Marie Klašková
Milé posluchačky a milí posluchači. Dneska se budeme zabývat tématem spánek a sny v Bibli. V těchto dnech zažíváme nejkratší dny a nejdelší noci. Během doby vánoční často čteme o událostech, které se udály v noci. Ježíš se v noci narodil, Josef měl opakovaně sny, vek kterých mu Bůh zjevoval, co má udělat. Mudrci od východu byli ve snu varováni před návratem k Herodovi.
Spánek je nezbytnou a zároveň poněkud záhadnou součástí lidského života. Přináší důležitý odpočinek a probíhá v temné noci, takže je spoluzdrojem života a zároveň předobrazem smrti. S obojím se setkáváme ve Starém i Novém zákoně.
Člověk se nemůže obejít bez střídavého rytmu dne a noci, bdění a odpočinku. Tento rytmus byl dán již při stvoření. V knize Kazatel čteme: „Sladký je spánek toho, kdo pracuje, ať jí málo nebo mnoho, ale boháčovi nedopřeje spánku sytost.“ (Kaz 5,11) Bible lituje ty, kterým starost o majetek nedá spát. Kniha Sirachovec říká: „Nespavost kvůli bohatství působí chřadnutí těla, a starost o ně zahání spánek. Starost v době bdění nedá člověku zdřímnout, a těžká nemoc probouzí ze spánku.“ (Sir 31,1-2). V Bibli je důležité spojení mezi spánkem a spravedlností. Spravedlivý totiž ve spánku přemítá o Zákonu. Ve čtvrtém žalmu najdeme verš: „Pokojně uléhám, pokojně spím, neboť ty sám, Hospodine, v bezpečí mi dáváš bydlet.“ (Ž 4,9) Žalmista těmito slovy vyjadřuje jistotu Boží ochrany. Zatímco modly, které zhotovily lidské ruce v noci spí, tak Hospodin bdí nad člověkem a dopřává mu klidného spánku.
Celému lidstvu je společná představa smrti jakožto vstupu do odpočinku po životě, naplněném léty a prací. Člověk se ukládá ke spánku po boku svých otců. Hřbitov znamená v řečtině „místo spánku“ zemřelých. Křesťan usíná v naději na zmrtvýchvstání, uléhá s důvěrou, že jednoho dne bude Bohem vzkříšen z mrtvých.
Ve Starém zákoně je spánek pokládán za dobu vhodnou k Božímu navštívení. Může tomu být snad proto, že spící člověk není pánem nad sebou samým a nemůže klást odpor. Při stvoření Bůh sesílá na Adama hluboký spánek, hebrejsky „tardema“. Není to obyčejný spánek, ale velmi hluboký spánek, někdy překládaný jako mrákoty. V tomto hlubokém spánku Bůh tvoří pro člověka ženu. Do podobného spánku uvádí Bůh Abrama při uzavírání smlouvy. Z temnot spánku zahoří oheň symbolizující Boha samotného. Čteme o tom v První knize Mojžíšově: „Když se slunce chýlilo k západu, padly na Abrama mrákoty. A hle, padl na něho přístrach a veliká temnota…hle, objevila se dýmající pec a mezi těmi rozpůlenými kusy prošla ohnivá pochodeň. V ten den uzavřel Hospodin s Abramem smlouvu…“ (Gn 15,12.17-18) Také s dalším praotcem Jakubem se Bůh setkává ve spánku. Jakub vidí stupně, po nichž vystupují a sestupují Boží poslové a později musí bojovat s neznámým, kterým je samotný Bůh a od něhož dostává nové jméno Izrael.
V Bibli je noc často symbolem pro strach a zlé temné síly. Ve spánku se mohou projevit provinění a špatné svědomí. Spánek může být dokonce více, než jen důsledek chyby. Může znamenat vnitřní postoj směřující vědomě ke zlu. Takového typu je spánek Jonáše, který odmítl vykonat Boží vůli. Zatímco lodníci na lodi bojovali s bouří, „Jonáš sestoupil do podpalubí, ulehl a tvrdě usnul.“ (Jon 1,5). Podobně řeší těžkou situaci i prorok Eliáš. V První knize Královské čteme: „Sám šel den cesty pouští, až přišel k jednomu trnitému keři a usedl pod ním; přál si umřít. Řekl: „Už dost, Hospodine, vezmi si můj život, vždyť nejsem lepší než moji otcové.“ Pak pod tím keřem ulehl a usnul.“ (1Kr 19,4-5). Spánek doléhá také na učedníky, které vzal Ježíš do Getsemanské zahrady. Zatímco on se modlí, učedníci usínají. Znamená to, že nepochopili, že již nastala hodina, kdy přichází utrpení. Ježíš tak zůstává sám.
