Kalendář akcí

<< Prosinec 2024 >>
PÚSČPSN
25 26 27 28 29 30 1
2 3 4 5 6 7 8
9 10 11 12 13 14 15
16 17 18 19 20 21 22
23 24 25 26 27 28 29
30 31 1 2 3 4 5
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous slide
Next slide

Ž 50

Petr Chalupa

 

O 10. neděli v liturgickém mezidobí zpíváme v cyklu A po prvním čtení některé verše 50. žalmu.

Celý žalm lze rozdělit na tři části. Úvodní popisuje zjevení Boha, ve druhé uvažuje Hospodin nad tématem oběť. Třetí část je Hospodinovou řečí o jednotlivých proviněních. Žalm má charakter prorocké řeči, ohlašující soud a vyvolávající spor. Tento charakter je prostoupen výchovnými prvky. Soud má vést k prospěchu Božího lidu, ohlášený soud se mění v napomenutí se zaslíbením záchrany. Podle dřívějšího bádání se žalm spojoval se slavností obnovení smlouvy. I když je dnes existence takové slavnosti sporná, nelze přehlédnout propojení žalmu s bohoslužbou. Na začátku líčí žalm zjevení Boha. Dějištěm je vesmír, jednání se soustředí na Sión. Mluvčí se stává svědkem dění, které už začalo, pokračuje v současnosti a směřuje ke shromáždění zbožných, kteří uzavírají smlouvu.

Věnujme se teď postupně jednotlivým veršům nebo skupinám veršů.

Svrchovaný Bůh, Hospodin, promluvil a volal zem
od východu slunce až na západ.

Žalm začíná dvěma božskými tituly, které mají zdůraznit, že jediným Bohem je Hospodin. Tento Bůh začíná mluvit. Volá přitom celou zemi v její maximální horizontální šíři – starobyle biblicky řečeno: „od východu slunce až na západ.“

Bůh zazářil ze Siónu plného nádhery:
přichází náš Bůh a nemlčí.

Druhý verš opisuje zjevení Hospodina, doprovázené světlem. Takto se Bůh zjevuje podle Páté knihy Mojžíšovy. Jako světelný jev vypadalo zjevení Hospodinovy slávy na Sinaji podle Druhé knihy Mojžíšovy a prorok Izajáš viděl něco podobného nad Jeruzalémem. Podle proroka Amose sídlí Hospodin na Siónu a podle nejstarších starozákonních textů odtud vychází. Připomínkou krásy Siónu se hlásí ke slovu tradice z doby před babylónským vyhnanstvím.

Před ním sžírající oheň,
kolem něho zuří bouře.

Jako další prvek patří ke zjevení Boha oheň, který je rovněž známý z Hospodinova zjevení na Sinaji. Bouře je sice prvkem, který není tak známý a rozšířený, ale patří k reakcím stvoření na zjevení Boha.

Shůry volá k nebesům i k zemi,
hodlá soudit svůj lid:

Hospodinovo volání navazuje na první verš, ve kterém Hospodin promluvil. Nyní se prostor rozšiřuje ve směru vodorovném zmínkou o nebesích a zemi. Hospodin je činí svědky svého kosmického soudu.

„Shromážděte mi mé svaté,
kteří sjednali obětí mou smlouvu!“

Zjevení Boha vede k Hospodinově výzvě shromáždit lid i zbožné. Text je narážkou na uzavření smlouvy na Sinaji. Tuto smlouvu uzavřel sám Hospodin. Zde však uzavírají smlouvu jeho zbožní. Podobnou výpověď najdeme v knize Nehemjáš: Pod vedením Nehemjáše se Izraelité zavazují plnit Mojžíšův Zákon v době po babylónském vyhnanství.

A nebesa zvěstují jeho spravedlnost,
že sám Bůh je soudcem.

Vesmírní svědkové – nebe a země – zvěstují spásnou Hospodinovu spravedlnost. Jeho soud nesměřuje k potrestání, ale k obnově řádu ve vesmíru.

„Slyš, můj lide, budu mluvit,
Izraeli, proti tobě budu svědčit,
já jsem Bůh, tvůj Bůh!

Na začátku své řeči se Hospodin slavnostně představuje. Text připomíná vyhlášení Desatera přikázání při zjevení na Sinaji: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví“ (Ex 20,2).

Nekárám tě pro tvé oběti,
vždyť tvé žertvy jsou stále přede mnou.

Nejde o odmítnutí obětí, vždyť Hospodin je přijímá. Může nás udivit, že tento verš začíná jakoby odmítnutím. Navozuje se tak diskuse o správnosti obětí. Můžeme přitom pomyslet na kritiku obětí ze strany proroků. Zástupně jsou uvedeny žertvy, které byly považovány za nejstarobylejší a nejvzácnější druhy obětí.

Nemusím brát býka z tvého chléva
ani kozly z tvých ohrad.

Zdá se že, Hospodin odmítá obětní zvířata. Býci a kozli jsou nejlepšími obětními zvířaty z dobytka většího a menšího, zastupují všechna obětní zvířata, ať už pocházejí z domácího hospodářství nebo vlastního stáda. Bohu nelze nic nabídnout, protože mu jako Stvořiteli patří od začátku každý dar.

Neboť mně patří veškerá zvěř lesní
a na svých horách mám zvířat na tisíce.
Znám všechny ptáky na nebi,
mé je vše, co se hemží na poli.

