Kalendář akcí

<< Leden 2022 >>
PÚSČPSN
27 28 29 30 31 1 2
3 4 5 6 7 8 9
10 11 12 13 14 15 16
17 18 19 20 21 22 23
24 25 26 27 28 29 30
31 1 2 3 4 5 6
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous
Next

Světlo a temnoty

Ludmila Černochová

O svátku Uvedení Páně do chrámu čteme v evangeliu o spravedlivém a bohabojném Simeonovi, který v den očišťování, kdy Josef s Marií přinášejí malého Ježíše
do jeruzalémského chrámu, bere dítě do náručí a pronáší chvalozpěv. V něm Ježíše nazývá světlem. V dnešním pořadu bychom se spolu s vámi chtěli zamyslet nad tím, o čem všem autoři starozákonních i novozákonních knih hovoří, když používají pojmy „světlo a temnoty“.

Světlo je všudypřítomný jev, který je nám svým působením důvěrně známý, ve své podstatě je však do značné míry nepostižitelný. Světlo patří mezi stvoření. Známe jeho podoby jako např. světlo denní, které se vynořilo z původního chaosu (Gn 1,1-5), nebo světlo nebeských těles osvětlujících noc i den (1,14-19). Bůh mu poroučí a ono poslouchá s chvěním (Bár 3,33). Ve stejné situaci jsou i temnoty, jež se s ním střídají, protože světlo i temnota pochází od Boha (sr. Iz 45,7) a jemu, svému Stvořiteli, pak společně zpívají chvalozpěv
(Ž 19,2n; 148,3; Da 3,71n.).

Podobně jako ostatní stvoření, zjevuje i světlo něco z Boží velebnosti. Je jejím odleskem a slouží při popisu zjevení Boha. Jak můžeme číst v Žalmu 104., světlo je také šatem, do něhož je Bůh oděn. „Velebností a vznešeností ses oděl, světlem se halíš jako pláštěm.“ (Ž 104,2) Když se Hospodin zjevuje, „sám září jako světlo, z rukou mu tryskají paprsky“ (Abk 3,4). Nebeská klenba, na níž spočívá jeho trůn, oslnivě září jako křišťál (Ez 1,22). Na jiných místech Bible je Bůh obklopen ohněm (Gn 15,17; Ex 19,18; 24,17; Ž 18,9; 50,3) nebo metá blesky v bouři (Ez 1,13; Ž 18,15). Všechny tyto symbolické obrazy spojují Boží přítomnost s dojmem, jakým na člověka působí oslnivé světlo. Temnoty však nevylučují Boží přítomnost, neboť Bůh i je proniká a zkoumá, takže vidí, co se v nich odehrává. Žalmista se ve 139. Žalmu ptá, zda může někam utéci před Boží tváří. A poté, co vyjmenuje několik oblastí, kde jej všude Hospodin nalezne, oznamuje:

I kdybych řekl: ,Aspoň temnota mě skryje
a noc mě obklopí místo světla:´
ani tma ti nebude tmavá,
noc jako den se rozjasní:
temno je pro tebe jak světlo.“
(Ž 139,11-12; sr. Da 2,22).

Skutečné pravé temnoty jsou místem, kde je člověk zbaven ochrany Boží ruky (Ž 88,6n.) Bůh vidí v temnotách, aniž by byl sám viděn. Je přítomen, ale nesděluje se. Temnoty i světlo jsou protikladné symboly. Z toho důvodu se velmi často objevují pospolu.

Jako symbol tedy světlo existuje v Bibli od jejich prvních starozákonních knih, ale teprve Kniha moudrosti je spojuje s Boží podstatou. Moudrost je výron Boží slávy, „odlesk věčného světla“, je nade všechno stvořené světlo (Mdr 7,27.29).

Víme, že světlo patří u všeho živého k základním životním podmínkám. Bez světla nemůžeme žít. Ve starozákonních knihách nacházíme ve smyslu propojení světla a života tytéž souvislosti. Biblické texty hovoří o světle živých. Kazatel v této záležitosti vyslovuje: „Sladké je světlo a milé pro oči je vidět slunce.“ (Kaz 11,7) a Job mluví o nemluvňatech, která před narozením nespatřila světlo (Jb 3,16). Také slepec, jenž nevidí světlo Boží (Tób 3,17; 11,8) ochutnává už předem smrti a naopak nemocný, jehož Bůh vytrhl ze spárů smrti,
se raduje, že vidí znovu „zářit světlo živých“ (Jb 33,30; Ž 56,14). Ví totiž, že šéol, místo či stav po smrti, je přebýváním v temnotách (Ž 88,13).

