Petr Chalupa
Komentář k 27. žalmu, který je vybrán jako zpěv po prvním čtení v cyklu A pro třetí neděli v liturgickém mezidobí, zazní v týdnu před sedmou nedělí velikonoční, kdy se v eucharistické liturgii používá na tomto místě téhož žalmu. Budeme se tedy dnes věnovat 7. žalmu.
Dva výrazné rysy 7. žalmu svědčí o vlivu královských písní: prvním je skutečnost, že některé výrazy pocházejí z vojenského prostředí, druhým je pojetí Hospodina jako krále a válečníka. Jen proto však nemusí být autorem tohoto žalmu král.
Nelze ani prokázat souvislost žalmu s takzvaným Božím soudem v chrámě – navzdory tomu, že by mohl doprovázet dění, popisované v První královské (1 Kr 8,31n): „Jestliže se někdo prohřeší proti svému bližnímu a ten by mu uložil, aby se zaklínal přísahou, a on by tu přísahu složil před tvým oltářem v tomto domě, ty sám v nebesích vyslyš, zasáhni a rozsuď své služebníky.“
Modlící se člověk zde pouze přísahá, že je nevinen – podobně jako Job (Jb 31,5-40). Přísahá před Hospodinem, že nezpronevěřil svěřený majetek bližního. Odvolává se k nebeskému soudci, aby mu dopomohl k právu.
Žalmu se mohlo užívat v chrámě, ale také mimo chrám, například v souvislosti s bohoslužbou v rámci rodiny. Důležité je, že se tato modlitba obrací svými mudroslovně poučnými rysy v poslední části k obci či shromáždění.
Můžeme předpokládat, že žalm vznikl v době před babylónským vyhnanstvím nebo v době tohoto vyhnanství.
Hospodine, můj Bože, k tobě se utíkám,
zachraň mě přede všemi, kdo mě pronásledují, a vysvoboď mě;
ať žádný z nich neuchvátí mou duši jako lev,
který ji trhá, aniž ji může kdo vyrvat.
Modlící se člověk navazuje hned v úvodu osobní vztah ke svému Bohu pomocí zdvojeného vzývání. Připojený projev důvěry zdůrazňuje zvláštní kvalitu tohoto vztahu a připravuje následující prosby. Prosby o pomoc a záchranu přesahují rámec nouze, kterou žalmista vyjadřuje před Bohem. Metafora lva uchvacujícího kořist podtrhuje obtížnost záchrany: Lev svou oběť napadne, zakousne se a odvléká ji – nikdo ji z jeho spárů nevytrhne.
Hospodine, můj Bože, jestliže jsem spáchal tyto věci:
jestliže lpí na mých rukou nepravost,
jestliže jsem způsobil zlo svému příteli
já který se ujímal těch, kdo mi bez příčiny křivdívali,
ať mě nepřítel honí a dopadne,
ať do země zašlápne můj život
a do prachu ať srazí mou čest!
Žalmista proklíná sám sebe – v případě, že by se dopustil činu, který je mu podsouván. Údajně okradl blízkého přítele. Text připomíná situaci, popisovanou ve Druhé knize Mojžíšově (Ex 22,10): „Když někdo někomu svěří do opatrování osla, býka, ovci nebo jakékoli dobytče a ono pojde nebo utrpí úraz nebo bude odehnáno, aniž to kdo viděl, rozhodne mezi oběma přísaha při Hospodinu, že nevztáhl ruku po výtěžku práce svého bližního.“
Třem podmínkovým větám, začínajícím spojkou „jestliže“, odpovídají tři následující kletby. V textu stále působí metafora lva. Třetí článek řetězce je vždy nejkonkrétnější. Nic zde však nenaznačuje, že by se tato přísaha přednášela v chrámě. Jisté je, že si takto žalmista položil základ, na kterém vystaví následující prosby.
Povstaň, Hospodine, ve svém hněvu,
opři se proti běsnění těch, kdo mě utiskují,
stůj při mně na soudu, který jsi ohlásil.
Ať se kolem tebe shluknou národy
a zasedej nad nimi na výsosti!
Hospodin je soudcem národů:
zjednej mi právo, Hospodine, vždyť jsem spravedlivý
a není na mně viny.
Ať přestane ničemnost bezbožníků, podepři spravedlivého
ty, který zkoumáš srdce i ledví, spravedlivý Bože!
Tři prosby vyzývají Hospodina, aby zasáhl. První prosba navozuje představu o Hospodinu jako o válečníkovi. Jeho hněv má zabránit v úspěchu běsnění nepřátel, jak požaduje druhá prosba. Třetí prosba zní jako výzva k bitvě. V rámci proseb žalmista zjišťuje, že Hospodin ohlásil soud. Obě prosby popisují požadované soudní řízení pomocí starobylých představ. Před nebeským soudním dvorem se řeší právní případy celého světa. Hospodin se má ujmout role válečníka, popřípadě krále jako soudce. Funkce soudce a krále je naznačena slovy zasedej nad nimi na výsosti!
Devátý verš požaduje nejen Boží soud v konkrétním případě, ale také posouzení žalmistova života. Má potvrdit jeho spravedlnost a nevinu. Dále jde o kvalitu Božího soudu a jeho prosazení. Nejprve má přestat ničemnost bezbožníků. Hospodin má být oporou spravedlivých lidí, ke kterým žalmista náleží. Poslední verš tohoto úseku popisuje božského soudce: je neúplatný, účinný a zkoumá člověka až do nejhlubšího nitra.