Stvořitel vlastní všechna zvířata na světě. Lesní, popř. divoká zvířata a domácí zvířata na úrovni horizontální doplňuje úroveň vertikální zmínkou o ptácích na nebi. Jde tedy opět o celý zvířecí svět. Způsob, jakým se vyjadřuje 11. verš, přesahuje pouhé prohlášení o vlastnění. Jestliže Hospodin zná ptáky, pak to znamená, že se ve svém vztahu k nim o ně stará. Dokonce „vše, co se hemží na poli“, je jeho. Verš naznačuje hluboký vztah Stvořitele a Pečovatele ke stvoření.

Kdybych měl hlad, nebudu ti o tom říkat,
vždyť můj je svět se vším všudy!
Copak požívám maso z býků
či piji kozlí krev?

Tyto ironické otázky se vysmívají zlidštění Všemohoucího. Odmítají porozumění, podle kterého byly oběti pokrmem pro bohy.

Přinášej Bohu oběť chvály
a plň Nejvyššímu své sliby!

Opět je kritizováno chápání oběti. Oběť má být obětí chvály. Přinášení děkovných obětí bylo vázáno na společenství, neboť maso oběti se snědlo v kruhu obětujících. Jak už sám název prozrazuje, byla oběť podstatně spojena s úvodním poděkováním za záchranu a chválou Boha. Čestný titul jeruzalémského městského boha „Nejvyšší“, přenesený na Hospodina, zdůrazňuje jeho podstatu: je panovníkem a stvořitelem světa. Čtrnáctý verš vyzdvihuje děkovnou oběť, protože vystihuje pravou vděčnost při oběti, jež odpovídá podstatě Boha, všemohoucího, Stvořitele a Pečovatele.

Pak mě vzývej ve dni soužení,
vysvobodím tě, a budeš mě chválit.“

Příkaz staví děkovnou oběť do životní souvislosti. Jestliže se národ nebo jednotlivec octne v nouzi, pak má vzývat Hospodina. Ten je vysvobodí a zachránění ho budou uctívat děkovnou obětí.

Tón řeči se mění od napomínání a nauky v obžalobu a varování.

Ale hříšníkovi Bůh praví:
„Proč odříkáváš má přikázání
a bereš do úst mou smlouvu

Dvě obviňující otázky vycházejí z minulých provinění: pouhé vypočítávání Hospodinových ustanovení a recitace smlouvy! Tento verš zdůrazňuje mluvu a předpokládá názor Páté knihy Mojžíšovy, podle kterého je Hospodinova smlouva totožná s jednotlivými příkazy a slovy.

ty, který nenávidíš kázeň
a má slova házíš za sebe?

Tento verš zesiluje obžalobu a posuzuje přestupek podle mudroslovné nauky, která miluje kázeň.

Když jsi viděl zloděje, běžel jsi s ním
a s cizoložníky jsi míval účast.
Zlo jsi vypouštěl ze svých úst
a tvůj jazyk osnoval úskok.
Bavil ses pomlouváním svého bratra,
tupil jsi syna své matky.

Verše konkretizují všeobecnou obžalobu. Jednotlivé body obžaloby vycházejí z Desatera přikázání, i když zabít, ukrást a cizoložit se objevuje v odlišném pořadí. Autor textu neobviňuje přímo, ale vyčítá sympatie vůči pachatelům takových věcí. Kdykoli vydává obžalovaný křivé svědectví při veřejném shromáždění, jako by pomlouval a tupil svého vlastního bratra.

Takto jsi jednal, a já mám mlčet?
Myslil jsi, že jsem jako ty?
Usvědčím tě a řeknu ti to do očí!

Tento verš je souhrnem obžaloby. Hospodin potvrzuje obžalobu a poukazuje na své dosavadní mlčení. Doba mlčení nyní končí a dochází k novému zjevení. Mlčení mohlo vést k nesprávné familiárnosti mezi Bohem a člověkem, ke ztotožnění Boha a člověka. Proto Hospodin připomíná své pokárání.

Uvažte to, kdo zapomínáte na Boha!
Jinak vás zahubím a nikdo vám nepomůže!
Kdo přináší oběť chvály, tím mě ctí,
kdo žije správně, tomu ukážu Boží spásu.“

Namísto odsouzení přichází přísné varování a závěrečné poučení. Osloveni jsou lidé, kteří na Boha zapomínají. Slovní spojení zapomínat na Boha je od doby proroka Ozeáše hlavním pojmem prorocké řeči o soudu.

Když si uvědomíme tuto skutečnost, porozumíme, proč byl právě tento žalm vybrán jako responzoriální žalm po prvním čtení o 10. neděli v liturgickém mezidobí. První čtení je totiž vybráno z knihy proroka Ozeáše. Tematicky jsou oba texty velmi blízké. V obou jde o správné pojetí bohoslužby. Nezáleží totiž na její okázalosti. Ke spáse vede poslušnost vůči Boží vůli, která se projeví ve skutcích lásky k lidem.

S podobným tématem přichází příští neděli také úryvek evangelia. Ježíš vyzývá farizeje, aby se naučili, co znamenají Hospodinova slova: „milosrdenství chci, a ne oběti.“ Shovívavá vlídnost k člověku, který při obrácení změnil styl svého života, je Bohu milejší, než odlučování od hříšníka, který by snad mohl uškodit už pouhou blízkostí. Boží zachraňující jednání v Ježíšovi zůstává pro nás nejlepším vzorem k následování.

Učíme se tedy také, a to zvláště při slavení bohoslužby, že Bohu záleží nejen na vysoké úrovni této slavnosti, ale především na našem láskyplném vztahu k lidem.