Pavel Kopeček

Počáteční verše poslední kapitoly Prvního Janova listu pojednávají o tématech, která prostupují celým listem. Závěrečné verše listu jsou pak jistým shrnutím a zdůrazněním myšlenek, o něž se chce autor podělit s adresáty. V našem úryvku rozvíjí taková témata jako důležitost lásky, víry, zachovávání přikázání a přemáhání světa. Přitom chce pisatel listu povzbudit křesťany, kteří by se mohli obávat vážnosti a tíhy vyslovených požadavků. Povzbuzuje je slovy: „jeho přikázání nejsou těžká, neboť kdo se narodil z Boha, přemáhá svět. A to vítězství, které přemohlo svět, je naše víra.“ (1 Jan 5,3-4). Slovy tohoto úryvku chce Jan připomenout, že ti, kteří žijí víru církve, mají mít silné vědomí vykoupení: Bůh nás nenechá padnout! Život z víry nebyl v době napsání tohoto textu bez potíží, tak jako není ani dnes: autor říká prostě, že je třeba přemáhat svět. Pro věřícího člověka víra není nikdy hotovou věcí. Víru je třeba žít znovu a znovu v životních zkouškách, v bolesti i v radosti. Nikdy to není nějaké bohatství, které si mohu někde uložit nebo zakopat.

Vyslechněme si nyní celý nedělní úryvek: Milovaní! Každý, kdo věří, že Ježíš je Mesiáš, je narozen z Boha; každý, kdo miluje Boha Otce, miluje i toho, komu on dal život. Podle toho můžeme poznat, že milujeme Boží děti: když milujeme Boha a plníme jeho přikázání. Láska k Bohu záleží právě v tom, že zachováváme jeho přikázání. Jeho přikázání nejsou těžká, protože každý, kdo je narozen z Boha, vítězí nad světem. A to je vítězství, které přemohlo svět: naše víra. Kdo vítězí nad světem, ne-li ten, který přišel skrze vodu a krev; nejen skrze vodu, ale skrze vodu a krev. A to dosvědčuje Duch, protože Duch je pravda (1 Jan 5,1-6).

Již první verš našeho úryvku obsahuje vyznání víry v božství Ježíše z Nazareta: „Ježíš je Kristus“ (1 Jan 5,1). Označení Kristus je nejen Ježíšovým titulem, jenž poukazuje na jeho božství, ale vyjadřuje i jeho poslání. Věta, Ježíš je Kristus, je vyznáním víry a základem křesťanské nauky a hlásání evangelia. Apoštol Pavel zdůrazňuje kristologický rozměr víry prvotní církve: „Odevzdal jsem vám především, co jsem sám přijal, že Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem a byl pohřben; byl vzkříšen třetího dne podle Písem, ukázal se Petrovi, potom Dvanácti“ (1 Kor 15, 3-4). V našem textu se objevuje výraz Kristus, který se stává jistou zkratkou celého pokladu křesťanské víry; nevypočítává se již celé vykupitelské dílo Ježíšovo, neboť to vše v sobě zahrnuje označení Kristus. Jan ve svých spisech vnímá označení Kristus ve vztahu k židovské představě Mesiáše, toho, v němž se naplní starozákonní proroctví. Paradoxně je tímto momentem, který zjevuje mesiánskou totožnost Ježíše z Nazareta, jeho smrt na kříži, kde se On ukazuje jako jediný a definitivní prostředník Boha a člověka: „A já, říká Ježíš, až budu vyvýšen ze země, přitáhnu všechny k sobě.“ (Jan 12,32). Aby člověk pochopil tuto mesiánskou úlohu Ježíše, která stojí za slovním vyjádřením Kristus, je důležité uvědomit si Boží moc, která jej křísí k životu a dává člověku možnost setkat se s Životem. Jen na pozadí Ježíšovy smrti a vzkříšení chápeme, že On je Kristus, ten, který je naplněním času a který přivede k cíli Boží plán spásy.

