Marie Klašková
Milé posluchačky a milí posluchači, v dnešním pořadu „Bible v liturgii“ se budeme věnovat slavnosti všech svatých, která připadá právě na dnešní den. První čtení dnešní mše svaté je vybráno ze sedmé kapitoly knihy Zjevení. Můžete si ve svých Biblích nalistovat knihu Zjevení, sedmou kapitolu, druhý až čtrnáctý verš.
Jde o známý text pojednávající o sto čtyřiačtyřiceti tisících vyvolených. První čtení začíná sice až druhým veršem, ale pro lepší porozumění celému textu si přečteme i první verš sedmé kapitoly: „Potom jsem viděl, jak se čtyři andělé postavili do čtyř úhlů země a bránili všem čtyřem větrům, aby žádný z nich nevál na zemi ani na moře ani na jakékoli stvoření“ (Zj 7,1). První, co nás na tomto verši může zaujmout, je antická představa světa. Země je podle ní čtvercovou plochou – proto může Jan mluvit o čtyřech rozích. Mezi běžné představy patřily také čtyři větry. Podobný obraz používá prorok Jeremjáš, když píše: „Přivedu na Élam čtyři větry ze čtyř končin nebes a rozptýlím Élamce do všech těch větrů, takže nebude národa, kam by élamští vyhnanci nepřišli“(Jr 49,36). Čtyři větry měly ničivou sílu. Élamce roznesly mezi všechny okolní národy. Andělé zde představují čtyři kontrolní síly. Brání předpokládanému ničení. Jan používá obrazu andělů strážců, který je hojně užíván v literatuře, zabývající se událostmi kolem konce světa.
Ve druhém a třetím verši čteme: „A hle, jiný anděl vystupoval od východu slunce. V ruce držel pečetidlo živého Boha a mocným hlasem volal na ty čtyři anděly, jimž bylo dáno škodit zemi i moři: Neškoďte zemi, moři ani stromoví, dokud neoznačíme služebníky našeho Boha na jejich čelech!“ (Zj 7,2-3). Další anděl vystupuje od východu. Jedná se opět o symbolický obraz. Na východě ležela zahrada „slasti“, jak čteme v První knize Mojžíšově: „A Hospodin Bůh vysadil zahradu v Edenu na východě…“ (Gn 2,8). Východ je symbolem spásy, a proto právě od východu vystupuje anděl s pečetidlem živého Boha. Silným hlasem promluvil ke čtyřem andělům, kteří stáli ve čtyřech rozích. Přikázal jim, aby neškodili zemi, dokud pečetí neoznačí všechny Boží služebníky, kterými byli myšleni členové křesťanské obce. Všimněme si pečeti, kterou bude anděl označovat spravedlivé. Pečeť byla znamením vlastnictví. Pán jí označoval dobytek a otroky, aby bylo možné jednoznačně poznat, komu patří. Velmi podobný obraz najdeme v knize proroka Ezechiela: „Projdi středem města, středem Jeruzaléma, a označ znamením na čele muže, kteří vzdychají a sténají nad všemi ohavnostmi, které se v něm páchají. A slyšel jsem, jak ostatním poručil – procházejte městem za ním a bijte bez lítosti a bez soucitu. (…) Nepřistupujte však k nikomu z těch, na nichž je znamení!“ (Ez 9,4-6). Ezechiel měl vidění anděla, který mu přikázal označit písmenem „tau“, tedy posledním písmenem hebrejské abecedy, všechny spravedlivé – ostatní byli zabiti. Jestliže jsou podle Janova zjevení označováni lidé Boží pečetí, pak to znamená, že se stávají Božím vlastnictvím a jsou tak chráněni proti všem zlým silám. Lidé jsou zde označováni pečetí živého Boha, nikoli pečetí Beránkovou. Podíváme-li se na knihu Zjevení jako celek, pak uvidíme, že Bůh i Beránek působí vždy společně. Ze čtrnácté kapitoly se také dozvíme, že označení nesou na svém čele jméno Beránkovo i Otcovo – „Beránek stál na hoře Sión a s ním sto čtyřicet čtyři tisíce těch, kdo mají na čele napsáno jméno jeho i jméno jeho Otce“ (Zj 14,1).
Počet sto čtyřiačtyřiceti tisíc vyvolených se v knize Zjevení vyskytuje několikrát. Ve čtvrtém verši našeho úryvku čteme: „Pak jsem slyšel počet označených: sto čtyřiačtyřicet tisíc označených ze všech pokolení Izraele.“ (Zj 7,4). K tomuto číslu dojdeme velmi snadno. Izrael se dělil na dvanáct kmenů. Z každého kmene bylo vybráno dvanáct tisíc lidí, což nám vysvětlují další čtyři verše. Jsou v nich vyjmenována jednotlivá pokolení, vždy se stejnou strukturou – z pokolení Juda dvanáct tisíc, z pokolení Rúben dvanáct tisíc, a podobně. Také toto číslo musíme však chápat symbolicky. Již v dalším – devátém – verši uslyšíme o velikém zástupu, který by nikdo nedokázal sečíst. Tisíc je číslo plnosti, proto je z každého z dvanácti kmenů vybráno dvanáct tisíc lidí. Tak vznikne číslo sto čtyřiačtyřicet tisíc jako číslo nejvyšší možné plnosti. Při druhém Kristově příchodu nebude tedy jistě záležet na přesném počtu sto čtyřiačtyřiceti tisíc, jak tvrdí některé sekty – například Svědkové Jehovovi. Vysoké číslo má označovat nesčíslné množství těch, kteří s Boží pomocí dosáhnou spásy. Pro všechny může být vyjádření nejvyššího počtu nadějí, že také je čeká dokonalé dovršení života v Bohu.
