naplnění zmíněných starozákonních příslibů. Tím se také definitivně potvrzovalo, že ukřižovaný a vzkříšený Ježíš z Nazareta je skutečně slíbeným Božím Mesiášem, o němž hovořili proroci Starého zákona.

Nač pomýšlí apoštol Petr, když říká: „…vaši synové a vaše dcery budou mluvit v prorockém vytržení…“ Znamená to, že všeobecný dar Ducha svatého povede k všeobecné službě proroctví? Toto zaslíbení je překvapující, protože jinde ve Skutcích apoštolů– a v Novém zákoně vůbec – jsou povoláni za proroky jen někteří.

Prorok Jeremiáš říká: „všichni mě budou znát, od nejmenšího do největšího z nich.“ Je-li starozákonní proroctví ve své podstatě způsob, jímž hovoří Bůh a jímž se skrze své slovo dává poznat, pak v době novozákonní bude poznání Boha všeobecné. Autoři Nového zákona prohlašují, že toto poznání se naplnilo skrze Krista.

V dekretu o apoštolátu laiků Druhého vatikánského sněmu se praví: „…i laici, když se jim dostalo účasti na Kristově kněžském, prorockém a královském úřadě, plní v církvi i ve světě svůj podíl na poslání celého Božího lidu. Právě toto všeobecné poznání Boha skrze Krista prostřednictvím Ducha svatého je vlastně základem všeobecného pověření ke svědectví.“ Proto nás křesťany ustanovuje zmrtvýchvstalý Kristus „svými svědky a vybavuje smyslem pro víru a milostí slova, aby síla evangelia zářila v každodenním životě, rodinném i společenském“ (LG čl. 35).

To nás vede k otázce, nakolik jsme otevřeni tomuto daru proroctví, abychom dokázali hledat a naslouchat znamení času? A známe natolik Boha, abychom o něm mohli svědčit a abychom dokázali svoji víru v dnešním světě srozumitelně obhájit? Jaké jsou naše představy o Bohu? Jsou různé a někdy se spokojujeme s takovou představou Boha, kterou jsme si někdy zapamatovali a na které už dál nechceme nic měnit.

Na druhé straně si musíme uvědomit, že s úplným poznání Boha skrze Ježíše Krista nebudeme v tomto životě nikdy hotoví. Jak ale můžeme Krista lépe poznávat a rozvíjet náš vztah k němu? Jednak tím, že s Bohem ve svém vlastním životě budeme dělat nové a nové zkušenosti. Potom tím, že se můžeme zabývat zkušeností jiných, těch, kterým Kristus vstoupil do života. A zde jde v první řadě o svědectví o Bohu, zachycené a uložené v Písmu svatém. Bůh je ten, kdo koná mocné činy v Ježíšovi.

V citaci Joelova proroctví je ještě řeč o zatmění slunce a proměnění měsíce v krev o velkém a slavném příchodu Páně. Řeč pojednává o závěrečném aktu dějin, o Kristově soudu a druhém příchodu. Podle Pavlových dopisů byl v jeho době velmi aktuální očekávaný druhý Kristův příchod na konci času. Vyvolávalo to mezi prvními generacemi křesťanů řadu nových otázek, ale i určité napětí. První křesťané očekávali, že druhý Kristův příchod nastane ještě v době jejich života nebo v nejbližší budoucnosti. Toto očekávání se však nenaplňovalo a tudíž různé křesťanské kruhy byly znepokojeny osudem těch, kteří zemřeli před příchodem Páně. Pavel se snaží tuto „krizi víry“ překonat, když odpovídá, že všichni bez rozdílu budou mít účast na jeho slavném příchodu: „Nejprve vstanou z mrtvých ti, kdo už zemřeli, a pak spolu s žijícími přijdou vstříc Pánu, aby s ním byli navždy.“

Církev byla a je stále v nebezpečí, že ztratí ze zřetele druhý Kristův příchod, že se jí jaksi vytratí. Jedním z důvodů, proč se víra v tento příchod ztrácí, je jednak soustředěnost pouze na pozemskou rovinu života. Určitý druh pouhého konzumování nahlodává a posléze ruší v každé době vyhlížení druhého Kristova příchodu. Z očekávání tohoto příchodu, který si většinou připomínáme pouze v době adventní, se může vytrácet jedna důležitá souvislost. A to souvislost mezi druhým Kristovým příchodem a jeho smrtí a vzkříšením. Zvěst o druhém příchodu je třeba číst ve světle kříže a vzkříšení, stejně tak jako zvěst o smrti a vítězství Kristově musí být čtena v rámci zvěsti o druhém příchodu. Jedině v této úzké souvislosti se zvěst o druhém příchodu a posledním soudu stává zvěstí evangelia a přestane být líčením apokalyptických událostí, výčtem různých znamení, která se pak snažíme identifikovat s dějinnými nebo přírodními událostmi svých dnů.

Když slyšíme z Petrova kázání slova: „Bůh předem rozhodl, aby byl vydán, a vy jste ho rukou bezbožných přibili na kříž a zabili“, jsme trochu pohoršeni. Abychom lépe a hlouběji porozuměli, je třeba vzít na pomoc větu „Bůh ho vzkřísil z mrtvých!“ Setkáváme se tedy s řečí o spáse, protože ta je největším dílem, jež Bůh pro lidi činí. Bůh je zdroj, Pán, původce života. Ukázal to krajně výmluvným způsobem, když toho, kdo nic zlého neudělal – Ježíše – nechal připravit o život, aby jej pak učinil počátkem nového života. Zde je důležité uvědomit si jednu podstatnou věc, kterou velmi dobře vystihuje Ctirad Pospíšil ve své knize Ježíš z Nazareta, Pán a Spasitel: „Ježíše neukřižoval Otec, ale lidé, kteří nepřijali Boží nabídku spásy. Hospodinova láska a věrnost smlouvě s člověkem je silnější než smrt, a Ježíšova smrt na kříži je svátostí této Boží věrnosti a lásky k člověku. Boží láska a věrnost přemohla na Golgotě nejstrašnější z hříchů, ukřižování vtěleného Božího Syna, a v tomto hříchu přemohla i jakékoli jiné lidské provinění. Kristův kříž tedy rozhodně není zjevením Božího hněvu, ale Otcovy lásky k člověku.“

Taktéž Johanna Koppová v knize Izraelští proroci se snaží ukázat Ježíše jako toho, který své poslání chápal ve smyslu starozákonních příslibů očekávání Božího služebníka: On, „Boží služebník“ par excellence, prolamuje koloběh zla. Prolamuje ho svou radikální láskou, která se týká všech. Svým totálním „ANO“ vůči Boží vůli a lidem usmiřuje „NE“ bezměrně nakupené lidské viny. Ukřižovaný zjevuje světu celý rozměr lidské zloby a zároveň nezničitelnou Boží věrnost smlouvě. On sám promění krajní vinu ve spásu a smrt svého „milovaného syna“ v nový život „pro mnohé“.

Bůh nezabrání zlu – to nás někdy moc pohoršuje. A pohoršuje to lidi tím víc, čím méně znají pravdu o vzkříšení, čím méně znají Boha, který nemůže to, co má žít, ponechat v moci smrti.