Symboliku světla a temnot nacházíme též u proroků, kteří mluví o naději, jež přesahuje konec světa. Temnotu v podobě hrozivého biče na sobě zakusili Egypťané. Byla znamením ohlašujícím blížící se den Hospodinův (Iz 13,10; Jer 4,23; 13,16; Ez 32,7; Am 8,9; Jl 2,10). Hříšníkům měl být dnem temnot, spravedlivým dnem osvobození a radosti. Tehdy, řečeno ústy proroka Izaiáše, „lid, který chodil ve tmě, uvidí veliké světlo.“ (Iz 9,1; sr. Mi 7,8). Výhled do budoucna tedy směřuje ke světu proměněnému k podobě Boha, který je Světlo.

Proroky slíbené eschatologické světlo se v Novém zákoně stává skutečností. Chvalozpěvy, které zapsal evangelista Lukáš, zdraví Ježíšovo narození jako východ slunce, jež má osvítit ty, kdo jsou v temnotách (L 1,79). Dále pak, jak jsme již dnes slyšeli v úvodu, je Ježíš nazýván světlem k osvícení pohanů (L 2,32). Rovněž i apoštol Pavel, kazatel evangelia mnohým pohanským národům, pokračuje v prorocké linii a má být světlem (Sk 26,18). „Určil jsem tě za světlo pohanům, abys byl spásou až na konec země.“ (Sk 13,47)

Ježíš se zjevuje jako světlo světa především svými skutky a činy. Uzdravování slepých (sr. Mk 8,22-26) zde mají zvláštní význam, jak ukazuje Janův text o uzdravení slepého
od narození (J 9). Ježíš v něm prohlašuje: „Pokud jsem na světě, jsem světlo světa.“ (9,5). V kapitole předchozí říká: „Já jsem světlo světa. Kdo mne následuje, nebude chodit v temnotě, ale bude mít světlo života“. (8,12). Ve 12. kapitole Janova evangelia čteme tato Ježíšova slova: „Já jsem přišel na svět jako světlo, aby žádný, kdo věří ve mne, nezůstal v temnotě.“ (12,46). Jeho schopnost sdělovat světlo a osvětlovat jiné vyplývá z toho, co je on sám: Slovo Boží, život a světlo lidí. Je pravým světlem, které osvěcuje každého člověka přicházejícího na tento svět (1,4.9). V dramatickém průběhu Kristova života můžeme vidět střetnutí světla s temnotami. Světlo svítí ve tmě (1,4) a svět se pokouší o jeho uhašení. Lidé dávají někdy přednost tmám před světlem, protože jejich skutky jsou zlé (3,19). Když Jidáš vychází z večeřadla před Ježíšovým zatčením a umučením, evangelista Jan slovy „Byla noc.“ (13,30) ukazuje na tíživost této chvíle. Stejně tak Ježíš při zatčení promlouvá: „Tohle však je vaše hodina a vláda temnoty.“ (L 22,53).

Dokud žil Ježíš na této zemi, bylo božské světlo v něm jakoby zahalené jeho tělesným zevnějškem. V jedné situaci se však stalo viditelným, a to v okamžiku proměnění. Jeho tvář zářila a oděv byl oslnivý jako světlo (Mt 17,2). Světlo, kterým zářila Kristova tvář, je totožné se slávou Boha samého (sr. 2 K 4,6). Ježíš, Syn Boží, je také odleskem Boží slávy (Žd 1,3). Skrze Krista – světlo – se zjevuje něco z podstaty Boha samého. Bůh nejen přebývá v nepřístupném světle, takže jej můžeme nazvat „Otcem nebeských světel“ (Jk 1,17), ale „ je světlo a tma v něm vůbec není“ (1 J 1,5). Proto veškeré světlo pochází od něj, od stvoření viditelného světla v první den stvoření (sr. J 1,4) až po vnitřní světlo, kterého se nám dostalo skrze světlo Kristovo (2 K 4,6). Vše, co je tomuto světlu cizí, patří do říše temnot: tma noci, temnoty šéolu, smrti i temnoty Satanovy.