Počáteční slova našeho úryvku poukazují na víru: „Každý, kdo věří, …“ (1 Jan 5,1) a uvádějí i předmět víry, kterým je Kristus a jeho božský původ. V Ježíši z Nazareta se Bůh stal člověkem, avšak význam Kristova vtělení nelze omezit jen na jeho osobu. Ti, kdo se otevřeli evangeliu a uvěřili, stali se členy velké rodiny Božích dětí. Víra nás uvádí do Kristova tajemství, které není omezeno jen na jeho smrt a vzkříšení, ale je v něm zahrnuto i vtělení. Toto tajemství nám dává sílu a možnost překonávat špatný vliv světa.

Setkání se s Božím tajemstvím dává člověku možnost pohlédnout za obzor lidské všednosti. Účelem tohoto poznání není nic jiného než láska k Bohu a k člověku. Tento prostor, jež se nám otvírá skrze vstup do tajemné reality Božího i našeho života, vnímá lásku ne jako cit či projev dobré vůle, ale jako základní požadavek a jediný příkaz. Jan v našem úryvku říká: „V tom je totiž láska k Bohu, že zachováváme jeho přikázání a jeho přikázání nejsou těžká.“ (1 Jan 5,3). V Kristu nám kyne láska, je třeba ji následovat, i když se nám její cesty mohou zdát tvrdé a strmé. Láska nás může zranit, ale je třeba se jí odevzdat; když k nám promluví, máme věřit i s tím rizikem, že její hlas rozpráší naše vnitřní představy a sny. Jan v prvním verši našeho úryvku sice vychází z víry, ale mluví o lásce: uvědomuje si odlišnost lásky člověka k Bohu a k ostatním lidem: „Kdo má rád rodiče (myslí tím Boha), má rád i jejich děti (všechny lidi)“ (1 Jan 5,1). Láska sice člověka pozvedá, ale současně jej přibijí na kříž; dává nám růst, a přitom v nás samotných dělá průklest. Jan si uvědomuje tíhu lásky a proměnu, kterou způsobuje. Láska nás svazuje jako snopky obilí, které mají vydat svá zrna. Láskou jsme vymláceni, obnaženi a zbavováni plev. Láska nás drtí na jemnou mouku, hněte nás, neboť jsme těstem v jejích rukou. A pak nás postoupí svatému ohni, abychom se stali chlebem Beránkovy hostiny. Láska dává jen sebe a bere jen ze sebe, neovládá a nechce být ovládána. Lásce postačuje jen láska. Milujeme-li opravdu Boha, tak bychom neměli říkat: „V mém srdci je Bůh, vnímám jeho přítomnost!“, ale spíše: „Jsem v srdci Boha!“

Proto člověk nemůže usměrňovat běh lásky, neboť láska, uzná-li nás toho hodnými, bude sama řídit náš běh. Proto Jan může říci, že Boží přikázání nejsou těžká: „V tom je totiž láska k Bohu, že zachováváme jeho přikázání; a jeho přikázání nejsou těžká“ (1 Jan 5,3). Text našeho úryvku mluví o „projevech lásky“ k Bohu, které vidí v zachovávání přikázání, která nejsou pro milující osobu příkazy či zákazy. Láska stojí nad veškerou Boží legislativou, Boha milující člověk zachovává příkazy právě proto, že miluje. Nemůže činit to, co je v rozporu s láskou protože: „Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá. Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy. Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy. Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá. Láska nikdy nezanikne.“ (1 Kor 13, 4-8).

Na základní téma zrození z Boha skrze lásku navazují v druhé části našeho úryvku tématicky další stěžejní myšlenky autora. Předně se jedná o přemožení světa. Zvítězit nad světem je možné jen skrze víru: „A to vítězství, které přemohlo svět, je naše víra.“ (1 Jan 5,4). Dosažení vítězství předpokládá boj, můžeme říci, že se především jedná o boj vnitřní – duchovní, který můžeme chápat jako plnění Boží vůle, zachovávání přikázání nebo jako život v lásce.

