Kalendář akcí

<< Červen 2022 >>
PÚSČPSN
30 31 1 2 3 4 5
6 7 8 9 10 11 12
13 14 15 16 17 18 19
20 21 22 23 24 25 26
27 28 29 30 1 2 3
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous
Next

Ž 34

Marie Zouharová

V prvním verši 34. žalmu se připomíná situace, v níž David údajně pronesl slova následující modlitby: „když předstíral před Abimelechem šílenství, takže jej král vyhnal, a David mohl uniknout“. Situace vychází z vyprávění v První knize Samuelově (1 S 21,11 – 22,1). Na tomto místě se však dočteme, že král Filišťanů z města Gatu se jmenoval Akíš. Označení Abimelech bylo pravděpodobně všeobecným titulem filišťanských králů (srov. Gn 20 a 26) – podobně jako farao byl titul egyptského krále. Obsah žalmu však ani v nejmenším nepřipomíná událost, naznačenou nadpisem.

Po stránce literárního žánru je žalm poučnou básní. Má rysy děkovné písně jednotlivce, která se snaží uvádět do života pravou moudrost. V původním hebrejském textu začínají jednotlivé verše vždy dalším písmenem abecedy. Jen závěrečný verš se ocitl mimo tuto řadu, neboť autor textu vynechal jedno písmeno abecedy.

Ustavičně chci velebit Hospodina,
vždy bude v mých ústech jeho chvála.
V Hospodinu nechť se chlubí moje duše,
ať to slyší pokorní a radují se.
Velebte se mnou Hospodina,
oslavujme spolu jeho jméno!

Při bohoslužebné slavnosti se konkrétní situace z Davidova života zevšeobecňuje, aby ji mohl Hospodinův věrný použít v každé podobné situaci, do níž se dostane. Žalmista se staví doprostřed shromáždění „pokorných“, k nimž patří svým smýšlením i osudem. Chce Bohu dobrořečit a chválit ho, protože ve svém soužení poznal jeho pomoc. Vysvobození způsobuje radost nejen jemu, ale má být důvodem k radosti všech pokorných. Jsou svědky vysvobození, proto se mají připojit k oslavování Hospodina.

Hledal jsem Hospodina, a vyslyšel mě,
vysvobodil mě ze všech mých obav.
Pohleďte k němu, ať se rozveselíte,
vaše tvář se nemusí zardívat hanbou.
Hle, ubožák zavolal a Hospodin slyšel,
pomohl mu ve všech jeho strastech.
Jak ochránce se utábořil Hospodinův anděl
kolem těch, kdo Hospodina ctí, a vysvobodil je.
Okuste a vizte, jak je Hospodin dobrý,
blaze člověku, který se k němu utíká.
Bojte se Hospodina, jeho svatí!
Těm, kdo se ho bojí, nic nechybí.
Mocní strádají a hynou hlady,
nic nechybí těm, kdo hledají Hospodina.

O svém soužení se žalmista zmiňuje krátce. Chce připomenout, čeho se obával, a zdůraznit, že Hospodin ho zbavil všech obav. Hledal Boha a on jeho prosbu vyslyšel. Slovní obrat „hledat Hospodina“ používají hlavně proroci. Vyjadřují tak vnitřní i vnější náklonnost člověka vůči Bohu. Právě zmínka o hledání Hospodina napovídá, že Boží výrok mohl být žalmistovi tlumočen na posvátném místě, to je v chrámě. Jestliže byl žalmista Bohem vyslyšen a vysvobozen, došlo v jeho životě k obratu. Svými slovy svědčí o této skutečnosti a vyzývá posluchače k bázni před Hospodinem. Pokud své oči budou upírat na Hospodina, nebudou zklamáni. Naopak, podobně jako on mohou počítat s pomocí Božího posla – anděla, který jim v ohrožení přispěchá na pomoc. Prostřednictvím svého posla ujišťuje Hospodin věřící o své vlastní přítomnosti. Posel má jediný úkol, a to splnit příkaz toho, který jej poslal. Je ztělesněním Boží síly, která člověku pomáhá.

