Petr Chalupa
O 15. neděli v mezidobí budeme zpívat po prvním čtení některé verše 65. žalmu. Tento žalm má mnoho rysů oslavné písně. Hlavním obsahem je chválení Boha za lidský život, přesněji za existenci izraelského národa v rámci stvoření a v dějinách.
Po stránce literárního zpracování se v písních tohoto druhu objevuje často výzva ke chvále, pomocí níž se povzbuzuje sám žalmista nebo jiní lidé. Bůh je osloven, popisuje se jeho podstata a jeho působení.
V první části se modlitba obrací k Bohu, který je zvláštním způsobem spojen se Siónem, žalmista se zmiňuje o chrámu a blahoslaví člověka, který přebývá v chrámových nádvořích. Druhou částí je hymnický popis Boha. Třetí část charakterizuje Boha jako dárce deště a vyúsťuje opět ve chválu.
Věnujme se nyní postupně jednotlivým veršům nebo skupinám veršů.
Tobě, Bože, patří chvalozpěv na Siónu,
tobě, který vyslýcháš prosbu, ať se plní slib.
Překlad „tobě patří chvalozpěv“ vychází z řeckého překladu původního hebrejského textu. V něm však nacházíme před slovem chvalozpěv nikoli sloveso náležet, ale zmínku o mlčení. Významově se mlčení jeví jako protiklad chvalozpěvu. Vysvětlení přináší jednak charakter předcházející skupiny žalmů – od 51. po 64. Je o takzvané žalozpěvy. V 65. žalmu nářek umlkne, na jeho místo nastupuje chvála. Mlčení však můžeme také chápat jako žalmistovo důvěryplné očekávání Boží pomoci.
Bůh je spojen se Siónem. Ten však není chápán jako určité místo na zemi. V přeneseném smyslu se Siónem míní izraelský národ nebo později církev.
Splnění slibu patří – i podle jiných žalmů – k základním projevům bohoslužby v jeruzalémském chrámu.
K tobě přichází každý člověk
s vyznáním svých vin.
V předcházejícím verši byl Hospodin označen jako ten, kdo „vyslýchá prosbu.“ Proto k němu může přicházet každý člověk s prosbou o vyslyšení svých nářků. I jiné žalmy chválí Hospodina jako Boha, který naslouchá.
Jestliže k Bohu přichází „každý člověk“, pak jde o náznak pouti národů na Sión. Zde se národy modlí spolu s Izraelem.
Naše nevěrnosti nás tísní,
ty je však odpouštíš.
Hřích je zde chápán jako prostředí, které hříšníka obklopuje a dusí. Není jasné, co se míní „nevěrnostmi.“ Můžeme pomýšlet na právní záležitosti nebo na pochybení v náboženské oblasti. O usmíření, kterým Hospodin reaguje na vyznání vin, se hovoří v žaltáři už jen na dvou dalších místech (78,38; 79,9). Pravděpodobně jde o narážku na obřady usmíření z doby před babylónským vyhnanstvím.
Blaze tomu, koho si volíš a bereš k sobě:
přebývá v tvých nádvořích.
Kéž se nasytíme blahem tvého domu,
svatostí tvého chrámu!
Mudroslovné blahoslavenství se vztahuje na každého člověka, který splňuje podmínky vstupu do svatyně a smí se zdržovat na chrámových nádvořích. Podle 3. verše se pomýšlí nejen na Izraelity, ale také na příslušníky jiných národů. Člověk, který se vyvolen a smí vstoupit, má plnou účast na bohoslužbě. Nasycení je konkrétním podílem na bohoslužebné hostině nebo v přeneseném smyslu účastí na darech, jež z bohoslužby vyplývají. Tento úsek rozvíjí obraz bohoslužby na Siónu z doby před vyhnanstvím.
Je úžasné a spravedlivé, jak nás vyslýcháš,
Bože, náš zachránce,
naděje všech končin země
i dalekých moří.
Tento verš je nadpisem dalšího úseku. Úžas způsobuje Boží působení v dějinách nebo v celém vesmíru. Spravedlností se míní ideální řád ve společnosti. Bůh se má ukázat jako zachránce právě prosazením tohoto řádu. Text žalmu přechází od úvah nad bohoslužbou k oslavné části. Bůh je nadějí celého světa – stejně hovoří 40. a 71. žalm.
Svou mocí upevňuješ hory,
jsi opásán silou.
Tišíš hukot moří,
hukot jejich vln a vřavu národů.
Tyto verše rozvíjejí obraz o Bohu stvořiteli. Upevňuje hory, které zastupují spolehlivost stvoření. Hospodinova činnost při stvoření se opisuje jako opásání hrdinskou silou. Stvořitel přemohl chaos a neustále před ním chrání své stvoření. „Vřava národů“, kterou se míní útok nepřátel, může být konkrétním projevem chaotické síly v dějinách.
Pro tvé divy bázeň jímá obyvatele dálných krajin,
radostí plníš nejzazší východ i západ.
Tento verš popisuje reakci obyvatel světa. Divem je stvořitelovo překonání chaosu na počátku, ale také jeho působení v současné době. „Východ i západ“, ráno i večer zachycují běh slunce od východu k západu. Obyvatelé celého světa mají tedy chválit Boha po celý den.
V dalším úseku žalmu se hovoří o Bohu jako o dárci deště.
