Kalendář akcí

<< Říjen 2024 >>
PÚSČPSN
30 1 2 3 4 5 6
7 8 9 10 11 12 13
14 15 16 17 18 19 20
21 22 23 24 25 26 27
28 29 30 31 1 2 3
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous slide
Next slide

Ž 145

Marie Zouharová

 

O této neděli budeme zpívat po prvním čtení některé verše 145. žalmu. Tento žalm patří k takzvaným abecedním žalmům. Každý verš začíná vždy dalším písmenem hebrejské abecedy. Tímto způsobem jsou napsány ještě žalmy 9 a 10, 34, 111, 112 a 119.

145. žalm patří mezi nejmladší písně žaltáře. Vznikl asi ve 2. století před Kristem. Obsahuje myšlenky jiných žalmů a biblických knih – proto byl u Izraelitů velmi oblíbený. Babylónský Talmud tvrdí, že ten, kdo se modlí tento žalm třikrát denně, patří určitě k věčnému Božímu lidu. V náboženském životě Izraele se užíval o podzimních svátcích, také při ranní a večerní modlitbě v synagoze. Podle svědectví rané církve jde o žalm, který sloužil jako modlitba před jídlem.

Křesťanská liturgie přejímá některé jeho verše, aby ukázala jak se Boží moc, laskavost a dobrota projevila nejvyšší mírou v Ježíši Kristu.

Pro zajímavost – v knize proroka Izajáše začíná podobně jako náš žalm děkovná píseň v 25. kapitole: “Hospodine, ty jsi můj Bůh, budu tě oslavovat a chválit tvé jméno, neboť jsi vykonal podivuhodné věci, záměry odvěké, spolehlivé a pravdivé” (Iz 25,1).

Nyní k jednotlivým veršům 145. žalmu. Žalmista chválí Boží jméno – to znamená – Boha, který zasahoval v minulosti do dějin Izraele milosrdenstvím, shovívavostí a záchrannou láskou. Kdykoli si to Izraelité uvědomují, překonávají úzkost a získávají naději pro budoucnost. Proto chce žalmista chválit Boha po všechny věky.

Budu tě oslavovat, můj Bože, králi,
budu velebit tvé jméno po všechny věky.
Každý den tě budu velebit
a chválit tvé jméno po všechny věky. 

Můžeme si představit, jak při bohoslužbě v chrámě vystoupí zpěvák, který oslavuje Hospodina jako krále. Vedle oficiálního titulu “král” se nachází důvěryplné oslovení “můj Bože”, které vyjadřuje mimořádnou žalmistovu blízkost vůči Bohu.

 Veliký je Hospodin a vší chvály hodný,
jeho velikost je nevystižná.

Oslava Boha je pro žalmistu nejdůležitější hodnotou. Stále nachází důvody, proč má Boha chválit Chvála Boha nesmí nikdy ustat. Zde vidi vyvolený národ smysl své existence.

Žalmista považuje svou píseň za jeden hlas velkého chóru přicházejících a odcházejících pokolení.

Jedno pokolení zvěstuje druhému činy tvé
a oznamuje tvoji moc.
Mluví o nádherné slávě tvé vznešenosti,
rozmlouvají o tvých divech.
Vypravují o moci tvých hrozivých skutků,
hovoří o tvé nesmírnosti.
Rozhlašují chválu tvé velké laskavosti,
jásají nad tvou spravedlností.

 Hospodinova velkolepá díla vzbuzovala vždy údiv člověka. Na tomto místě žalmu se zdůrazňuje jako stvoření, tak i vedení Izraele v dějinách spásy. Všechna tato díla vyplývají z nepřekonatelné Boží vznešenosti. Člověk je obdivuje a Boha bez ustání chválí. Tato díla jsou přece projevem Boží dobroty a věrnosti Izraeli a světu. Izrael si tyto spásonosné činy zpřítomňuje vzpomínkovou slavností.

Milosrdný a milostivý je Hospodin
shovívavý a plný lásky.
Dobrotivý je Hospodin ke všem,
a soucit má se všemi svými tvory.

Svým zpěvem se žalmista připojuje k řadě svědků a vyznavačů, jejichž posláním bylo oslavovat Hospodina.

Do popředí se dostává Hospodinova podstata, kterou nelze slovy obsáhnout ani vyjádřit. Jen v náznacích je možné připomínat všechny skutky, kterými zasahoval do života vyvoleného lidu i světa. Moc ve spojení s dobrotou vytvářejí ideál dávného krále. Je zde vyjádřena prosba, aby Bůh, který vyvedl národ z egyptského otroctví, projevil opět svou moc. Tato moc se projeví milosrdenstvím, shovívavostí, dobrotou a láskou. Každý Boží čin je úzce spjat s jeho lidem a se zaslíbenou zemí. Právě v jeho spásných činech lze nejzřetelněji poznat jeho moc. Na rozdíl od krutých a mstivých božstev starověku i novověku, je Hospodin laskavým králem.

Ať tě chválí, Hospodine, všechna tvá díla,
a tvoji zbožní ať tě velebí!
Ať vypravují o slávě tvého království,
ať mluví o tvé síle,
aby poučili lidi o tvé moci,
o slávě tvé vznešené říše.
Tvé království je království všech věků,
a tvá vláda trvá po všechna pokolení.

