Kalendář akcí

<< Říjen 2024 >>
PÚSČPSN
30 1 2 3 4 5 6
7 8 9 10 11 12 13
14 15 16 17 18 19 20
21 22 23 24 25 26 27
28 29 30 31 1 2 3
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous slide
Next slide

1 K 7,32-35

Josef Kaše

 

Na začátku dnešního čtení ze 7. kapitoly Prvního listu Korinťanům vyjadřuje apoštol Pavel přání, aby všichni věřící prožívali svou víru bez starostí a v plném spojení s Pánem:

Bratři! Rád bych, abyste byli bez starostí (v. 32a).

V tomto světle můžeme také pochopit jeho zalíbení pro život v celibátu, tedy zřeknutí se manželství. Pavel totiž pokračuje:

Kdo nemá manželku, stará se o věci Páně, jak by se zalíbil Pánu. Ale kdo je ženatý, stará se o věci světské, jak by se zalíbil manželce, a je rozdělen. A žena nevdaná a panna stará se o věci Páně, aby byla svatá na těle i na duši. Ale když se provdá, stará se o věci světské, jak by se líbila muži (v. 32b-34).

Pavel samozřejmě nepohrdá životem v manželství, který svou podstatou uvádí člověka do určitého pnutí. Ani nehlásá dvě kategorie svatosti – jednu pro ty, kdo žijí v manželství, a druhou pro ty, kdo jsou svobodní. A už vůbec nechce svým učením vést věřící k úzkosti a obavám, že jedině ti, kdo žijí v celibátu, mohou patřit Pánu.

To však říkám ve vašem zájmu, ne abych na vás hodil smyčku, ale abych vás vedl k počestnosti a k nerušené oddanosti Pánu (v. 35).

Pavel se snaží uklidnit Korinťany a přivést je k poznání, že všechny směrnice pro křesťanský život, které jim dal, směřují k jejich dobru, a ne k tomu, aby je uvedl do nesnází, jak dosvědčuje závěr dnešního úryvku. Pavel se snaží osvítit svědomí věřících, aby nezapomněli, že jejich životní rozhodnutí – ať už jsou jakákoli – mají být zaměřena k tomu, aby žili a věrně lnuli k Pánu bez rozptylování.

Věřící se mají starat jedině o to, aby se líbili Pánu, a usilovat o životní postoj, jehož vzorem je život víry spravedlivých, o kterých čteme ve Starém zákoně. Tento požadavek platí pro všechny lidi – ať už žijí v manželství nebo jsou svobodní. Apoštol ale podotýká, že ti, kdo žijí v manželství, se v každodenním životě nemohou starat pouze o to, co se líbí Pánu, ale také si mají vzájemně projevovat pozornost, což může někdy vést k určitému napětí.

V otázce životního stavu těch, kdo se zřekli manželství, vyjadřuje Pavel zvláštní ocenění, které k těmto lidem chová církev, jak to vyjádřil už o několik veršů dříve, když označil panenství za „dar“ (charisma: 1 Kor 7,7). Ten, kdo žije v panenství nebo v celibátu, má prostřednictvím sebeovládání a chudoby, kterou toto jeho rozhodnutí obsahuje, svědčit o naději v přicházející Boží království a o tom, že je třeba celým svým životem sloužit jedině Bohu.

Jak už bylo naznačeno, apoštol Pavel dává osobně přednost bezženství. Přesto o něco výše v textu 1 Kor 7,7 odpovídá Korintským na základní otázku, zda je lépe pro muže, když žije bez ženy, poukazem na to, že „každý má svůj vlastní dar od Boha, jeden tak, druhý jinak,“ tj. někdo ženu má a jiný ne. Pavlova pozice odpovídá jeho osobní životní zkušenosti a je proto třeba vzít ji takto zcela vážně.

