Marie Zouharová
Pro Slavnost Nanebevzetí Panny Marie byl jako první čtení vybrán úryvek z knihy Zjevení svatého apoštola Jana. Než se budeme zabývat biblickým textem, zastavme se nejprve na chvíli u dějin a obsahu této slavnosti.
V Jeruzalémě se slavil svátek Nanebevzetí Panny Marie už v 5. století, od 6. století ho slaví celý křesťanský Východ a od 7. století se začíná slavit v Římě. Dne 1.listopadu 1950 prohlásil papež Pius XII. za článek víry, že po skončení života „byla neposkvrněná Matka Boží vzata s tělem i duší do nebeské slávy“. Tím potvrdil, co křesťané už odedávna věřili a společně oslavovali.
Liturgické čtení je vybráno z důležitého textu. Kapitoly 12. – 14. můžeme chápat jako těžiště knihy Zjevení. Zde se dozvídáme, jaké jsou příčiny pronásledování křesťanů. Jde vlastně o prodloužení satanova nepřátelství proti Kristu, a tím proti jeho lidu. Projevy tohoto nepřátelství nemohou ovšem ohrozit ani Krista, ani Boží lid, ani jednotlivého křesťana.
Ve 12. kapitole knihy Zjevení používá Jan více než v ostatních částech obrazy pocházející z bájí. Nemůžeme již s jistotou určit, odkud Jan tyto bájné motivy získal. Na tom však nezáleží. Důležité je, že jejich prostřednictvím chce Jan odhalit situaci pravého Božího lidu a jednotlivých křesťanů.
Úryvek začíná velkolepým závěrečným obrazem v sedmém vidění. Chrám v nebi, který je vzorem pozemského chrámu, se otevírá a je vidět schrána smlouvy.
Boží chrám v nebi se otevřel a ukázala se archa jeho úmluvy v Božím chrámě; a nastalo hřmění, hlasy, blesky a velké krupobití.
Autor chce ujistit křesťany o Boží věrnosti smlouvě. Všechny doprovodné jevy: hřmění, hlasy, blesky a velké krupobití nejsou zde projevy Božího zjevení ve smyslu starozákonním, ale naznačují odsuzující Boží hněv, který stihne nepřátele vykoupené obce. Tím autor dává najevo, že ještě není u konce své knihy, ale znovu začíná popisovat tísnivou situaci křesťanů.
Dozvídáme se, odkud pochází příčiny pronásledování. Jde o prodloužení nepřátelství draka, to znamená satana, proti Kristu. Toto nepřátelství postihuje Boží lid.
Pak se objevilo na nebi veliké znamení: žena oděná sluncem, s měsícem pod nohama a s korunou z dvanácti hvězd kolem hlavy. Byla těhotná a křičela v bolestech a mukách před porodem.
Žena, která se objevuje na nebi, spoluurčuje rozhodujícím způsobem dění v poslední době. Žena je zářící postavou. Je oděná sluncem, pod nohama má měsíc a nese korunu z dvanácti hvězd. Počet hvězd ukazuje na dvanáct pokolení Izraele, a tím zároveň na Boží lid. Koruna je symbolem úspěchu a vítězství. Dokládá její nepřemožitelnost. Bolesti, které prožívá, nesouvisí jen s porodem Syna, ale vztahují se na poslední dobu, která začíná.
Potom se objevilo na nebi další znamení: veliký ohnivě rudý drak se sedmi hlavami a deseti rohy a na každé hlavě měl čelenku.
Drak, který se zde zjevuje, je mocný a vzbuzuje strach. Ve starověkém Orientu byl drak považován za démonickou bytost a chaotickou mocnost. Bájemi o drakovi je ovlivněn již Starý zákon. Hospodin však vždy draka přemáhá. Dočteme se o tom například v 74. žalmu: „Ty jsi svou mocí rozdělil moře, ve vodách jsi zdrtil hlavy oblud. Tys roztříštil leviatanovy hlavy, hodils ho za pokrm netvorům moře“ (Ž 74,13n.). Podobné vítězství nad bájným drakem zná kniha proroka Izaiáše: „V ten den Hospodin potrestá svým tvrdým, velkým a pevným mečem leviatana, mrštného hada, leviatana, kroutícího se hada, a zabije draka, který je v moři“ (Iz 27,1). Z babylónského bájesloví známe představu o sedmihlavém drakovi. Rudá barva draka odhaluje jeho vražedný záměr. Sedm hlav a deset rohů zdůrazňuje ohromnou moc satanského zvířete. Číslo deset však zároveň naznačuje, že jeho mocenský nárok je omezený. Autor směřuje při svém popisu draka k pozemské mocnosti, která se dává drakovi k dispozici. Tou je to římská říše, která od 13. kapitoly knihy Zjevení vystupuje z moře v podobě šelmy. Navzdory veškerému lesku je jasné, že je drak podřízen ženě. Nic nevytváří, ale naopak vše ničí.
