Kalendář akcí

<< Říjen 2024 >>
PÚSČPSN
30 1 2 3 4 5 6
7 8 9 10 11 12 13
14 15 16 17 18 19 20
21 22 23 24 25 26 27
28 29 30 31 1 2 3
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous slide
Next slide

Ž 128

Marie Zouharová

 

Dnes se budeme zabývat 128. žalmem. Tento žalm je v žaltáři devátou poutní písní. Těchto písní je celkem patnáct. Začínají žalmem 120. a končí žalmem 134.

Nadpis žalmu – poutní píseň – se někdy překládá jako stupňová píseň. Zpěv tedy mohl doprovázet vystupování po chrámovém schodišti v rámci bohoslužby. Důležité však také je, že v hebrejské Bibli se každé putování do Jeruzaléma nazývá „vystupováním“ a každý odchod z města „sestupováním“.

Poutní písně se tedy nejpravděpodobněji zpívaly na cestě k Hospodinu – jinak řečeno – k Hospodinu odkazují a vedou.

128. žalm vznikl zřejmě po návratu z babylonského vyhnanství. Původ je nutno hledat v jeruzalémské liturgii. Používalo se ho v rámci poutí do Jeruzaléma a o výročních slavnostech.

Blaze každému, kdo se bojí Hospodina,
kdo kráčí po jeho cestách.

Úvodní slova patří do souboru „starozákonních blahoslavenství“. Jsou uváděna v mnoha dalších žalmech, v První knize Královské, v knize Job, u Izaiáše a dalších.

Slova „blaze každému, kdo se bojí Hospodina“ můžeme snad vyjádřit srozumitelněji: „šťastný je ten, kdo se bojí Hospodina.“ Takový člověk žije smysluplný život, život hodnotný, kvalitní, hodný následování.

Věta „kdo se bojí Hospodina“ nemá navodit představu krutého Boha. Bázní by se měly člověku jakoby otvírat oči, aby viděl, co dosud neviděl, a stával by se tím, kým dosud nebyl, a jednal tak, jak dosud nejednal. Bázeň by se vysvětlovala i tak, že člověk je překvapen, fascinován, stojí v úžasu při setkání s Hospodinem. Je určitým způsobem spojena s představou o Bohu, který vše vidí, ale souvisí také se soustředěnou pozorností, s patřením na Boha, s nímž nelze disponovat a který nás přesahuje. Potom se člověk zcela automaticky pohybuje po Božích cestách, tedy podle směrnic Božího zákona. První verš tedy shrnuje, jak by měl vypadat člověk: měl by mít bázeň před Hospodinem a chodit po jeho cestách – nebo můžeme říci způsobem novozákonním: mít lásku k Bohu a následovat Krista. Ve Skutcích apoštolů čteme: „A tak církev v celém Judsku, Galileji a Samaří měla klid, vnitřně i navenek rostla, žila v bázni Páně a vzrůstala počtem, protože ji Duch svatý posiloval“ (9,31).

Budeš jísti z výtěžku svých rukou,
bude ti blaze a dobře.

Proč říká žalmista tak obyčejnou větu: „Budeš jísti z výtěžku svých rukou?“ V naší zemi je to úplně samozřejmé. Není na tom nic divného. Konkrétním pozadím této věty je určitě trpká historická zkušenost rolníka v době, kdy se nedodržovaly Hospodinovy zákony nebo rolník upadl pod cizí nadvládu nebo se jeho zemí přehnali dobyvatelé. Všechna jeho námaha pak byla marná, protože výsledky dřiny připadly někomu jinému. Naproti tomu v době klidu může rolník žít ze své práce, a tak mít podíl na Božím požehnání jako kdysi praotec Jákob. Vidíme, že Bible ví nejen o práci proklaté, jak čteme v První knize Mojžíšově (Gn 3,17n): „Bůh Adamovi řekl: „Uposlechl jsi hlasu své ženy a jedl jsi ze stromu, z něhož jsem ti zakázal jíst. Kvůli tobě nechť je země prokleta; po celý svůj život z ní budeš jíst v trápení. Vydá ti jenom trní a hloží a budeš jíst polní byliny.“ Bible zná i práci požehnanou, která přináší člověku štěstí. K takové – dnes bychom řekli ekologicky odpovědné – činnosti je člověk povolán Bohem a taková práce není marná.

