Kalendář akcí

<< Říjen 2024 >>
PÚSČPSN
30 1 2 3 4 5 6
7 8 9 10 11 12 13
14 15 16 17 18 19 20
21 22 23 24 25 26 27
28 29 30 31 1 2 3
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous slide
Next slide

Ž 31

Marie Klašková

 

V dnešním pořadu Bible v liturgii se budeme věnovat žalmu. Pro příští neděli je vybrán třicátý první žalm. V celém tomto žalmu je vyjádřena nejhlubší tíseň žalmisty a jeho důvěra v Boží pomoc. Vrcholí však díkůvzdáním a oslavou Zachránce. Končí jistotou vysvobození od Hospodina. Třicátý první žalm patří do skupiny žalmů, které jsou označeny jako Davidovy. V knize žalmů jde o prvních jedenačtyřicet žalmů. Tento celek končí dvojitým amen na konci čtyřicátého prvního žalmu: „Požehnán buď Hospodin, Bůh Izraele, od věků na věky. Amen. Amen.“ (Ž 41,14).

V nadpisu žalmu čteme: Pro předního zpěváka. Žalm Davidův.“ (Ž 31,1). V nadpisech žalmů se pětapadesátkrát setkáváme s údajem: „pro předního zpěváka“. Na koho se pomýšlelo, zůstává pro mnoho vykladatelů otázkou. Nejpravděpodobněji šlo o postavu významného představitele při bohoslužbě. Někteří myslí přímo na davidovského krále, jiní poukazují spíše na vedoucího chóru nebo liturgické provedení. Toto chápání naznačuje i liturgický překlad, ve kterém se užívá slova: „sbormistru“.

Titulkem „žalm Davidův“ se myslí žalm psaný pro Davida či davidovského krále. Nikoliv tedy žalm psaný přímo králem Davidem. V původním hebrejském textu se setkáváme s tímto nadpisem třiasedmdesátkrát. Na některých místech, například u třetího nebo sedmého žalmu, je tento údaj „Davidův“ doplněn o konkrétní situaci z Davidova života, která byla pokládána za typickou. Takže se do ní mohl dostat kterýkoli Davidův potomek, tedy i Syn Davidův Ježíš Kristus.

Nyní se věnujme vlastnímu žalmu. Hned v úvodu slyšíme žalmistovo vyznání: „Hospodine, utíkám se k tobě, kéž nejsem navěky zahanben, pomoz mi vyváznout pro svou spravedlnost! Skloň ke mně své ucho, pospěš, vysvoboď mě, buď mi skálou záštitnou, buď opevněným domem pro mou spásu. Tys můj skalní štít a pevná tvrz má, veď mě pro své jméno a doveď mě k cíli“ (Ž 31,2-4). Prosebník nachází útočiště v Boží spravedlnosti. Hospodin se mu stává záštitnou skálou a opevněným domem. Skálou může být sijónská skála a opevněným domem jeruzalémský chrám, který je na ní vystavěn a poskytoval určité útočiště. Měli bychom si také všimnout odvolávání žalmisty na Hospodinovo jméno. Bůh se přece musí zastat toho, kdo na něj spoléhá. Tím vlastně hájí sám sebe a dbá o svou pověst, zastává-li se těch, kdo v něj doufají.

Žalmista však upadá do léčky, kterou na něj nastražili jeho nepřátelé. Prosí Hospodina, který je jeho ochráncem: Vyvleč mě z té sítě, již mi nastražili, vždyť ty jsi záštita má. Svého ducha kladu do tvých rukou, vykoupils mě, Hospodine, Bože věrný“ (Ž 31,5-6). Žalmista používá přirovnání k lovcům zvěře, kteří kladou své sítě a chytají tak nic netušící zvířata. Prosebník se ocitá v podobné situaci. Jediným východiskem je Boží ochrana, do které se chce uchýlit a skrýt. Slova šestého verše vyslovil Ježíš na kříži: „Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha“ (Lk 23,46). Vyjadřují naprostou odevzdanost žalmistovu i Ježíšovu do Boží vůle – na základě Boží věrnosti.

Žalmista pokračuje příkrými slovy vůči mágům a modlářům, kteří se namísto víry a důvěry v Hospodina snaží sami zachránit a spasit: Nenávidím ty, kdo se drží šalebných přeludů, já spoléhám na Hospodina. Z tvého milosrdenství se budu radovat a budu jásat, že jsi shlédl na mé pokoření. Vždyť ty víš, co sužuje mou duši. Nevydal jsi mě do rukou nepřítele, dopřáls volnosti mým nohám (Ž 31,7-9). Prosebník jasně vyznává, že Hospodin je Bůh citlivý. Vidí úzkosti svého služebníka a přispěchá mu na pomoc. Jeho milosrdenství je pro člověka důvodem k jásotu a radosti. Hospodin ví, co člověka trápí, a tak ho postaví na volné prostranství, které je symbolem svobody a volnosti; které je také mimo dosah všech nepřátel.

V tomto žalmu jsou spojeny dva velmi podobné zpěvy. První je ve verších jedna až devět a druhý se týká veršů deset až devatenáct. V obou částech je vyjádřena žalmistova nejhlubší tíseň a jeho důvěra v Boží pomoc. Nyní se tedy budeme věnovat této druhé části, která začíná slovy: Hospodine, smiluj se, vždyť se tak soužím, zrak mi slábne hořem, moje duše i mé tělo chřadnou. V strastech pomíjí můj život, moje léta v nářku, pro mou nepravost mi ubývá sil a mé kosti slábnou (Ž 31,10-11).Žalmista se v této chvíli vrací k popisu svého utrpení. Stále znovu prosí o smilování, protože díky všem strastem, které ho neustále sužují, mu slábne zrak, ubývá mu sil, padá vyčerpáním. V jedenáctém verši čteme: „ubývá mi sil a mé kosti slábnou“. Podle starověkého myšlení vycházela životní síla z morku kostí, proto je použito tohoto spojení.