Ocasem smetl třetinu hvězd z nebe a svrhl je na zem. Ten drak se postavil před ženu, která měla rodit, aby pohltil její dítě, jakmile ho porodí.
Drak chce být roven Bohu. Ale na rozdíl od Boha nevzbuzuje důvěru, naopak umí jen nahánět hrůzu. Nestačí mu, že ničí stvoření, chce usmrtit i dítě ženy.
A porodila dítě, chlapce, toho, který má vládnout všem národům železným prutem. Avšak její dítě bylo uchváceno do nebe k Bohu, k jeho trůnu.
Zdvojené označení – „dítě, chlapec“ – je asi narážkou na dvě místa v knize proroka Izaiáše: „Proto vám dá znamení sám Pán. Hle, panna počne a porodí syna a dá mu jméno Emanuel“ (Iz 7,14). „Dříve než ji pojala křeč, porodila, dříve než přišly bolesti, přivedla na svět chlapce“ (Iz 66,7). Z druhého žalmu je zřejmě vypůjčena představa o synu, který „má vládnout všem národům železným prutem“ (Ž 2,9).
Je nápadné, že dítě je uchváceno hned po narození k Bohu, do jeho vladařského prostoru. Text se nezmiňuje o Kristově životě a smrti. Kdyby je chtěl Jan na toto místo zapracovat, musel by se pustit do dlouhých výkladů. Chce ovšem ujasnit, že uvedení Syna na Boží trůn je nezbytným předpokladem pro začátek existence Božího lidu.
Když drak nemohl dosáhnout na dítě, aby je zahubil, obrací se k ženě. Tyto verše však neuslyšíme. V našem úryvku se žena ukrývá na poušti, na místě, které měla připravené od Boha.
Žena pak uprchla na poušť, kde měla místo připravené od Boha, aby tam byla živena tisíc dvě stě šedesát dní.
Tento číselný údaj není na tomto místě uveden poprvé. Chce charakterizovat dobu církve jako čas plný strastí, v němž se křesťan musí osvědčit. Současně je to období, ve kterém je Bůh nablízku svému lidu. Krátká doba je ještě ponechána satanovi. Odtud plyne důvěra. Křesťané totiž ví, že po vymezené době dosáhnou vítězství s Kristem. Skončí čas zkoušek, protože satanova moc bude definitivně zlomena.
Tehdy nastal na nebi boj: Michael a jeho andělé se dali do boje s drakem; drak i jeho andělé se postavili proti nim, ale neobstáli a přišli o svoje místo na nebi.
Na nebi dochází k boji mezi Michaelem spolu s jeho anděly na jedné straně proti drakovi s jeho anděly na druhé straně. Michael je jediný anděl, který je v knize Zjevení jmenován. V židovské apokalyptické literatuře je ochráncem a patronem Božího lidu. Je bojovníkem proti všemu, co se staví na odpor Bohu. Podle takzvaného „Válečného svitku“ kumránské obce pošle Bůh svému lidu na pomoc Michaela, aby mu pomáhal v boji, který bude probíhat v poslední době.
Drak a jeho andělé ztrácejí však své místo v nebi.
Velký drak – starý had, nazývaný ďábel a satan, svůdce celé země – byl svržen na zem a jeho andělé byli svrženi s ním.
Jan ztotožňuje draka se „starým hadem“ nazývaným ďábel a satan. Ďábel je řeckým překladem hebrejského satan. Slovem satan se původně označovala funkce žalobce. Jeho funkce zde přechází od žalobce k pomlouvači. Velký drak je současně svůdcem celé země. To je zřejmě narážka na jeho svůdcovskou roli hada v ráji (Gn 3,1). Jeho moc je však zlomena. Sám Bůh ho svrhne na zem, nikoli Michael a jeho andělé. Autor textu zde používá trpný rod – „byl svržen“ -, aby tak naznačil Boží jednání, aniž by se přímo o Bohu zmínil.
Tu jsem uslyšel hlasité volání v nebi: „Od nynějška patří vítězství, moc a královská vláda našemu Bohu a panování jeho Pomazanému“.
Vítězné volání vykoupených ukazuje, že Pomazaný obdržel podíl na Božím moci. Satan je svržen a křesťané, kteří dosáhli spásy, jásají, protože satan už nemůže vystupovat před Bohem. Moc Kristovy krve ho přemohla. Toto vítězství ukazují viditelně křesťané, když neohroženě vyznávají svou víru. V satanových útocích se musí osvědčit. Satanovi však už zbývá jen krátký čas. Z této skutečnosti pramení pro nás pro všechny velká útěcha.
Někteří vykladatelé vidí v tajemné postavě ženy církev, která je Bohem zachráněna spolu se všemi, kteří se z ní vírou narodili k novému životu. Můžeme však v ní právem vidět také Pannu Marii, matku Ježíše Krista. Dovršení jejího života v Bohu, k němuž došlo navzdory všem rozkladným silám, je prvopočátkem účinků Kristova vykoupení, které se jednou projeví také na každém z nás.