Kalendář akcí

<< Říjen 2024 >>
PÚSČPSN
30 1 2 3 4 5 6
7 8 9 10 11 12 13
14 15 16 17 18 19 20
21 22 23 24 25 26 27
28 29 30 31 1 2 3
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous slide
Next slide

Svátek Navštívení Panny Marie

Marek Dunda

 

Dnes budeme uvažovat o svátku Navštívení Panny Marie. Tento svátek má základ v biblickém vyprávění o setkání dvou žen, mimořádným způsobem omilostněných, které čekaly narození dítěte. Jednou z nich je Panna Maria, druhou její příbuzná Alžběta.

Dříve než se budeme zamýšlet nad biblickou zvěstí, pohlédněme na to, co se vztahuje ke vzniku tohoto svátku. Můžeme si ho tak trochu přivlastnit, protože se v Čechách poprvé slavil 28. dubna 1387 . Zavedl ho tehdejší arcibiskup pražský Jan z Jenštejna, a to na základě soukromé zbožnosti a v souvislosti se soukromým zjevením. Právě tato okolnost je povzbuzením, abychom už předem nedělali kategorické závěry, nezařazovali něco jako černé či bílé, ale abychom moudře naslouchali vanutí Ducha svatého a nechali se jím vést, tak jako onen významný arcibiskup na stolici svatého Vojtěcha.

Sám Jan z Jenštejna složil pro tento svátek vlastní latinské texty. A nezůstal jen u toho. Podařilo se mu prostřednictvím papeže Urbana VI. rozšířit tento svátek v celé církvi, a to od roku 1389. Původně se slavil 2. července; od úpravy kalendáře po druhém vatikánském koncilu v roce 1969 se tento svátek slaví 31. května. Tématicky zapadá do adventní doby a dokonce je možno zmínit, že už před zavedením v naší zemi ho slavili ve františkánském řádu. Sv. Bonaventura složil v roce 1236 pro tento svátek rýmovanou modlitbu breviáře. Tolik tedy ke zvláštnímu vývoji, který byl spojen se zavedením svátku Navštívení Panny Marie.

A teď už pohlédněme na zprávu o této události do Písma svatého, tak jak ji máme zachycenou v Lukášově evangeliu, v 1. kapitole, v 39.-56. verši.

Vidíme Marii, mladou dívku, která po setkání s archandělem Gabrielem – jakmile přijala poslání od Boha – spěchá za svou příbuznou Alžbětou, o níž jí Gabriel pověděl, že je už v šestém měsíci. Podle tehdejších židovských zvyklostí bylo považováno za velmi pohoršlivé, jestliže opustila zasnoubená dívka ve věku od 12 do 14 let domov a žila po několik měsíců na jiném místě. Bohorodička však nedbá na to, co bylo obvyklé, protože chce být poslušná Boží vůle, chce splnit svou povinnost, její pohnutkou je láska k příbuzné.

Celé vyprávění můžeme rozdělit na tři části. První část, 39. – 45. verš, je uvedením; druhou část, 46. – 55. verš, tvoří děkovná píseň Panny Marie, do třetí části zařadíme jen 56. verš, který sice postihuje nejdelší časové období, ale zároveň tuto epizodu zakončuje.

Pozornost teď obrátíme na první z těchto tří částí. Ve 39. verši stojí za zmínku poznámka, že Marie spěchala. Jako by nám tím chtěla dát příklad, že tam, kde jde o službu druhému, o sdílení radosti, tam nemá otálení místo. Také jedno z našich přísloví říká:

Kdo rychle dává, dvakrát dává.

Zkušenost, kterou prožila při setkání s archandělem Gabrielem naplnila Marii natolik, že touží, aby něco takového pokračovalo dál. Zřejmě přemýšlela o archandělově poznámce, o tom, že Alžběta také čeká dítě, a možná právě z toho vytušila, kdo ji bude umět pochopit v jejím radostném očekávání dítěte a kdo bude nejvíc obdarován sdílením její radosti.

Marie spěchá do hor, podle staré křesťanské tradice jde o místo Ain Karim, kde bydlel starý kněz Zachariáš se svou manželkou Alžbětou. O okolnostech, za kterých Zachariáš přijímá Boží zvěst, že jeho manželka bude mít syna, vypráví Lukášovo evangelium v předcházejících verších.

Čtyřicátý verš vypráví, jak Maria pozdravila Alžbětu, když vešla do Zachariášova domu. Jako žena jí byla samozřejmě Alžběta bližší, a když to domyslíme do důsledků, můžeme s klidem říci, že se Zachariášem by si stejně moc nepopovídala. Byl totiž v té době němý.