Již ve Starém zákoně se setkáváme s obrazem spánku a probuzení jako smrti předpokládající vzkříšení. V Danielově apokalypse se tento obraz proměňuje ve skutečnost: „Mnozí z těch, kteří spí v prachu země, procitnou; jedni k životu věčnému, druzí k pohaně a věčné hrůze.“ (Dan 12,2) Spravedlivý člověk se nebojí usnout spánkem smrti, protože Bůh je pánem smrti, jak to později zjeví Ježíšovým vzkříšením. Příprava tohoto zmrtvýchvstání začíná probuzením srdce k upřímnému obrácení.
Ještě před svým zmrtvýchvstáním projevil Ježíš svou moc nad smrtí a jejím znamením, spánkem. Nechal učedníky v jejich obavách a usnul za bouře na moři. „Tu se strhla velká bouře s vichřicí a vlny se valily na loď, že už byla skoro plná. On však na zádi lodi na podušce spal.“ (Mk 4,37-38). Ježíš tím ukázal, že může poručit stejně moři jako smrti. O Ježíšovi víme, že vzkřísil z mrtvých Jairovu dceru. Když mu zvěstovali, že zemřela, Ježíš na to reaguje: „Ta dívka neumřela, ale spí.“ (Mt 9,24) Svého přítele Lazara probudil ze spánku a tím už naznačil své vlastní zmrtvýchvstání, kterého se tajemně účastní každý pokřtěný člověk. V Janově evangeliu čteme o vzkříšení Lazara: „Náš přítel Lazar usnul. Ale jdu ho probudit.“ Učedníci mu řekli: „Pane, spí-li, uzdraví se.“ Ježíš mluvil o jeho smrti, ale oni mysleli, že mluví o pouhém spánku. Tehdy jim Ježíš řekl: „Lazar umřel. A jsem rád, že jsem tam nebyl, kvůli vám, abyste uvěřili. Pojďme k němu!“ (J 11,11-15) Ježíš mluví o smrti jako o spánku. Protože však někteří v jeho okolí nechápou, říká jasně, že Lazar zemřel. Jeho smrt a vzkříšení má být znamením, aby lidé uvěřili. Věřící už nechodí v noci, protože už nemá nic společného s jejími neřestmi ani s hříchem. Věřící bdí a očekává návrat svého Pána. A jestliže přesto spolu s pannami usne, když ženich dlouho nepřichází, má mít alespoň připravenou lampu a v ní dostatek oleje.
Se spánkem úzce souvisí i sny. Nejen starověk ale i moderní doba přisuzují snům velký význam, třebaže z rozdílných důvodů. Ve starověku byly sny prostředkem pro styk s nadpřirozenem, novověk v nich vidí hlubinný projev lidské osobnosti. Obě pojetí nejsou nesmiřitelně rozdílná. Jestliže Bůh oslovuje člověka, dotýká se hlubin jeho bytí. Kultury, které předcházely a obklopovaly Izrael, vidí ve snech zjevení Boží a když uvážíme, že egyptští a mezopotamští vládcové měli na svém dvoře vykladače snů, muselo se jednat o významný fenomén. Také Starý zákon mluví o zjeveních prostřednictvím snů, ke kterým nutno připojit ještě noční vidění a jiné způsoby sdělování Slova. Skrze sny ukazuje Bůh člověku svůj záměr. Sny osvětlují cestu patriarchům. Bůh se ve snu zjevuje také Gedeónovi, Samuelovi, Nátanovi a Šalamounovi. Po návratu z vyhnanství je oznámena Danielovi a Zachariášovi prostřednictvím snu nadcházející spása. Joel slibuje sny pro dobu po vylití Ducha svatého.