Také člověk se pohybuje mezi temnotami a světlem. Zjevením Ježíše jako světla
pro svět se uskutečňuje důležitý impuls pro oblast morálky. Světlo charakterizuje vládu Boha a Krista, tedy vládu dobra a spravedlnosti. Temnoty naopak představují vládu Satanovu, vládu zla a bezbožnosti. A je to právě tentýž zlý duch, který se někdy převléká za anděla světla
(2 K 11,14), aby svedl člověka. Každý člověk je pak postaven před nevyhnutelnou volbu stát se „synem světla“ nebo „synem temnot“. „Každý totiž, kdo páchá zlo, nenávidí světlo a nejde ke světlu, aby jeho skutky nebyly odhaleny. Kdo však jedná podle pravdy, jde ke světlu, aby
se ukázalo, že jeho skutky jsou vykonány v Bohu.“
(J 3,20-21)

Ti, kteří patří mezi syny světla, byli povoláni z temnot, kam patří každý člověk svým narozením. V 1. listu apoštola Petra čteme, že nás Bůh povolal ze tmy ke svému podivuhodnému světlu (1 Pt 2,9). Je to rozhodující čin milosti, které se nám dostává při křtu, když jsme napojeni na Krista. Svatý Pavel v listu Efesanům k tomu říká: „Byli jste kdysi ovšem tmou, ale teď jste světlem v Pánu. Žijte jako děti světla.“ (Ef 5,8)

Zajímá nás, jak mají děti světla žít. Bible, v překladu soubor knih nebo též knihovna, na naši otázku odpovídá hned na několika místech. V Matoušově evangeliu najdeme důležité upozornění. Sám Ježíš tam říká, že důležité je bdít nad vnitřním světlem tak, jak bdí člověk nad svým okem, které je lampou našeho těla (Mt 6,22n.). Apoštol Pavel křesťanům v Římě doporučuje, aby odložili skutky temnoty a oblékli se do výzbroje světla (Ř 13,12). Křesťanské obci do Efesu adresuje tato slova: „Ovoce toho světla totiž záleží ve všestranné dobrotě, spravedlnosti a v životě podle pravdy. Zkoumejte, co se líbí Pánu a nemějte žádnou účast v těch neplodných skutcích tmy.“ (Ef 5,9-11). Podobně píše i apoštol Jan. Křesťan má kráčet ve světle, chce-li být ve spojení s Bohem, který je světlo (1 J 1,5n.). Rozlišovacím znamením je bratrská láska, podle níž se pozná, zda je člověk ve světle nebo v temnotách (2,8-11). Kdo žije jako pravý syn světla, vyzařuje mezi lidmi božské světlo. Takový člověk se pak stává světlem světa (Mt 5,14n.) a plní tak poslání, které mu Kristus svěřil.

Člověk může doufat, že i jemu se dostane podivuhodného proměnění, které Bůh slíbil spravedlivým v jeho království (Mt 13,43). Nebeský Jeruzalém, do něhož dospějí, ozáří svým božským světlem ty, kteří do něj směli vstoupit (Zj 21,23n.; sr. Iz 60). A oni pak budou
na věčnou záři Světla patřit tváří v tvář.

V dnešním pořadu jsme se společně zamýšleli nad pojetím světla a temnot v Bibli. V knize Genesis nacházíme nejprve zprávu o stvoření denního světla, posléze také o stvoření nebeských těles vydávajících světlo. Žalmista chválí Boha oděného do pláště ze světla. Kniha proroka Habakuka mluví o Bohu, který sám je světlo. Připomenuli jsme si, že moudrost je odleskem věčného světla. Přebývání v temnotách pak znamená být v odloučení od Boha, neznamená to však, že by Bůh i přesto nemohl v temnotách působit.

Nový zákon představuje Ježíše jako světlo světa, které bylo předpovězené proroky. Z novozákonních knih se můžeme dočíst o tom, zda může být člověk po svém napojení
na Krista světlem, odkud může čerpat a jaké jsou projevy světla nebo temnoty v člověku směřujícímu ke Světlu nebeského Jeruzaléma.

Světlo a temnoty spolu souvisí, pronikají se. Kéž i nás v našem životním rozpoznávání světla od temnot vede pravé Světlo, které svítí v temnotě a ona ho nepohltí (sr. J 1,5).