Duchovní boj není jen bojem naším, je třeba odít se Boží výzbrojí a pak On bojuje za nás. Jan poukazuje, že naším nepřítelem je svět, protože svět je ďáblovým spojencem: jsou to předně někteří lidé; dále to jsou mnohé myšlenky a názory, které mediálně zaplavují svět a svazují člověka; jsou to pozemské záměry a plány, jež znevažují Boží království. Jan si uvědomuje velikost nebezpečí žádostivosti a chtivosti, kterou je ovládán svět: „Nemilujte svět ani to, co je ve světě. Miluje-li kdo svět, láska Otcova v něm není. Neboť všechno, co je ve světě, po čem dychtí člověk a co chtějí jeho oči a na čem si v životě zakládám, není z Otce, ale ze světa. A svět pomíjí i jeho chtivost; kdo však činí vůli Boží, zůstává na věky“ (1 Jan 12,15-17). Křesťanský život má být naplněn jednou základní snahou, nepodléhat pokušení tohoto světa. Náš vnitřní boj je obrazem našeho následování Krista, neboť On „místo radosti, která se mu nabízela, podstoupil kříž“ (Žid 12,2). Vítězství je dáno plněním Boží vůle, která je vyjádřena v přikázáních. Jedná se o jisté harmonické sladění Božích přikázáních a lidské vůle, podřízenost lidské vůle Bohu je dána neustálou snahou o poznání záměrů, které má Bůh s námi. Je třeba se vzepřít tomu, co odporuje Bohu a jeho vůli: Bůh a svět jsou dvě skutečnosti, které se vzájemně vylučují. Je důležité nabýt vnitřní jistotu, že Bůh to s námi myslí dobře, i když mnohé jeho příkazy se mohou zdát omezující a nepřirozené. Plnění přikázání je spojeno s naší svatostí, je naplněním Boží vůle. Výmluvně zní Pavlova slova: „Boží vůle je vaše posvěcení!“ (1 Sol 4,3).

Prostředek k dosažení vítězství v boji se světem je naše víra: tento boj vychází z našeho života a z Božího působení v nás. Napětí mezi světem a Bohem není jen nějakou obecnou záležitostí, prostupuje do každého člověka a působí v lidských srdcích. Odehrává se zápas o duši, při kterém se střetávají dva nepřátelé, kteří se nemohou smířit. Jeden bude vítěz a druhý poražený, v té obecné rovině je dobojováno a vítězem je Kristus, avšak v lidských srdcích není nic rozhodnuto. Bitva se promění ve vítězství, když ve víře člověk otevře dveře mocnému Kristu. Úspěch z vítězství nenáleží jen člověku, ale především Boží moci, která působí v těch, kteří se narodili z Boha. Vítězství nad světem je možné jedině skrze spojení s Bohem, které je představováno vírou. Jan říká: „Kdo jiný přemáhá svět, ne-li ten, kdo věří, že Ježíš je Syn Boží?“ (1 Jan 5,5).

Druhá základní myšlenka našeho textu vyvěrá z té první: víra, která přemáhá svět a jež je úzce spjata s Kristem, je především odevzdáním se druhému a důvěra v něj. Nelze mluvit o víře tam, kde není tento osobní vztah, nebo kde není nějaká moc, ke které se člověk orací a jí se zasvěcuje. Víra přemáhající svět má svůj původ v Ježíši z Nazareta, neboť v něm přebývá plnost božství: „V něm je přece vtělena všechna plnost božství“ (Kol 2,9).

Tento vztah k vtělenému Božímu Synu, Ježíši – pravému člověku, který se podřídil Otcově vůli a přemohl svět, je existencionální. Jan to zdůrazňuje slovy, která se nám zdají neobvyklá: „To je ten, který přišel skrze vodu a krev: Ježíš Kristus.“ (1 Jan 5,6).