Prosebník však začíná trpět samotou. Je opuštěn od svých přátel a sousedů: Potupen jsem všemi protivníky a sousedy nejvíc, známí ze mne mají strach, spatří-li mě venku, vyhnou se mi. Sešel jsem jim z mysli jako mrtvý, jako rozbitá nádoba. Z mnoha stran pomluvy slyším. Kolkolem děs! Smlouvají se na mě, kují pikle, chtějí mi vzít život“ (Ž 31,12-14). Samota je pro člověka zdrcující. Žalmistu všichni opustili, nikdo s ním nechce být viděn. Chovají se k němu jako ke zločinci, který spáchal něco hrozného, a nyní je za to trestán. Všichni ho pomlouvají. Nikdo se o něho nezajímá, stává se mrtvým v myslích lidí. Podobně jako rozbitá nádoba, která je nepoužitelná. Vyvrcholením všeho je skutečnost, že všichni společně usilují o jeho smrt. Podobně se lidé shodli při odsouzení Ježíše, kterého v getsemanské zahradě „všichni opustili a utekli.“ (Mk 14,50). Velekněz a jeho rada „rozhodli, že je hoden smrti“ (Mk 14,64).

Žalmista se nenechá přemoci zoufalstvím, ale opět se obrací k Hospodinu a říká: Já však, Hospodine, důvěřuji tobě, pravím: Ty jsi můj Bůh, moje budoucnost je ve tvých rukou. Vysvoboď mě z rukou nepřátel a těch, kdo pronásledují mě. Rozjasni tvář nad svým služebníkem, ve svém milosrdenství mě zachraň“ (Ž 31,15-17). Žalmista spoléhá na Hospodina. Proto se neutíká k modlám ani k lidem, ale obrací se výhradně na Boha, kterého vytrvale prosí o pomoc. Všimněme si slov: „rozjasni tvář nad svým služebníkem“. Rozjasněná tvář ohlašovala zjevení Boží přítomnosti, přinášející požehnání. Árónovo požehnání znělo takto: „Ať Hospodin ti žehná a chrání tě, ať rozjasní nad tebou svou tvář a je ti milostiv, ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a obdaří tě pokojem“ (Nu 6,24-26).

Žalmista dále volá k Hospodinu: „Hospodine, kéž nejsem zahanben, když tě volám. Ať jsou zahanbeni svévolníci, ať v podsvětí zmlknou. Ať oněmějí zrádné rty, jež mluví proti spravedlivému tak urážlivě, zpupně, s pohrdáním“ (Ž 31,18-19). Bůh žalmistu zachrání, ale jeho nepřátelé zahynou a zmlknou v říši mrtvých. Pak nastane zcela opačná situace. Žalmista bude zproštěn všech pomluv, jeho nepřátele a sousedy stihne hanba a smrt. Těmito verši končí druhá část žalmu.

Ten však ještě nekončí, ale pokračuje chválou a díkůvzdáním za Boží pomoc: Jak nesmírná je tvoje dobrotivost, kterou jsi uchoval těm, kdo se tě bojí, a prokázal těm, kteří se k tobě utíkají, před zraky všech lidí. Ukrýváš je u sebe v své skrýši před srocením, před jazyky svárlivými schováváš je v stánku. Požehnán buď Hospodin, že mi prokázal divy svého milosrdenství v nepřístupném městě! A já jsem si ukvapeně řekl: Jsem zapuzen, nechceš mě už vidět. Avšak vyslyšel jsi moje prosby, když jsem k tobě o pomoc volal“ (Ž 31,20-23). Žalmista se dívá zpětně a jakoby z nadhledu na svůj život. Bůh je radikálně odlišný od člověka. Žalmista začíná chápat Boží spravedlnost. Bůh totiž netrestá, ale také neodměňuje hned, ale až po čase. Hospodin svou dobrotu uchovává a pak ji dává překvapivě poznat svým věrným. Chrání tak všechny kteří se k němu utíkají, kteří jsou mu věrní. Poskytuje jim útočiště ve svém stánku a v nepřístupném městě, o kterém jsme četli už ve třetím verši: „Buď mi skálou záštitnou, buď opevněným domem pro mou spásu“ (Ž 31,3). Stánek i nepřístupné město jsou výrazy pro bezpečné místo.

Žalmista také přiznává, že jednal ukvapeně, když říkal, že je Hospodinem zapuzen. Zavalen obtížnou situací zapochyboval a myslel si, že ztratil Boží přízeň. Všechny tyto pochybnosti však nadobro zmizely, když pochopil, že Hospodin vyslyšel jeho úpěnlivé prosby.

Nyní se dostáváme k posledním dvěma veršům žalmu. Oba jsou ve znamení výzvy posluchačům, aby důvěřovali Hospodinu. Jeho ochrana je silnější, než ochrana podivných bůžků a model, naprosto předčí všechna očekávání prosebníka. Žalmista nás vyzývá: Milujte Hospodina, všichni jeho zbožní, Hospodin své věrné opatruje, odplácí však plnou měrou těm, kteří si vedou zpupně. Buďte rozhodní a buďte udatného srdce, všichni, kdo čekáte na Hospodina (Ž 31,24-25). Žalmista vybízí všechny k rozhodnosti a trpělivosti, protože Boží spravedlnost je jiná, než naše lidská. Boží pomoc může být naprosto jiná, než člověk očekává. Člověk však musí žít v naději, že Bůh jej zachrání, protože je věrný.