Ještě jednou navazuje náš úryvek na předchozí text ve verších 25-28: „Co se týká neprovdaných, nemám žádný rozkaz Páně, ale dávám jen radu jako ten, kdo je pro milosrdenství Páně hoden důvěry. Domnívám se, že vzhledem k tomu, co má přijít, je pro člověka nejlepší zůstat tak, jak je. Máš ženu, nechtěj se s ní rozejít. Jsi bez ženy? Žádnou nehledej. Ale i když se oženíš, nezhřešíš. A vdá-li se dívka, nezhřeší. Dolehne však na ně tíseň tohoto času. Toho vás chci ušetřit.“ Jestliže tady položil důraz na to, že svobodní lidé budou vzhledem k nastávajícím trápením konce časů bezstarostnější a bez úzkosti navíc o partnera a děti (srov. 7,29-31), pak nyní klade důraz na nerozdělenou službu, na to, že s nimi může Pán volně nakládat. Apoštol Pavel opět oslovuje stejným způsobem ženy a muže – formulace jsou téměř stejné. Mluví jednostranně a vyostřeně.

Pro větší porozumění textu si připomeňme ještě text 7,7-9: „Přál bych si totiž, aby všichni lidé byli jako já …Svobodným a vdovám pravím, že je pro ně lépe, když zůstanou tak jako já. Je-li jim zatěžko žít zdrženlivě, ať vstoupí v manželství, neboť je lepší žít v manželství než se trápit.“ I zde může apoštol myslet pouze na ty, kdo mají charisma k bezženství. Formuluje ideál, od něhož se realita často hodně vzdaluje: svobodní se mohou zcela soustředit na dílo Páně, mohou jako Pavel postavit všechnu svou energii do služeb evangelia. Toto zdůvodnění životu bez manželství je srozumitelné a ukazuje jej jako něco, co má smysl: umožňuje vložit celou svou sílu a energii do díla Páně. Bere zde Pavel dost vážně manželství a jeho vysoké ocenění v bibli? Je jisté, že láska k druhému člověku může překážet lásce k Bohu. Může tomu však být i obráceně: ve zkušenosti lidské lásky se zakouší Bůh.

Zdá se, že sám Pavel cítí, že jeho vyhrocený způsob vyjadřování je možno pochopit špatně. Proto výslovně zdůrazňuje, že nechce své čtenáře spoutat zákonem, že pro ně chce jen to nejlepší, chce jim pomoci, aby s vytrvalostí a věrností mohli sloužit Pánu a nebyli od toho ničím odváděni.

Výklad celé 7. kapitoly prvního listu Korintským je pro nás značně náročný. Pavlova slova nejsou přednáškou na téma „manželství nebo celibát“, ale jsou Pavlovou odpovědí na dotazy Korinťanů, reakcí na jejich v mnohém neosvícenou horlivost.

Samotný úryvek tak, jak se čte v liturgii nadcházející neděle, nás neuvádí do celého problému korintských křesťanů. Chybí zde zasazení do souvislosti a proto se může lidí žijících v manželství nemile dotknout.

Z dnešního úryvku poznáváme, že Pavel upřednostňoval život bez manželství ve zdrženlivosti, tj. jak jej sám žil. To ale ještě neznamená, že by necenil manželství. Na jeho nerozlučitelnosti trvá právě tak, jako na tvrzení, že manželství je „instituce od Boha“. Má ale za to, že těžkosti života, s jejichž stupňováním počítá, zvládne snáze ten, kdo má starost jen sám o sebe a ne o manželku a rodinu. Přesto všechno Pavel svým křesťanům v manželství nebrání.

A tak, chceme-li se přiblížit co nejvěrněji smyslu Pavlovy odpovědi křesťanům v Korintě, musíme vzít v úvahu několik nám už známých skutečností.

V textu sedmé kapitoly prvního listu Korintským, z níž je náš úryvek, připomíná Pavel ve verších 17 až 24 několikrát povolání Pánem k víře. Je to pro život člověka v jakémkoliv postavení a situaci jedinečná, rozhodující, zásadní skutečnost. Povolání Pánem k víře převyšuje všechno ostatní zejména tím, že osvobozuje člověka ze spousty závislostí na všech možných modlách i od sebe sama a činí ho svobodným pro Pána. Tahle důležitá zkušenost „osvobození“ nám často chybí, zejména pokud jsme byli pokřtěni jako malé děti. Nedoceňujeme základní povolání ve křtu, protože jsme neprožili v dospělosti osvobození ze závislostí na „různých pánech“. Povolání Pánem – závislost na Pánu – má uspořádávat všechny naše další vazby a přiřazovat jim správné místo v žebříčku hodnot.

