Kalendář akcí

<< Říjen 2024 >>
PÚSČPSN
30 1 2 3 4 5 6
7 8 9 10 11 12 13
14 15 16 17 18 19 20
21 22 23 24 25 26 27
28 29 30 31 1 2 3
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous slide
Next slide

Ž 62

Marie Zouharová

 

O 8. neděli v liturgickém mezidobí budeme zpívat po prvním čtení některé verše 62. žalmu.
V tomto žalmu se neprojevuje jásot nebo nářek, ani neslyšíme volání o pomoc nebo chválu Boha. Zde prosí ve svatyni člověk, který navzdory všem nesnázím důvěřuje Bohu. U něho nalézá útočiště a pokoj. Jde o píseň plnou důvěry, která se vyvinula z nářku. Své kořeny má nejspíš v žalmistově zkušenosti. Chce být především poučením pro ty, kteří trpěli spolu s ním – a zároveň pro celou obec, která se shromažďuje v chrámu. Z toho vyplývá, že autor skladby zaujímal v obci čelné postavení.
V žalmech bývá často prosebníkem jednotlivec. Může to být člověk obžalovaný nebo nemocný, který se dovolává Boží pomoci, ale také to může být trpící král, který zástupně trpěl za hříchy svého lidu. Doba královská však skončila babylónským vpádem, katastrofou Jeruzaléma a zničením chrámu. Po návratu ze zajetí byl sice chrám znovu postaven, ale nebylo už obnoveno království. Bohoslužebné slavnosti dostaly novou podobu. Forma bohoslužby se změnila, ale obsah žalmů zůstává. Zvěst, která je v nich zachycena přesahuje jejich formální použití. Žalmy se zpívají dál, přitom se však aktualizují, a to dvojím způsobem. Jednak se očekávání přeneslo od davidovských králů na očekávaného Syna Davidova – Mesiáše. V druhém případě zaujal královo místo lid, který měl jako celek za úkol být prostředníkem vzhledem k ostatnímu světu. Hospodin totiž nechce být Bohem pouze jedné skupiny lidí nebo jednoho národa – jako byla většina pohanských božstev. Jemu patří celý svět, proto i jeho lid má zvláštní poslání vůči celému světu: “Budete mi královstvím kněží, národem svatým” (Ex 19, 6).
62. žalm začíná slovy:

Jen v Bohu odpočívá má duše,
od něho je má spása.

Žalmista ví, že je zcela v bezpečí u Boha. Jeho důvěryplná píseň je současně vyznáním a poučením pro ostatní. Výchozím bodem je pro něho vlastní zkušenost. Obstál ve svém duševním boji. Strach, hrůza a starosti od něho odstoupily. Ovládá jej hluboký vnitřní klid, protože jeho duše odpočívá v Bohu.

Jen on je má skála a spása,
má tvrz, nic mnou nepohne.

Obraz o skále a tvrzi potvrzuje znovu žalmistovo zakotvení v Bohu. Lidsky viděno by byla jeho situace beznadějná. V dalším textu nepředkládá svou tíživou situaci přímo Bohu, ale táže se svých protivníků:

Jak dlouho chcete dorážet na člověka,
jak dlouho jej chcete všichni podrážet,
jak nakloněnou stěnu, jako zeď na spadnutí?

Z těchto výčitek můžeme poznat vnitřní jistotu a klid, které nalezl v Bohu. Obraz nakloněné stěny a zdi na spadnutí znázorňuje, jak silná byla nepřátelská moc a jak nebezpečná situace hrozí žalmistovi.

Věru, z mé výše se snaží mě svrhnout,
libují si ve lži;
svými ústy blahořečí,
ve svém nitru proklínají.

Jednání nepřátel jistě nepřidává na jistotě. Žalmista odkrývá jejich lež a zlé skutky. Ovšem jejich špatné úmysly se nezdaří.

V Bohu jen odpočívej, má duše,
od něho pochází to, v co doufám.
Jen on je má skála a spása,
má tvrz, nepohnu se!
U Boha je má spása a sláva,
má pevná skála: mé útočiště je v Bohu.

Žalmista opakuje s nepatrnými odchylkami počáteční verše žalmu, aby potvrdil své přesvědčení, podle něhož jen Bůh je jeho spásou, slávou, skálou a útočištěm – tedy nadějí na záchranu, Jako by sám sebe napomínal a zároveň ukazoval shromážděnému lidu cestu, po níž má v budoucnu kráčet. Lid, který je pravděpodobně shromážděný ve svatyni při nějaké slavnosti, je vyzýván k důvěře v Hospodina. Boží pomoc je označena zde i v jiných žalmech obrazem skály, tvrze a útočiště. Termíny z vojenské oblasti mají připomenout věřícím, že je nutné být stále připraven na nepřátelské útoky a počítat s bojem na cestě do nebeské vlasti. V Matoušově evangeliu nás Ježíš upozorňuje: “Ode dnů Jana Křtitele až podnes království nebeské trpí násilí a násilníci po něm sahají” (Mt 11, 12).

Lidé, doufejte v něho v každé době,
před ním vylejte své srdce,
Bůh je naše útočiště!