Kristus nepřišel jen jednou, kdysi v minulosti, skrze vodu a krev, ale On přichází k nám takto neustále. Voda a krev označují dvě koncepty víry, které byly stěžejní pro život prvních křesťanských komunit a jsou i dnes základem života církve. Voda je symbolem křtu, rituálu vstupu do církve, při kterém se člověk stává křesťanem, je to nejen svátost znovuzrození, ale především víry, jejíž vyznání je nedílnou součástí a jedinou podmínkou obřadu.

Voda je obrazem Ducha svatého, dárce života. Naproti tomu krev poukazuje na smrt a oběť Krista na kříži, není to však minulá událost, ale stále se v církvi aktualizuje při slavení eucharistie. O těchto událostech a jejich aktuální působnosti svědčí Duch svatý, On nejen dokládá, že to všechno je pravda, ale také že tato pravda má základní dopad na život každého člověka. Jan chce zdůraznit spásonosný charakter víry v Kristovo velikonoční tajemství: „Ne pouze skrze vodu křtu, ale i skrze krev kříže; a Duch o tom vydává svědectví, neboť Duch jest pravda“ (1 Jan 5,6).

Symbolický význam vody a krve nelze chápat jako nějakou duchovní zkušenost, ale jako poukaz na dvě historické události v životě Ježíše Krista a životní zasazení každého křesťana do nich. S Kristem jsme byli pokřtěni, s ním jsme zemřeli a s ním jsme povstali k novému životu. Apoštol Pavel říká: „Jsem ukřižován spolu s Kristem, nežiji už já, ale žije ve mně Kristus.“ (Gal 2,19). Svědkem této skutečnosti je Duch svatý, On svědčí o tom, co se událo při křtu v Jordánu i na Kalvárii. To je základ křesťanské zvěsti a apoštolského hlásání, Skutky apoštolů nám podávají celou jejich strukturu: „Petr se ujal slova: Nyní skutečně vidím, že Bůh nikomu nestraní … Dobře víte, co se dálo po celém Judsku: Začalo to v Galileji po křtu, který kázal Jan. Jak Bůh pomazal Ježíše Nazaretského Duchem svatým a mocí, Ježíš procházel zemí, všem pomáhal a uzdravoval všechny, kteří byli v moci ďáblově, neboť Bůh byl s ním. A my jsme svědky všeho, co činil v zemi judské i v Jeruzalémě. Ale oni ho pověsili na kříž a zabili. Bůh jej však třetího dne vzkřísil a dal mu zjevit se – nikoli všemu lidu, nýbrž jen svědkům, které k tomu napřed vyvolil, totiž nám; my jsme s ním jedli a pili po jeho zmrtvýchvstání“ (Sk 10,34-41). Svědectví Ducha o Kristu pokračuje v církvi: „Až přijde Přímluvce, kterého vám pošlu od Otce, Duch pravdy, jenž od Otce vychází, ten o mně vydá svědectví“ (Jan 15,26).

Celý náš dnešní úryvek se pohybuje kolem dvou stěžejních myšlenek: nové zrození skrze víru a poznání Boha skrze lásku. Obojí je dáno Kristem, který vstupuje do života člověka, protože mu má co nabídnout – život věčný. Lidské odpovědi na Boží podněty se nedají předem určit, je třeba hájit svobodu volby. Nelze si však myslit, že Bůh nemá o nás zájem, On není bezduchou relikvií minulosti, která zaujme jen archeologa, ale ne normálního člověka. Pro člověka je přirozené věřit, tak jako pro ptáka zpívat a pro růži vonět. Víra se nedá oddělit od činů a poznání od člověka. Lidský život necharakterizuje jen víra a poznání, ale především jeho touhy, zvláště pak touha žít. Janova řeč o přemáhání světa v našem úryvku poukazuje nejen na vítězství nad světem, ale také na Kristův triumf nad zlem, nad hříchem a nad smrtí, který se uskutečňuje v nás. Je to náš přechod ze smrti do života.