Bůh je můj štít,
on uchrání lidi upřímného srdce!
Bůh je soudce spravedlivý,
Bůh dává výstrahy ustavičně:
jestliže se hříšní neobrátí, naostří svůj meč,
napne luk a namíří ho.
Připraví si na ně smrtonosné zbraně,
své šípy opatří ohněm.
Žalmista se nyní zabývá před svým publikem každodenním působením božského soudce. Bůh je štítem modlícímu se člověku. Následující verš se soustředí na Boží soudcovské poslání: Bůh je spravedlivý soudce, neboť dopomáhá spravedlivému člověku k právu. Dává však také výstrahy ustavičně, když provinilce trestá a stará se o odplatu. Hospodin zde přebírá funkci, kterou měl ve starověkém Orientu bůh slunce: za dne se staral o řád ve světě. Další verše vysvětlují, jak dochází k potrestání bezbožníka. Jestliže je Bůh soudcem, pak se nepřítel vyzbrojuje k vlastní škodě: může naostřit svůj meč a napnout svůj luk – Hospodin však způsobí, že se jeho zbraně obrátí proti němu.
Hle, hříšník počal nepravost, obtěžkán je zlobou
a rodí úklad.
Jámu vykopal a vyhloubil,
ale do pasti, kterou připravil, sám spadl.
Jeho zloba se vrátí na jeho vlastní hlavu,
na temeno mu padne jeho násilí.
Tyto verše se zabývají jednáním a osudem bezbožníka. Obraz těhotenství a porodu má u bezbožníka znázornit jeho úplnou zkaženost zevnitř. Přísloví – „kdo jinému jámu kopá, sám do spadne“ (Př 22,14) – vyjadřuje souvislost mezi činem a jeho důsledky. 7. žalm zde zdůrazňuje odplatu. Celý tento úsek učí, že Hospodinův soud se projevuje v jeho řízení světa.
Já však budu Hospodina chválit pro jeho spravedlnost,
jméno Hospodina, Nejvyššího, budu opěvovat.
Poslední verš je příslibem chvály. Chválen má být Hospodin, popřípadě jeho jméno, to znamená jeho pověst spravedlivého soudce, jenž se odkáže prosadit. Na konci žalmu je Hospodin osloven jako Nejvyšší. Tento titul vychází z představy o králi bohů, jenž trůní na Boží hoře v Jeruzalémě a město učinil svým příbytkem. Zároveň tento titul souvisí se soudcovskou funkcí krále, kterou převzal od boha slunce.
Člověk, který se modlí v 7. žalmu, hledá ve své nouzi útočiště u Hospodina. Ten je považován za ochránce práva, u něhož nalézají ochranu lidé pronásledovaní a pomlouvaní.
Hledat v nouzi útočiště u Hospodina znamená vydat se zcela jeho moci. Přísaha nevinného člověka, spojená se sebeprokletím, je svědectvím o naprosté vydanosti.
Pronásledovaný člověk vzývá v právní nouzi soudce světa, který se ujímá každého jednotlivce. Závěr žalmu ho oslavuje jako spravedlivého a účinně pomáhajícího Boha. Žalmista si je jist, že Hospodin pomůže. Některé verše vyjadřují přesvědčení, že nepřítel je už odsouzen.
Křesťanští vykladatelé si stále znovu kladli otázku, jaký význam má starozákonní přísaha o nevině pro novozákonní Boží lid. Nebylo snad opuštěno kultovní odvolání se k Božímu soudu? Není snad jakákoli právní nouze křesťana usměrněna rozsudkem, který byl křížem vysloven nad Ježíšem Kristem? (srov. 1 Kor 6,1-11). Musíme si však uvědomit, že jde o ospravedlnění spravedlivého člověka, tedy o potvrzení jeho spravedlnosti navzdory zpochybňování a útokům. 7. žalm můžeme číst v souvislosti se Pavlovými slovy Římanům: „Bůh učinil to, co bylo zákonu nemožné pro lidskou slabost: Jako oběť za hřích poslal svého vlastního Syna v těle, jako má hříšný člověk, aby na lidském těle odsoudil hřích a aby tak spravedlnost požadovaná zákonem byla naplněna v nás…“ (Ř 8,3n).
Konkrétně pak je možné vztáhnout 7. žalm na Ježíše, zrazeného jedním z jeho vyvolených. Křesťan může převzít od svého Pána důvěru k Bohu Otci jako zastánci práva – takto se může 7. žalm modlit jako svou modlitbu. Pokud není zrovna sám pronásledován, pociťuje solidaritu s celou církví – se všemi bratry a sestrami, kteří byli kdekoli na světě křivě obviněni, aby se tak našel důvod k pronásledování. Křesťan si může přát, aby se lži obrátily proti těm, kteří je používají. Každý křesťan má bojovat za všech okolností za pravdu a právo, nesmí se trpně jen stáhnout. Martin Luther odkazuje ve svém výkladu 7. žalmu na 1. list Korinťanům (4,3n): „Mně tedy pramálo záleží na tom, soudíte-li mě vy nebo jakýkoliv lidský soud. Vždyť ani já nejsem soudcem sám nad sebou; ničeho si nejsem sice vědom, tím však ještě nejsem ospravedlněn, neboť mým soudcem je Pán“ – a dodává: „Potřebujeme dnes takovou bázeň a pokoru…“