Tvá manželka bude jako plodná réva
uvnitř tvého domu

Výrazným projevem Božího požehnání byla ve Starém zákoně početná rodina. V předcházejícím žalmu je to vyjádřeno slovy: „synové jsou dědictví od Hospodina.“ Proto je nositelkou požehnání žena, která má více dětí. Je přirovnávána k plodné révě. Réva byla symbolem požehnání a plodnosti. Vinný kmen býval ve starověkém Orientu pokládán přímo za strom života. – Na to také navazuje Ježíš, jak čteme v Janově evangeliu: „Já jsem pravý vinný kmen a můj Otec je vinař“ – Je-li tedy žena přirovnána k révě, znamená to ve staroizraelských patriarchálních poměrech přímo něco neslýchaného.

Uvnitř domu bývaly pokoje pro ženy. Jde tedy o ženu, která pečuje o domov a stará se o rodinu. Kniha Přísloví chválí ve 31. kapitole vzornou manželku a matku, která vyniká schopnostmi praktickými i vzorným mravním a náboženským životem.

Tvoji synové jako výhonky oliv
kolem tvého stolu

Druhý obraz přirovnává děti k výhonkům olivy. Oliva je jednou z nejstarších kulturních rostlin na zemi – ve srovnání s jinými stromy však působí skromně a pokorně.

Když po potopě začala pomalu opadávat voda, vyslal Noe holubici; podruhé se vrátila s čerstvým olivovým lístkem. Nebylo to jen znamením, že na zemi zase vypučel život, ale především znamením, že Bůh dává lidem pokoj a požehnání. Kdo je přirovnávám k olivě, stojí jistě pod ochranou Boží.

Oliva se ve Starém zákoně velmi často nachází vedle vinné révy. Například ve Druhé knize Mojžíšově (Ex 23,11): „Sedmého roku necháš půdu ležet ladem. Nebudeš ji obdělávat, aby jedli ubožáci z tvého lidu, a co zbude spase polní zvěř. Tak naložíš i se svou vinicí a se svým olivovím.“ Oliva je tak zároveň s vinicí vyjádřením pro úrodnou zemi vůbec. Ve starobylé náboženské symbolice měly obě rostliny důležité místo, proto mohou obě posloužit jako metafory požehnání.

Také v Novém zákoně přirovnává apoštol Pavel v listu Římanům (Ř 11, 17-24) údy Kristovy k olivovým ratolestem: „Jestliže však některé větve byly vylomeny a ty, planá oliva, jsi byl naroubován na jejich místo a bereš sílu z kořene ušlechtilé olivy, nevynášej se nad ty větve! Začneš-li se vynášet, vzpomeň si, že ty neneseš kořen, nýbrž kořen nese tebe!…..Jestliže tys byl vyťat ze své plané olivy a proti přírodě naroubován na ušlechtilou olivu, tím spíše budou na svou vlastní olivu naroubováni ti, kteří k ní od přírody patří!“

V závěru verše čteme: „kolem tvého stolu“. Je zde myšlen především stůl hodovní, kolem kterého se schází celá rodina při slavení svátků a při výročních slavnostech. Tedy se zde scházejí synové, kteří neodešli z otcovského domu a jsou u svého otce, jak při práci, tak při oslavě a chvále Boha.

Hle, tak bývá požehnán muž,
který se bojí Hospodina.

Částice „hle“ dělí žalm na dvě části. V první části se jedná o řeč přímou a v druhé o řeč nepřímou. Verš shrnuje předchozí verše a je závěrem první části žalmu.

Pro muže se zde užívá neobvyklého hebrejského výrazu. Má připomenout převahu a zdatnost toho, kdo se nebojí lidí – a protože se bojí právě jen Hospodina, obstojí před lidmi. Jedná se tedy o muže požehnaného Hospodinem, který je plný bázně před Hospodinem, je blahoslavený, má ženu a syny. Takový nedojde hanby.

Výraz „požehnán“ vyjadřuje, že tento muž je nositelem požehnání.