Hlavním námětem střední části žalmu je oslava všeobecné a trvalé Boží vlády. Podobně čteme v proroctví Jeremjášově: “Hospodin je Bůh pravý. On je Bůh živý a Král věčný” (Jr 10,10) a Danielově: “…Jeho království je království věčné, jeho vladařská moc po všechna pokolení” (Da 3,33). Žalmistovi nestačí nahromaděné projevy úcty, aby Hospodinovo kralování dostatečně oslavil. Nacházíme svědectví Izraele o všeobecné Boží vládě nad světem. Už zde se připravuje novozákonní myšlenka o nebeském království. Podle Matouše Ježíš říká: “Už vás zastihlo Boží království” (Mt 12,28). Toto království bude dovršeno na konci věků.

Věrný je Hospodin ve všech svých slibech,
a svatý ve všech svých činech.
Hospodin podpírá všechny, kdo klesají,
a pozvedá všechny sklíčené.
Oči všech doufají v tebe
a ty jim dáváš pokrm v pravý čas.
Otvíráš svou ruku
a sytíš vše živé s laskavostí. 

Vzhledem k Boží velikosti je podivuhodná jeho péče o nepatrné a bezmocné. Vůči svým tvorům projevuje zejména milosrdenství a lásku. Chce kvalitní život svých tvorů, především lidí.

 Spravedlivý je Hospodin na všech svých cestách,
a svatý ve všech svých činech.
Blízký je Hospodin všem, kdo ho vzývají,
všem, kdo ho vzývají upřímně.
Vyplní vůli svých ctitelů,
slyší jejich volání a zachrání je.
Zachovává Hospodin všechny, kdo ho milují,
a všechny bezbožníky zničí.

 Hospodin se projevuje v dějinách dvěma způsoby. Dbá na spravedlnost. To znamená, že chce prosadit svůj řád – a to jak ve vesmíru, tak i v dějinách. Daleko více je však veden láskou a milosrdenstvím vůči těm, kteří na něj spoléhají jako na mocného krále i pomáhajícího Boha. Plní jejich prosby, ať ve chvílích štěstí a úspěchu, nebo v době trápení a útlaku. Boží soud však hrozí těm, kdo se od něho odvracejí nebo na něho povyšují. Pro Starý zákon není žádné další možnosti, vůči Bohu nemůže člověk zůstat nezávislý.

V době, kdy Izrael na vlastní kůži zakoušel, co je strach a zoufalství, v dobách nedostatku a bezpráví, kdy se cítil bezmocný a sám uprostřed národů, opuštěn ode všech, kdy se

domníval, že ani Bůh neslyší jeho prosby a nemá dost sil, aby se vysvobodil – setkává se v žalmu s Bohem úplně jiným. Žalmista však nelíčí sladký, pohodlný život, ale vydává svědectví o Bohu otců a o jeho díle. Jako by říkal všem zklamaným a zarmouceným: Jestliže Bůh takto vedl naše předky, povede i nás. Je však třeba obracet se k němu s prosbou dnem i nocí, aby přišlo jeho království. Jen v tomto království je pomoc a spása pro všechny.

Ať má ústa hlásají Hospodinovu chválu,
vše, co žije, ať velebí jeho svaté jméno po všechny věky!

V závěru opakuje žalmista svůj záměr. Nechce nic jiného, než zpívat k Boží oslavě. A všichni tvorové nemohou učinit nic lepšího, než se připojit k neustálé oslavě Hospodinova jména. Bůh je králem světa, vládcem nade všemi lidmi a vším stvořeným. Jeho panování spočívá ve spravedlnosti, milosrdenství a lásce.

Tato představa o Božím království je charakteristická i pro novozákonní zvěst. Stává se skutečností ve vládě Ježíše Krista nad životem i smrtí.

V liturgii 25. neděle v mezidobí budou některé verše 145. žalmu následovat po úryvku z knihy proroka Izajáše (55,6-9). Také tento text vychází z odlišnosti Boha ode všeho lidského. Sám Bůh podle proroka říká: “… mé myšlenky nejsou myšlenky vaše ani vaše chování není podobné mému. O kolik totiž převyšují nebesa zemi, o to se liší mé chování od vašeho, mé smýšlení od smýšlení vašeho.” Z tohoto přesvědčení plyne však pozoruhodný důsledek: “náš Bůh mnoho odpouští.” Adresátům proroctví zbývá pak jediné: “Hledejte Hospodina,… vzývejte ho! Ať přestane bezbožník hřešit…, ať se obrátí k Hospodinu a on se nad ním smiluje.”

Nedělní úryvek Matoušova evangelia přináší Ježíšovo podobenství o Božím království. Hospodář najímá po celý den dělníky na svou vinici. Večer vyplatí stejnou mzdu všem – bez ohledu na délku pracovní doby. Chápeme, proč někteří reptali. V závěru úryvku se praví o královské svrchovanosti hospodáře: “Nesmím s tím, co je moje, dělat, co chci?” Zde je odhalen každý, kdo by si připadal spravedlivější než Bůh. V nebezpečí se však ocitá i ten, kdo by Bohu zazlíval jeho velkorysou lásku: “Závidíš, že jsem dobrý?” Božím panováním je tedy jednání z lásky: “chci i poslednímu dát jako tobě.”