Jako „svatí“ bývají označeni obyvatelé nového Siónu, kteří zůstali Hospodinu věrní. Nejsou takto nazváni pro své zásluhy, ale proto, že jsou vlastnictvím Boha a zůstali mu věrní i v době soužení. Nyní se mohou radovat a nebudou pociťovat nedostatek. Příkladem mocného člověka může být bohatý rouhač v knize Job: „Toto je před Bohem úděl člověka svévolného, dědictví ukrutníků, jež dostanou od Všemocného: Rozmnoží-li se jejich synové, přijde na ně meč, jejich potomci se nenasytí chlebem; ty, kdo vyváznou, pohřbí smrt, jejich vdovy nebudou je oplakávat“ (Jb 27,13n.). Protikladné postavení dvou skupin lidí nacházíme rovněž v knize proroka Izaiáše: „Hle, moji služebníci budou jíst, vy však budete hladovět. Hle, moji služebníci budou pít, vy však budete žíznit. Hle, moji služebníci se budou radovat, vy se však budete stydět“ (Iz 65, 13).

34. žalm pokračuje slovy:

Pojďte, synové, a slyšte mě,
naučím vás bát se Hospodina.
Miluje kdo život?
Přeje si dny štěstí?
zdržuj svůj jazyk od zlého,
své rty od falešných slov.
Chraň se zlého a čiň dobré,
hledej pokoj a usiluj o něj!

Na tomto místě začíná žalmista mluvit jako učitel moudrosti. Díkůvzdání z první části se mění v ponaučení. Hovoří jako otec k svým dětem, jako učitel k svým žákům. „Pojďte, synové“ je klasická, tradiční formule, kterou začínali svou řeč učitelé moudrosti ve starověkém Orientu. Žalmista chce jako učitel vést své posluchače k bázni před Bohem.

Nejprve naznačuje svými otázkami cíl, kterého má jeho žák dosáhnout: „Miluje kdo život? Přeje si dny štěstí?“ Vzápětí odpovídá způsobem jednání, které vede k tomuto cíli: „zdržuj svůj jazyk od zlého, své rty od falešných slov. Chraň se zlého a čiň dobré, hledej pokoj a usiluj o něj!“ Takový způsob předkládání látky – otázka a vzápětí odpověď na ni – byl mezi učiteli moudrosti velmi oblíbený.

Pokud si člověk přeje štěstí, musí svůj jazyk zdržovat od zlého a rty od falešných slov. Tento požadavek navazuje na výrok proroka Ámose: „Hledejte dobro a ne zlo, a budete žít, a tak Hospodin, Bůh zástupů, bude s vámi, jak říkáte. Mějte v nenávisti zlo a milujte dobro, uplatňujte v bráně právo!“ (Am 5,14n.).V předcházejících verších vidí prorok Ámos katastrofu, a to mnohem dříve, než se objeví. Tuší ji v době, kdy na ni ještě nic neukazuje. Kromě zkázy zvěstuje, že jediná záchrana je v hledání Hospodina. To je hledání dobra, nenávidění zla, obnova práva. Kdo chce sloužit Bohu, musí proto nejprve vidět v bližním bratra nebo sestru a přistupovat k nim s láskou.

Hebrejská představa o „pokoji“ se netýkala jen nějakého ideálního stavu, ale lidského života v jeho úplnosti – s bídou i strastmi. Zahrnovala vnitřní řád i harmonii společnosti, soulad mezi lidmi i soulad lidí s Bohem. To vše těsně souviselo s poslušností vůči Božímu zákonu. Pokoj narušuje jak vina společenství, tak i vina jednotlivce. Kvůli provinění jednotlivce trpělo často celé společenství, kvůli provinění někoho trpěl někdo jiný. Připomínka, že jazyk může způsobit mnoho zla, je stále aktuální.

Hospodinovy oči hledí na spravedlivé,
k jejich volání se kloní jeho sluch.
Hospodinův hněv stíhá ty, kdo páchají zlo,
aby vyhladil ze země vzpomínku na ně.

Život spravedlivého není chráněn před každodenními starostmi. Žalmista nevykresluje naivní teorie šťastného života. Netvrdí, že všechny prosby budou vyslyšeny. Spravedliví však mají jistotu, že jsou spojeni s Hospodinem.