Požehnej tě Hospodin ze Siónu,

Požehnání je stav, do něhož je člověk přiváděn Hospodinem. Stejně tak i bázeň je stav, do kterého se člověk dostává, jestliže mu Hospodin žehná.

Všechno požehnání přichází tedy od Hospodina, a to ze zcela konkrétního místa, kde Hospodin mluví a zjevuje svou vůli, kam směřují všichni izraelští poutníci – tedy ze Siónu. Tam je Hospodin přítomen, jak čteme ve 132. žalmu (Ž 132,13n): „Hospodin si totiž zvolil Sijón, zatoužil jej mít za sídlo: Toto je místo mého odpočinku navždy, usídlím se tedy, neboť po něm toužím.“ A dále ve 134. žalmu (Ž 134,3): „Hospodin ti žehnej ze Sijónu, on učinil nebesa i zemi“. U Izaiáše potom čteme (Iz 2,3): „Mnohé národy půjdou a budou se pobízet: Pojďte, vystupte na horu Hospodinovu, do domu Boha Jákobova. Bude nás učit svým cestám a my po jeho stezkách budeme chodit. Ze Sijónu vyjde zákon, slovo Hospodinovo z Jeruzaléma.“ Zde už nejde o určité místo, ale setkáváme se s označením pro věčnou přítomnost žehnajícího Boha.

abys viděl štěstí Jeruzaléma po všechny dny svého života,
abys viděl syny svých synů:
Pokoj v Izraeli!

Tato slova jsou příslibem, ale také závazkem. Příslib znamená, že ten, kdo je obdařen požehnáním, kdo je blahoslavený, bude moci po celý svůj život vidět Jeruzalém v dobrém stavu, bude pozorovat jeho zdar a blaho – a nebude se muset trápit sám, ani nad trápením druhých. Zároveň je zde obsažena výzva a závazek, abychom nehleděli jen na své vlastní dobro a dobro své rodiny, ale usilovali o to, co prosívá Jeruzalému, svatému městu a všemu Božímu lidu. Soustředit se tedy na Jeruzalém, pečovat o něj. Jeruzalém byl totiž centrem náboženského života Izraele. Zde se tradovala a uchovávala pravá zvěst o Hospodinu. Proto bylo nutno starat se o dobro Jeruzaléma, aby nedošlo ke zkreslení zvěsti. Jen v pokoji a prospěchu celého Jeruzaléma bude mít i poutník svůj pokoj, prospěch a zdar. Je tu předpokládán zdar Jeruzaléma, ale ne jako důsledek zdaru jednotlivce. A tato radost z blaha a zdaru Jeruzaléma smí a má trvat po všechny dny. Této výzvy se dostává požehnanému muži bázně Hospodinovy a jeho jednání je svým způsobem důsledkem požehnání, důsledkem bázně před Hospodinem. Žehnání tedy není obdržení příjemných pocitů z Hospodinova jednání, ale Hospodinův nárok na zcela určité jednání požehnaného podle Hospodinových představ, a to po všechny dny, tedy po celý život požehnaného.

Tento žalm není teoretickou formulací nauky o odplatě, nýbrž konkrétním příslibem požehnání, který byl dán bohabojnému národu v osobě Hospodinova věrného. Jak ukazuje verš:„ Ať ti Hospodin požehná ze Siónu“ je to spíš přání, než popis skutečnosti.

Boží spásné dílo je i zde, jako i na jiných místech, zachyceno v pozemských obrazech. V Novém zákoně se toto Boží spásné dílo dovršuje v „nové zemi“, jak čteme v Janově Zjevení (Zj 21,1): „A viděl jsem nové nebe a novou zemi, neboť první nebe a první země pominuly a moře již vůbec nebylo“ – a ve vzkříšení mrtvých, jak svědčí Matoušovo evangelium (Mt 22,31n): „A pokud jde o vzkříšení mrtvých, nečetli jste, co vám Bůh pravil: Já jsem Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův? On přece není Bohem mrtvých, nýbrž živých.“

Ježíš nás neustále vede k tomu, abychom si s vděčností vážili života i všech krás tohoto světa jako záruky celkové spásy, která je Otcovým darem.