V milosti jsi navštívil zem a napojils ji,
velmi jsi ji obohatil.
Boží strouhou se hrne voda,
lidem nachystals obilí.
Takto jsi zemi připravil:
Země se nyní objevuje ve významu půdy. Boží navštívení bývá často spojeno s negativními důsledky ve smyslu potrestání a podobně. Může však být chápáno také jako projev péče. Tak je tomu i na tomto místě našeho žalmu. Text se nejprve zmiňuje o napájení země a její plodnosti. Další verše budou rozvíjet tento základ. Představa o Boží strouze patří ke starozákonnímu obrazu o světě. Zavlažovací kanál proniká nebeskou klenbou a spojuje oceán nad klenbou se vzdušným prostorem nad zemí. Tak vznikal podle starověké představy déšť. „Připravit“, doslova upevnit zemi patří k výrazům, spojeným s činností stvořitele.
zavlažils její brázdy,
rozmělnils její hroudy,
zkypřils ji dešti,
požehnals tomu, co vyrašilo.
Zvláštní způsob vyjadřování popisuje zavlažování brázd a proměnu suché půdy v plodnou ornici.
Rok jsi korunoval svou dobrotou,
kudy jsi prošel, prýští hojnost.
„Korunovací roku“ se míní podzimní sklizeň. Podle žalmisty zanechává stopy Bůh, jenž podle některých žalmů „jezdí na oblacích“ (Ž 18,11; 68,5.34). Hojnost, doslova tuk, je důsledkem deště. Deštěm zavlažená půda se stává plodnou zemí.
Pastviny na stepi mokvají vláhou,
pahorky se ovíjejí radostí.
Nivy se odívají stády,
údolí se přikrývají obilím:
ozývají se jásotem a zpěvem.
Poslední dva verše žalmu znázorňují plodnost pastvin a údolí pomocí básnického obrazu oblékání. Plodnost země a její jásot splývají v jedno.
65. žalm představuje skladbu, jež vychází ze starobylé tradice o Bohu, který jako stvořitel přemáhá chaos, je zárukou světového řádu a dárcem deště. Tato tradice byla přetvořena v modlitbu a chválu Boha, vládnoucího ze Siónu.
S ohlasy na text 65. žalmu se setkáme i v Novém zákoně.
Na slova o „svatosti Hospodinova chrámu“ navazuje apoštol Pavel v Prvním listu Korinťanům (1 K 3,16n). Nejprve ujišťuje korintské křesťany: „… jste Boží chrám.“ Pak varuje: „Kdo ničí chrám Boží, toho zničí Bůh.“ A jako odůvodnění dodává: „Boží chrám je svatý, a ten chrám jste vy.“
K představě o Hospodinu, jenž vítězně přemáhá chaotické vody, se vracejí evangelisté (např. Mk 4,39), kteří vyprávějí o utišení bouře na moři. Ježíš je vybaven Boží mocí, která se projevuje při uklidnění běsnícího moře.
Evangelista Lukáš (21,24) se opírá ve svém líčení příchodu Syna člověka o některé představy 65. žalmu. Řád stvoření jako by byl rozleptán. Řev valícího se moře je znamením příchodu poslední doby a nastávajícího vykoupení.
O 15. neděli v mezidobí následují některé verše 65. žalmu jako responzoriální zpěv po prvním čtení, které tvoří pouhé dva verše z 55. kapitoly knihy Izajáš: „Toto praví Hospodin: Jako déšť a sníh padá z nebe a nevrací se tam, ale svlažuje zemi a působí, že může rodit a rašit, ona pak obdařuje semenem rozsévače a chlebem toho, kdo jí, tak se stane s mým slovem, které vyjde z mých úst: nevrátí se ke mně bez účinku, ale vše, co jsem chtěl, vykoná a zdaří se mu, k čemu jsem ho poslal.“ Podle 65. žalmu je Bůh navíc dárcem deště, jenž je předpokladem úrody. Stvořitelská Boží péče působí ve stvořeném světě ve prospěch člověka a ostatních živých tvorů. Moc Božího slova se projevuje podobně. Boží slovo neodezní jako prázdný zvuk, neoslní jen jako zajímavá myšlenka. Způsobí, co obsahuje. Dosáhne toho, co je jím hlásáno. Uvádí dějiny do pohybu – směrem, který zamýšlí sám Bůh.
V úryvku Matoušova evangelia uslyšíme Ježíšovo podobenství o různém údělu rozesetých zrn, které znázorňuje různé účinky slova o Božím království. Naši pozornost může přitáhnout smutný osud zrn na okraji cesty, na kamenité půdě a v trní. Měli bychom si však více všímat, že právě díky dobré půdě přinese většina zrn třicetinásobný, šedesátinásobný, dokonce i stonásobný užitek. Slovo o Božím království se ani dnes neztrácí v prázdnotě. Díky Boží moci přináší také v nás bohatý užitek.
Na závěr snad může být určitým souhrnem našich úvah vstupní modlitba eucharistické liturgie příští neděle: „Bože, ty ukazuješ bloudícím světlo pravdy, aby se mohli vrátit na správnou cestu; dej těm, kdo přijali křesťanství, ať se vyhýbají všemu, co odporuje křesťanskému způsobu života, a ať usilují o to, co se s ním shoduje.“