Zdá se, že na rozdíl od pohanských sousedů, Izrael sám neznal úřad oficiálních vykladačů snů. Abrahám, Izák, Jákob, Samuel, Nátan, Šalamoun je chápou bez cizí pomoci. S vykladači se nesetkáme ani v blízkosti chrámů, ani na královském dvoře. Když ale Hospodin sesílá sny pohanským králům, jsou to jeho služebníci, kteří vysvětlují tajemství nepřístupné ostatním vykladačům. Tím je dán pohanům pokyn, že Hospodin je jediný Pán nade vším tajemstvím a že je zjevuje jen svému vlastnímu lidu. Jako vzor nám může posloužit Josef Egyptský, v jehož životě hrají sny důležitou roli. Hned v mládí měl dva významné sny: „Jednou měl Josef sen a pověděl jej svým bratrům; nenáviděli ho pak ještě více. Řekl jim totiž: „Slyšte prosím, jaký jsem měl sen: Vážeme na poli snopy. Tu povstane můj snop a zůstane stát. A hle, vaše snopy obcházely kolem něho a klaněly se mému snopu.“ Měl pak ještě jiný sen a vypravoval jej svým bratrům: „Měl jsem opět sen: Klanělo se mi slunce, měsíc a jedenáct hvězd.“ (Gn 37,5.7-8) Později v egyptském otroctví vyloží sny dvou spoluvězňů – faraónova číšníka a pekaře. Z vězení se dostává, aby vyložil sny faraónovi. Zdálo se mu: „Pojednou z Nilu vystupuje sedm krav nápadně krásných a vykrmených a popásají se na říční trávě. A hle, za nimi vystupuje z Nilu jiných sedm krav, nápadně šeredných a vyhublých, a postaví se vedle těch sedmi krav na břehu. A ty nápadně šeredné a vyhublé sežraly sedm krav nápadně krásných a vykrmených. Vtom farao procitl. Když zase usnul, měl druhý sen. Sedm klasů bohatých a pěkných vyrůstá z jednoho stébla. A hle, za nimi vyráží sedm klasů hluchých a sežehlých východním větrem. A ty hluché klasy pohltily sedm klasů bohatých a plných. Farao procitl; takový to byl sen.“ (Gn 41, 2-7) Výklad obou snů vynesl Josefovi povýšení na druhé místo po faraónovi. Díky této pozici pak mohl pomoct zachránit svého otce a bratry.
Prorocká literatura rozlišuje mezi pravými a falešnými proroky a útočí také na lživé sny, aniž by se přitom dotýkala pravosti snů předků. Skutečnost, že Bible nemluví o snech po celé dlouhé období mezi Šalamounem a Zachariášem, tedy během velkého prorockého období, je opodstatněna tím, že sen je v tuto dobu považován za druhotný aspekt zjevení. Proroctví je v tu dobu pravou formou zjevení, kterým se Bůh obrací na svůj lid.
Je zajímavé, že se nikde v Novém zákoně nesetkáváme s žádným snem Ježíšovým. Částečně proto, že se Nový zákon zabývá psychologií Mistra jen zcela výjimečně. Ale hlavně proto, že v něm vidí toho, který zná Otce bezprostředně. Ježíš nepotřebuje k poznání Otcovy vůle sny.
Přesto ale i v Novém zákoně najdeme zprávy o snech. Ve svátek letnic oznamuje Petr naplnění proroctví proroka Joela, ve kterém je sen známkou projevu Ducha na konci času: „I stane se potom: Vyleji svého ducha na každé tělo. Vaši synové i vaše dcery budou prorokovat, vaši starci budou mít sny, vaši jinoši budou mít prorocká vidění“ (Joel 3,1) Kniha Skutky apoštolů přináší několik nočních vidění Pavlových, která jej posilují a vedou v jeho poslání, ale nijak neovlivňují jeho učení. Matouš se zmiňuje o několika snech, podobných snům ve Starém zákoně. Ať už jako zjevení mudrcům od východu nebo pomoc Josefovi v období Ježíšova dětství. Všechna tři zjevení Josefovi jsou zcela ve starozákonním stylu. V neděli o svátku svaté rodiny budeme v evangeliu číst o dvou Josefových snech: „Když odešli, hle, anděl Hospodinův se ukázal Josefovi ve snu a řekl: „Vstaň, vezmi dítě i jeho matku, uprchni do Egypta a buď tam, dokud ti neřeknu; neboť Herodes bude hledat dítě, aby je zahubil.“ On tedy vstal, vzal v noci dítě i jeho matku, odešel do Egypta… Ale když Herodes umřel, hle, anděl Hospodinův se ukázal Josefovi v Egyptě a řekl: „Vstaň, vezmi dítě i jeho matku a jdi do země izraelské; neboť již zemřeli ti, kteří ukládali dítěti o život.“ On tedy vstal, vzal dítě i jeho matku a vrátil se do izraelské země “ (Mt 2,13-14.19-21).