Žalmista nemůže důvěřovat sám. Všechno jej nutí, aby svou zkušenost předal Božímu lidu. Proto vyzývá věřící k důvěře v Hospodina. Výraz útočiště výstižně ukazuje, co pro něho i pro ostatní znamená Hospodin. Jde o vysvobození, bezpečí a naději v budoucnost. Proto se před Bohem ztiší, nesténá a nevolá úpěnlivě. Toto ztišení vyjadřuje jistotu, že Bůh je jeho útočiště. Obrat “vylejte své srdce” je převzat z obřadního jednání a naznačuje úplnou otevřenost před tím, který zkouší a zkoumá nejtajnější myšlenky.

Lidé jsou jen závan dechu,
neupřímní jsou smrtelníci,
položeni na váhu, vystupují vzhůru,
jsou dohromady lehčí než dech.
Nespoléhejte na násilí, nebažte po lupu;
na bohatství, když se rozmnoží, nelpěte srdcem.

Žalmista varuje lid – podobně jak to činili učitelé moudrosti. Na základě své zkušenosti s Bohem dospívá k následujícímu poznání o svých protivnících: Před Bohem jsou jen závan dechu, jsou lehčí než dech – bez významu. Podobně líčí prorok Izaiáš pohanské národy: “jsou jako kapka ve vědru, jako prášek na vahách…nejsou před ním ničím, jsou mu méně nežli nic, než nicota” (Iz 40, 15.17). V době působení tohoto proroka – v babylónském zajetí – mohl Izrael snadno podlehnout malomyslnosti a ztratit víru. Prorok pokládá pohanské národy za “nic, za nicotu”. Chce tak probudit v zajatcích důvěru v Hospodina, zbavit je únavy a beznaděje. Hospodin uskuteční, co přislíbil. – Tehdy to byl návrat ze zajetí.
Žalmista ovšem nechce říci, že všichni lidé jen lžou a podvádějí. Chce svými slovy upozornit, že je nebezpečné stavět pouze na tom, co lidé dokáží, i když to myslí upřímně. Autor nepovažuje chudobu za ideální stav, ale podobně jako proroci napomíná k vnitřnímu odstupu od spravedlivě získaného bohatství. Také v knize Přísloví čteme: “Je lépe mít málo a bát se Hospodina, než mít velký poklad a s ním neklid” (Př 15, 16). Žalmista je přesvědčen, že lze vyjít i s malým majetkem, což je vždy lepší, než získat něco bezprávím. Kdo se soustředí na bohatství, nenajde klid. Je lépe žít ve vzájemné lásce a umět se spokojit s málem. Kniha Kazatel se rovněž zabývá otázkou bohatství a ukazuje na jeho špatnou stránku: “Kdo miluje peníze, peněz se nenasytí, kdo miluje hojnost, nemá nikdy dosti.  Také to je pomíjivost” (Kaz 5, 9). Bohatství není samo o sobě zlé, může být i znakem požehnání. Stává se však břemenem a pokušením, nemá-li k němu člověk správný vztah a neumí-li je vděčně s mírou užívat a sloužit druhým. Jinak podlehne svodu, který Kazatel připomíná, a to mít ještě více. Zároveň naplňuje srdce starostí, pro kterou boháč nemá pokoje ani v noci. Srdce však má patřit Bohu. Můžeme zde vytušit slyšet první přikázání Desatera: “Nebudeš mít jiného boha mimo mne” (Ex 20, 3); i úvod k Desateru: “Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví” (Ex 20, 2). Je zde vidět, že Bohu patří moc a láska.
Obraz vah, na kterých jsou váženy lidské skutky, není v Bibli častý. Setkáme se s ním např. v knize proroka Izaiáše: “národy jsou jako kapka ve vědru, jako prášek na vahách” (Iz 40, 15); také v knize Job: “ať mě Bůh zváží na vážkách spravedlnosti a pozná mou bezúhonnost” (Jb 31, 6). Naopak v mimobiblickém světě, zvlášť v Egyptě se vyskytuje běžně. Odtud se dostal až do představ moderního člověka. Užití tohoto výrazu v Bibli upozorňuje, že Bůh který soudí a odplatí podle skutků je milosrdný, přitom však také náročný a přísný.

Jedno slovo Bůh pravil, toto dvojí jsem slyšel:
“Bohu náleží moc,
tobě, Pane, láska,
neboť ty odplácíš každému podle jeho díla.”

V hebrejské poezii a mudroslovné literatuře se pro zdůraznění používá vystupňování. Nacházíme je i v našem žalmu: “Jedno slovo Bůh pravil, toto dvojí jsem slyšel: “Bohu náleží moc, tobě, Pane, láska, neboť ty odplácíš každému podle jeho díla” (v. 12n). V prvním výroku můžeme slyšet ujištění, že Bůh může pomoci v každé nouzi, druhá část odkazuje na jeho soud. Obě věty ovšem vyzývají k dobrému životu a ujišťují o bezpečí, které je pouze u Boha. Tento výrok mohl být pronesen knězem nebo prorokem v rámci bohoslužebného shromáždění. Nelze ani vyloučit, že jde o výrok, předávaný z generace na generaci, který se znovu připomíná.
Touha po Boží blízkosti a po věčném životě by měla být pobídkou pro věřícího i v Novém zákoně. Jako křesťané jsme přesvědčeni, že v Kristu se tato touha naplnila. V Matoušově evangeliu čteme Ježíšova slova: “… kolikrát jsem chtěl shromáždit tvé děti, tak jako kvočna shromažďuje kuřátka pod svá křídla…” (Mt 23,37).
Žalm se můžeme modlit s touhou uskutečňovat ve světě Boží moc a lásku až do konce života, kdy Bůh “odplatí každému z nás podle jeho skutků” (Ř 2, 6).