Jan dále píše: „Potom jsem viděl, hle, tak veliký zástup, že by ho nikdo nedokázal sečíst, ze všech ras, kmenů, národů a jazyků, jak stojí před trůnem a před tváří Beránkovou, oblečeni v bílé roucho, palmové ratolesti v rukou“ (Zj 7,9). Mohli jsme si všimnout, že Jan užívá ve svém poselství vždy stejného úvodu – „potom jsem viděl…“ Těmito slovy začínal první verš sedmé kapitoly; nacházejí se také na začátku devátého verše. Na tomto místě se mění scéna, ve které se obraz odehrává. Nejdříve se mluvilo o zemi, která měla čtyři strany a o lidech, označených na zemi. Nyní se přesouváme na nebe. Označeným lidem, kterým byla slíbena spása, se zaslíbení splní v budoucnosti. Izrael se stává lidem všech národů. Sto čtyřiačtyřicet tisíc se stává nekonečně velkým zástupem. Zachránění lidé stojí přímo před trůnem a před Beránkem. Na tomto místě se dosud nacházelo jen čtyřiadvacet starců, čtyři bytosti a andělé. Zástup lidí byl oblečen v bílá roucha, která si vybílili v Beránkově krvi. Tento obraz znázorňuje spásu, která jim byla darována při křtu a kterou si křesťané uchovali za pronásledování. Palmové ratolesti v jejich rukou jsou znamením vítězství, o kterém zpívají: „Díky Spasiteli, Bohu našemu, sedícímu na trůnu, a Beránkovi“ (Zj 7,10). V této písni vyznávají, že za svou záchranu vděčí Bohu a Beránkovi. Podobná zvolání najdeme v některých žalmech (Ž 3, 38, 42 ,43).
Vidění dále pokračuje: „A všichni andělé se postavili kolem trůnu, kolem starců i těch čtyř bytostí a padli před trůnem tváří k zemi, klaněli se Bohu a volali: Amen! Dobrořečení i sláva a moudrost, díky a čest i moc a síla Bohu našemu na věky věků. Amen!“ (Zj 7,11-12). Všichni andělé se shromáždili v nebeském sále kolem starců a bytostí. Potvrzují vše zvoláním – Amen – na začátku i konci svého chvalozpěvu. Boha v něm chválí sedmi různými přívlastky, které už byly použity o Beránkovi v páté kapitole knihy zjevení – „Hoden jest Beránek, ten obětovaný, přijmout moc, bohatství, moudrost, sílu, poctu, slávu i dobrořečení“ (Zj 5,12). Do chvalozpěvu v sedmé kapitole nezahrnuje Jan přímo Beránka. Svým „amen“ však andělé zdůrazňují a potvrzují Beránkovo spolupůsobení při spáse lidí.
Po těchto obrazech následuje jejich vysvětlení: „Jeden z těch starců na mne promluvil: Kdo jsou a odkud přišli ti v bílém rouchu? Řekl jsem: Pane můj, ty to víš! A on mi řekl: To jsou ti, kteří přišli z velikého soužení a vyprali svá roucha a vybílili je v krvi Beránkově“ (Zj 7,14). Tento výklad ozřejmuje, že Jan nepochybně myslí na maloasijské křesťany, kteří byli pronásledováni a krutě týráni. Od starce se dozvídá, že přicházejí z velikého soužení. S Beránkovou pomocí mohou křesťané dosáhnout spásy. Proto se užívá obrazu o vyprání roucha v Beránkově krvi.
Tento text byl velkým povzbuzením pro všechny trpící křesťany prvních století po Kristu. Skutečnost, že je nepředstavitelně veliký počet těch, kteří patří k vyvoleným, jim dodávala naději a vytrvalost i v nejtěžších situacích. Proto se také na Východě již od čtvrtého století slavil společný svátek všech mučedníků, tedy lidí, kteří si vyprali roucho v krvi Beránkově.
Jako druhé čtení dnešní slavnosti jsou vybrána známá slova z Prvního listu svatého apoštola Jana. Jan mimo jiné říká: „Milovaní, už teď jsme Boží děti. Ale čím budeme, není ještě zřejmé. Víme však, že až on se ukáže, budeme mu podobní, a proto ho budeme vidět tak, jak je. Každý, kdo skládá tuto naději v něho, uchovává se čistý, jako on je čistý“ (1 J 3,2-3). Jan si netroufá popisovat, jak bude vypadat přebývání s Bohem na konci času. Už teď jsme Božími dětmi – tato skutečnost je pro nás nadějí do budoucna. Člověk bude Bohu podobný, jak tomu bylo při stvoření – vždyť Bůh stvořil člověka podle svého obrazu, jak čteme v První knize Mojžíšově. Proto každý, kdo věří v Boha, bude s ním přebývat a bude ho zcela poznávat.
Všechna dnešní čtení vrcholí evangeliem, ve kterém Ježíš předkládá program Božího království v osmi blahoslavenstvích. Všimněme si pouze jednoho z nich: „Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha“ (Mt 5,8). Z druhého čtení jsme si zdůraznili, že v budoucnu bude každý člověk Bohu podobný a bude ho vidět tak, jak je. Ježíš blahopřeje těm, kdo mají čisté srdce. Jsou to lidé šťastní, neboť budou vidět Boha! Budou přebývat v jeho přítomnosti – podobně jako svatí, které si dnešní slavností připomínáme.