Petr Chalupa
O 22. neděli v liturgickém mezidobí budeme zpívat po prvním čtení některé verše 63. žalmu. Tento žalm patří k modlitebním písním, ve kterých žalmista přímo oslovuje Hospodina. Počáteční verše jsou tedy vzýváním Boha. Hlavní část žalmu tvoří od 4. verše projevy vděčnosti a důvěry. Závěrečná prosba za krále mohla být v dávné době součástí modlitebních formulářů v jeruzalémské svatyni.
Žalmistovi ukládají o život „ti, kdo lživě mluví“ (v. 10.12). Touží po Hospodinově přítomnosti a pomoci (v. 2). Zdá se, že se nachází ve svatyni (v. 3), v oblasti, kde je chráněn Bohem (v. 8). Pronásledovaný člověk se tedy dostal do azylu a nocuje na posvátném místě (v. 7). Bůh ještě nevyřknul ortel nad jeho nepřáteli. S jistotou však už žalmista vidí zánik pronásledovatelů. V této situaci Bohem zaručené ochrany a ještě nevyneseného soudu nad nepřáteli zaznívají slova poděkování, důvěry a jistoty. V této souvislosti si také dokážeme představit přímluvu za krále, který pečoval o chrám (v. 12). Jednotlivým výrokům našeho žalmu porozumíme lépe s vědomím této zvláštní situace.
Žalm mohl vzniknout už v době před babylónským zajetím. Jako modlitební formulář patřil snad k tradici, spojené s jeruzalémskou svatyní.
V nadpisu žalmu čteme: „Žalm Davidův, když byl na judské poušti.“ Píseň se hned ve 2. verši zmiňuje o „bezvodé zemi.“ Redaktor žaltáře vnímá Davida jako autora textu. Měl ho složit v době, kdy se ukrýval na poušti před Saulem. Ve 23. kapitole První knihy Samuelovy o tom čteme: „David pobýval v poušti na nepřístupných vrcholcích; pobýval v horách pouště Zífu. Ačkoli po něm Saul po celý čas pátral, Bůh mu ho do rukou nevydal“ (1 S 23,14).
Nyní k jednotlivým veršům žalmu.
Bože, ty jsi můj Bůh, snažně tě hledám,
má duše po tobě žízní, prahne po tobě mé tělo jak vyprahlá, žíznivá, bezvodá země
Tak toužím tě spatřit ve svatyni,
abych viděl tvou moc a slávu.
Žalmista se obrací k Hospodinu prosebnou písní. Jeho „hledání Boha“ je palčivá touha po osvěžující Boží blízkosti. Jeho duše a tělo se podobají zemi, vyschlé v létě, kdy nepršelo – zemi toužící po vláze. K celému člověku patří duše, toužící po životě, a materiální tělo. Přirovnání k žízni je velmi působivé: voda znamená život, zůstat bez vody smrt. Věřící člověk potřebuje Boha ke svému životu. Nemůže bez něho žít, stejně jako by se neobešel bez vody. Zůstane-li bez Boha, hrozí mu smrt. Úplného uspokojení by člověk došel, kdyby spatřil Boha, to znamená, kdyby se mu Bůh zjevil. V hebrejštině vyjadřuje sloveso, které zde překládáme „vidět“, vizionářské nazírání. Žalmista tedy touží po setkání s Bohem, přinášejícím spásu. Hospodinova „moc a sláva“ poskytuje pronásledovanému člověku útěchu.
Vždyť tvá milost je lepší než život,
mé rty tě budou chválit.
Žalmista očekává projev Boží milosti, která přijme pronásledovaného člověka do společenství s Bohem. Hospodinova milost, projevená poskytnutím ochrany utlačovanému, je pozoruhodně označena za nejvyšší hodnotu. Nejlepším darem, který může člověk obdržet, je společenství s Hospodinem na základě milosti, nejen intenzivní a dlouhý život. Žalmistovo vyznání nám umožňuje poznat, že zde došlo k hlubokému přehodnocení životních hodnot. Život a jeho rozvoj v důsledku Hospodinova požehnání byl jinak v každé době považován za nejvyšší hodnotu. Milost zde představuje duchovní skutečnost, přesahující pomíjivost všeho tělesného a pozemského.
Tak tě budu velebit ve svém životě,
v tvém jménu povznesu k modlitbě své dlaně.
Žalmista chce uznávat Hospodinovo mocenské postavení a jeho nárok na vznešenost po celý svůj život.
Při modlitbě pozvedá své dlaně. Pozvednutí rukou bylo původně gestem člověka, který si vyprošoval ochranu. Později se stalo gestem modlícího se člověka. Ze starověké Mezopotámie známe „modlitby s pozvedáním rukou.“ S pozvedáním rukou při modlitbě se v žaltáři setkáme ještě několikrát: konkrétně v žalmu 28. (28,2), 134. (134,2) a 141. (141,2); dvakrát se o něm zmiňuje Jeremjášův pláč (Pl 2,10; 3,41) a jednou se vyskytuje v knize Nehemjáš (Neh 8,6); není cizí ani Novému zákonu, objevuje se v Prvním listu Timoteovi (1 Tim 2,8).
Hospodinovo jméno je prostředníkem. Pomocí svého jména inspiruje Hospodin k modlitbě.
Má duše se bude sytit jak tukem a morkem,
plesajícími rty zajásají ústa,
Občerstvující síla Boží blízkosti se přirovnává k tuku a morku. Tuk by považován za nejlepší pokrm – v rámci přinášení obětí náležel Bohu (Lv 7,23.25); byl znamením slasti a nadbytku.
kdykoli na tebe vzpomenu na svém lůžku,
v nočních hodinách budu na tebe myslet.