Setkání je provázeno Alžbětiným poznáním, že Maria nese v lůně slavnějšího syna něž ona. Všimněme si, že v této chvíli mohla Marii závidět, místo toho je však naplněna radostí a je vděčná, že ji navštívila matka jejího Pána. Pokud by nám někdy hrozila závist vůči těm, kteří jsou více obdarovaní něž my, pak si vzpomeňme na toto místo v Písmu svatém. Lékem na závist je sdílená radost s těmi, kteří jsou naplněni Božím požehnáním. Pro závist nebylo místa také z toho důvodu, že Alžběta byla naplněna Duchem svatým. Sama byla nečekaně obdarována těhotenstvím, měla zkušenost s Boží pomocí a dokázala vystihnut Mariin stav.

Setkání matek je provázeno radostí dítěte ukazujícího na velikost Pána všeho tvorstva, který je středem celého tohoto setkání, i když sám nemluví a je ve zdánlivé pasivitě. Alžběta poznává, že Maria je matkou zaslíbeného Mesiáše. Alžběta dostává mimořádnou milost, aby jako první vyznala Ježíše Krista.

Když první křesťané uvažovali o tomto setkání v Ain Karim, s úctou přijali Alžbětino vyznání a ve stejné formě je opakovali. My je známe z modlitby Zdrávas Maria. Vyznání je nám drahé také proto, že jde o slovo Písma svatého, inspirované Duchem svatým. Kdykoli se proto modlíme tuto modlitbu, vyznáváme Ježíše Krista. Kdybychom si více uvědomili, že první část modlitby Zdrávas Maria tvoří biblický text, získali bychom možná nový pohled na modlitbu růžence, která bývá neprávem opomíjena. Zde není, za co se stydět, zde je třeba objevit hloubku této biblicky podložené modlitby.

Alžběta ještě vyzdvihuje skutečnost, že Panna Maria je blahoslavená, když uvěřila. Jinými slovy bychom mohli říci, že se dokázala plně spolehnout na Pána a nepochybovat o tom, že On má vše ve svých rukou.

Nyní se dostáváme ke druhé části, kterou je Mariin chvalozpěv, nazývaný podle prvního slova v latinském překladu „magnifikat.“ Ústa oplývají tím, čím srdce přetéká. Maria je plná vděčnosti a chvály vůči Stvořiteli a Zachránci lidstva. Nemluví zde jenom jménem svým, ale můžeme vnímat, že mluví ve jménu lidstva. Vše, co vypověděli lidé Starého zákona v žalmech a ve svých písních, nalézá svůj nejvyšší vrchol v tomto hymnu matky Božího syna. Píseň nás vtahuje do nakažlivé radosti. Má tedy charakter jak individuální písně Panny Marie, tak i oslavného hymnu celé církve.

Podle obsahu dělíme hymnus na dvě části. Verše 46. – 50. jsou díkůvzdáním Bohu za zvláštní dobro, kterého se Marii dostalo. Verše 51. – 55. jsou oslavou Boha za naplnění příslibů, které lidstvo obdrželo.

Maria velebí Boha za tento jeho vrcholný čin, a to způsobem jako by se už všechno splnilo. Do svého prorockého pohledu zahrnuje naplnění všech příslibů v tomto začátku, který už nastal. Zvláštní radost spojuje Marii s celým plánem vykoupení a s celkovým jeho uskutečněním. Zkušenost s Bohem vyvolává u Marie chválu. Chválit Boha je nejdokonalejším stupněm modlitby. Není divu, že církev zařadila tento chvalozpěv do každodenní modlitby večerních chval, při které jsme znovu slovy Panny Marie, a vlastně i Ducha svatého, vtaženi do radostného pohledu na skutečnost, že Bůh vstoupil do lidských dějin jako Vykupitel a chce být osobním Spasitelem každého z nás.

V tomto chvalozpěvu stojí ještě za zmínku 48. verš, ve kterém Maria říká:

Od této chvíle mě budou blahoslavit všechna pokolení.

Rádi se k nim připojujeme. Maria je nám totiž vzorem jako vrcholné Boží dílo tím, jak dokázala pokorně sjednotit svou vůli s vůlí Boží. Když oslavujeme velikost Marie, vzdáváme v první řadě hold jejímu Stvořiteli. Lidé právem vytýkají některým katolickým křesťanům nezdravý vztah k Panně Marii, ale objektivně musíme uznat, že bychom se zpronevěřili Písmu svatému, jmenovitě tomuto verši, kdybychom nechtěli patřit mezi ta pokolení, která Pannu Marii blahoslaví. Z tohoto místa – a samozřejmě nejen z něho – vyvěrá oprávněnost mariánské úcty v církvi, podobně jako je Bible základem katolické věrouky.

V závěrečné, třetí části je v 56. verši jen stroze oznámeno, že Maria zůstala s Alžbětou tři měsíce. Můžeme usuzovat, že jí pomáhala a pak se vrátila domů. Protože cestování bylo tehdy poměrně nesnadné, byly dlouhodobější návštěvy zcela obvyklé.

Celý biblický text, který popisuje události, slavené o svátku Navštívení Panny Marie, je prodchnut radostí ze skutečnosti, že díky Boží blízkosti si mohou být blízko i lidé. Je možné, že právě s tímto záměrem uvedl Jan z Jenštejna tento svátek do života.