Spravedliví volali a Hospodin je slyšel,
vysvobodil je z každé jejich tísně.

Tento výrok vychází jak z hlásání proroků, tak i ze životních zkušeností, které měl Izrael s Bohem. Jak můžeme číst v knize proroka Izaiáše z doby po návratu zajatců z Babylónu: „Toto praví Vznešený a Vyvýšený, jehož přebývání je věčné, jehož jméno je Svatý: Přebývám ve vyvýšenosti a svatosti, ale i s tím jenž je zdeptaný a poníženého ducha, abych oživil ducha ponížených, abych oživil srdce zdeptaných“ (Iz 57,15). Zvláštním znamením Boha Izraele je jeho vztah k ubohým a poníženým. Svatý a nedostupný Bůh se sklání k těm, kteří se k němu hlásí jako ke svému jedinému Pánu. Chce je povzbudit a dát jim novou sílu k životu.

Blízko je Hospodin těm, kdo mají zkroušené srdce,
na duchu zlomené zachraňuje.
Spravedlivý mívá mnoho soužení,
Hospodin však ho ze všech vyprostí.

V utrpení je Bůh svému lidu zvláště blízký, nepřeje si jeho záhubu. Myslí na ty, kdo procházejí těžkými vnitřními i vnějšími zkouškami. Jejich pokoj pramení ze vztahu k Bohu. On je jim oporou ve všech protivenstvích, která na ně doléhají, a proto nemají nikdy ztrácet naději.

Chrání všechny jeho kosti,
ani jedna z nich se nezlomí.

Zmínka o tom, že Bůh nedopustí zlomení ani jediné kosti spravedlivého, naráží na předpisy o slavení velikonočního beránka, a svědčí o zvláštním žalmistově utrpení. Beránkovi se nesměla zlomit žádná kost: „Beránek musí být sněden v témž domě. Z jeho masa nevyneseš nic z domu; žádnou jeho kost nezlámete“ (Ex 12,46). S kostmi byla v některých kulturách starověku spojena představa o existenci člověka po smrti. Kdo měl kosti neporušené, mohl povstat v nové životní síle; proto se v hrobech uchovávaly kosti po celé generace. Jejich porušení nebo zničení, třeba spálením, se považovalo za nejvyšší trest a neštěstí, jak se dočteme v knize proroka Ámose: „…Protože na vápno spálil kosti edomského krále, sešlu na Moab oheň a ten pozře paláce Kerijotu. Moab zemře ve hřmotu vřavy za válečného ryku při zvuku polnice. Vyplením soudce z jeho středu, všechny jeho velmože pobiji s ním, praví Hospodin“ (Am 2,1-3).

Zachování kostí spravedlivého je v žalmu předzvěstí víry ve věčné milosrdenství a věrnost Boha, který svůj záměr se svými věrnými uskuteční navzdory lidské pomíjivosti.

Zcela jinak vypadá osud bezbožníka, pro kterého platí tato pohrůžka:

Zloba uštve bezbožníka k smrti,
kdo nenávidí spravedlivého, budou potrestáni.

Podle postupu písmen hebrejské abecedy by měl být žalm tímto veršem ukončen. Ale autor uzavírá žalm teprve následujícím příslibem, který se týká budoucnosti. Oba závěrečné verše shrnují obsah celého žalmu. Chtějí pobídnout k uvažování nad životem a ujistit o konečné spáse Božích služebníků.

Hospodin zachraňuje duše svých služebníků,
nebudou pykat, kdo se k němu utíkají.

Opravdovým štěstím člověka je nalézt Hospodina a žít v úctě k němu. Boží bázeň není myslitelná bez lásky k bližnímu. Nikdo jiný jí neučil tak jasně jako Ježíš. Apoštolé ho v tom následovali co nejpřesněji. V Prvním listu svatého apoštola Petra čteme: „Všichni buďte jedné mysli, soucitní, plní bratrské lásky, milosrdní a pokorní, neodplácejte zlým za zlé ani urážkou za urážku, naopak žehnejte; vždyť jste byli povoláni k tomu, abyste se stali dědici požehnání“ (1 Pt 3,8n.).