Rovněž o přemýšlení v noci se žaltáři hovoří častěji. S podobnou představou se setkáme v žalmu 4. (4,5), 16. (16,7) a 119. (119,55). Můžeme předpokládat, že se žalmista nacházel v azylovém prostoru svatyně také v noci.
Neboť stal ses mým pomocníkem
a ve stínu tvých křídel jásám.
Má duše lne k tobě,
tvá pravice mě podpírá.
Pronásledovaný člověk se cítí u Hospodina v bezpečí. Má k němu neustálou důvěru, přilnul k Hospodinu. Pevně se ho drží a zakouší Hospodinovu podporu.
Ti však, kdo mi ukládali o život,
dostanou se do hlubin země.
Budou vydáni na pospas meči,
stanou se kořistí šakalů.
V 10. verši začíná řeč o nepřátelích. Původní hebrejský text lze také přeložit: „bezdůvodně usilovali o můj život.“ V posledním verši žalmu jsou odhaleni jako ti, kdo lživě mluví. Pronásledovatelé neuspějí. „Dostanou se do hlubin země“ – to znamená, že budou vydáni podsvětí.
Představa o nepřátelích, kteří se stávají kořistí šakalů, nás může pohoršovat. Musíme si však uvědomit, že přemožení nepřátel je na mnoha místech ve Starém zákoně jen kontrastním podkladem, z něhož zřetelně vystupuje ujištění o Boží milosti.
Král však se bude radovat v Bohu,
bude se honosit každý, kdo při něm přísahá,
neboť budou umlčena ústa těch, kdo lživě mluví.
Žalmista se pozvedá nad svůj osobní úděl. Král byl ve Starém zákoně vyvoleným představitelem Boží vlády, byl zárukou spásy. Byl prostředníkem mezi Hospodinem a jeho lidem. Není proto divu, že při králi se přísahalo nejen v Egyptě a Babylónii, ale také v Izraeli (1 S 17,55; 25,26; 2 S 11,11; 15,21).
Žalmista prosí, aby se král radoval z Hospodina, přimlouvá se za jeho dlouhý a šťastný život.
63. žalm se zabývá tajemstvím podivuhodné Boží milosti. Trpící člověk, který se cítí vzdálený od Boha a pronásledovaný nepřáteli, touží po společenství s Hospodinem a po jeho pomoci. Touží po setkání s Boží mocí a svrchovaností – podobně jako vyschlá země po dešti. Žalm vyjadřuje vděčnost a důvěru. Pozoruhodné je žalmistovo vyznání o přilnutí k Bohu a hodnocení milosti. Žije díky přilnutí k Bohu, cítí se jím podpírán. Společenství s Bohem na základě milosti je pro něho nejvyšší hodnotou. Dokonce i život bledne před jasem milosti, která uspokojuje všechna lidská očekávání. Nakonec je všechno, co člověk může mít a čím žije, darem z milosti. Vysoké hodnocení společenství s Bohem je jádrem žalmu.
Evangelista Lukáš vypráví o dvanáctiletém Ježíšovi v chrámě (L 2,43). Podle Lukáše miloval Ježíš jeruzalémskou svatyni podobně jako autor 63. žalmu. Ježíš si uvědomoval – snad jako niko jiný – pomíjivost tohoto posvátného místa. Přesto sem často přicházel, mnohdy v podobném ohrožení jako žalmista. Jeho touha směřovala podle evangelisty Jana k Otci. Tato touha byla naplněna Ježíšovým povýšením po Boží pravici. Povýšený Pán říká v Janově zjevení: „Kdo zvítězí, toho vezmu k sobě na svůj trůn, jak i já jsem zvítězil a usedl se svým Otcem na jeho trůně“ (Zj 3,21). Tímto obrazem je nejvyšší vystižena milost, jaké se člověku může dostat. Když se modlíme 63. žalm jako křesťané, můžeme k němu připojit texty apoštola Pavla o Ježíšově lásce jako posledním útočišti a domově věřícího člověka:
„Žiji ovšem, ale to už nejsem já, ve mně žije Kristus. Ale tento život v těle žiji ve víře v Božího Syna, protože on ke mně pojal lásku a za mne se obětoval“ (Ga 2,20).
„Vždyť pro mne život je Kristus a smrt zisk“ (Fp 1,21).
Příští neděli bude žalmu předcházet úryvek z knihy proroka Jeremjáše. Prorok si naříká, jaké nepřátelství vyvolává jeho hlásání Hospodinova slova: „Celý den jsem na posměch, všichni se mi vysmívají“ (Jr 20,8). V krátkém úseku textu se nám Jeremjáš představuje jako pronásledovaný člověk, žíznící a prahnoucí po Hospodinově ochraně a pomoci.
Úryvek Matoušova evangelia se příští neděli zabývá Petrovou reakcí na Ježíšovu předpověď utrpení. „Ježíš začal naznačovat, že bude zabit…“ (Mt 16,21). Petr vidí lidský život jako nevyšší hodnotu. „Pane, to se ti nikdy nestane!“ Ježíš však – můžeme nyní říci naprosto v žalmistově duchu – vysvětluje: „kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, kdo však svůj život pro mne ztratí, nalezne ho.“ Setrvat v životní orientaci „pro Ježíše“ – dokonce i při ohrožení života – znamená získat nový život v nekončícím společenství s Ježíšem vzkříšeným.