Z četby tohoto Pavlova listu, dalších jeho listů i z ostatních novozákonních textů je zřejmé, že první křesťané i sám Pavel očekávali blízký druhý příchod Ježíšův. Odpovědi apoštola Pavla na otázky korintských křesťanů vycházejí z tohoto úhlu pohledu: „Pán už brzo přijde, čas je krátký. Nepřeceňujte skutečnosti tohoto světa a života v něm“. Proto je v posledních třech verších před naším úryvkem pětkrát pomocí obratu „jako by ne…“ naznačena pomíjivost tohoto světa: „Lhůta je krátká. Proto ti, kdo mají ženy, ať jsou, jako by je neměli, a kdo pláčí, jako by neplakali, a kdo jsou veselí, jako by nebyli, a kdo kupují, jako by nevlastnili, a kdo užívají věcí tohoto světa, jako by neužívali; neboť podoba tohoto světa pomíjí“. Tváří v tvář blízkému druhému příchodu Ježíše Krista mají aktivity v životě křesťana vést k tomu, aby se „líbil Pánu, žil důstojně a věrně k Pánu lnul bez rozptylování“. Snad tento úhel pohledu může od nesprávného zúžení a chápání textu osvobodit ty, kteří vybírají jen jeho určité časti a nepřihlížejí k „dobovému pozadí“.

Obě uvedené skutečnosti, totiž zážitek povolání k víře Pánem a blízkost očekávaného druhého Kristova příchodu, navíc umocněné Pavlovou zkušeností zřeknutí se manželství pro Krista, se jasně promítají do odpovědí na otázky Korintských. Nebo opačně: z odpovědí na otázky Korintských jakoby prosvítají životní postoje apoštola Pavla. Můžeme tedy dovodit, že Pavel opravdu neřeší „objektivně a v celé šíři“ otázku, co je důležitější, hodnotnější – život v manželství nebo v celibátu.

Na závěr naší úvahy si musíme položit otázku, zda a jak může tento náš text oslovit dnešního člověka. Jistě, situace ve společnosti je značně rozdílná od časů apoštola Pavla. Žijeme v podmínkách velké vnější svobody se spoustou vztahů k lidem i k věcem kolem nás, což ještě neznamená, že žijeme vnitřně svobodní. Jako křesťané neprožíváme příliš blízkost druhého Ježíšova příchodu. To nás svádí k zabydlení se ve světě, který je naším okolím většinou považován za konečnou stanici života. Proto i otázky, které dnešní křesťan klade, budou v něčem jiné než v době Pavlově.

Otázka dnes zřejmě nebude formulována ve smyslu „Co je lepší? Zda žít bez ženy, atd…“,  ale spíše: „jak žít vůbec jako křesťan uprostřed světa tam, kam mě Bůh postavil, co pro to dělat, kde čerpat sílu, jak mít naději a být nadějí…?“ Toto si dnes uvědomují především ti, kdo žijí v místech bez živých společenství, vychovávají děti, snaží se žít z víry a přitom prožívají často velké osamocení i bezradnost.

Snad tu může náš text 7. kap. Prvního listu Korinťanům opravdu pomoci zejména tím, že několikrát připomíná povolání k víře samotným Pánem, a to v situaci a postavení, kde právě jsme. Přes všechny těžkosti našeho života, různé kotrmelce vlastní i druhých, i přes vnější nesvobodu a tváří v tvář pozemské smrti, trvá toto naše povolání Pánem k víře v každé situaci a postavení, protože Bůh je věrný. A vyznejme upřímně: když na toto povolání odpovídáme tím, že „žijeme důstojně a věrně lneme k Pánu bez rozptylování…“– jak jsme četli ve verši 35 našeho úryvku, tak to uspořádává náš život, dává mu směr k cíli, i v těžkostech dává rozpoznat jejich smysl nebo je napomáhá překonávat důvěrou, zasévá radost a pokoj do našeho srdce… Je dobře aspoň čas od času takto uvažovat a každodenně toto povolání k víře obnovovat, tj. žít. Jinak je velké nebezpečí, že se křesťan v dnešním světě rychle ztratí.