Marie Klašková
O slavnosti svatého Václava budeme číst z Prvního listu Petrova. Čekají nás dva krátké úryvky z první a druhé kapitoly. První list Petrův byl napsán křesťanům v pěti římských provinciích Malé Asie, v oblasti, kde působil jako misionář apoštol Pavel. V prvním verši této knihy jsou jmenováni adresáti – jsou to věřící v Pontu, Galacii, Kappadokii, Asii a Bithynii. Autorem zřejmě není sám apoštol Petr, ale někdo z jeho žáků. Dopis sepisuje proto, aby nové křesťany posílil a povzbudil v nelehké době, snad krátce před Nerónovým pronásledováním r. 64 po Kristu.
V antickém dopise následoval obvykle po vstupních pozdravech dík všem božstvům. Podobný styl s poděkováním jedinému Bohu používá i autor tohoto listu.
Ve třetím až šestém verši první kapitoly čteme: „Veleben buď Bůh a Otec Pána našeho Ježíše Krista, neboť nám ze svého velikého milosrdenství dal vzkříšením Ježíše Krista nově se narodit k živé naději. Dědictví nehynoucí, neposkvrněné a nevadnoucí je připraveno pro vás v nebesích a Boží moc vás skrze víru střeží ke spasení, které bude odhaleno v posledním čase. Z toho se radujte, i když snad máte ještě nakrátko projít zármutkem rozmanitých zkoušek.“ (1Pt 1,3-6). V této nádherné chvále autor listu děkuje Bohu za milost znovuzrození. Autor v zápětí vzpomíná na cíl, k němuž se všichni narodili. Být znovuzrozen k naději znamená dvojí. A prvé, že nové zrození je Božím svobodným a nezaslouženým darem a za druhé, že je to nejprve naděje, tedy nikoli konečné vlastnictví. V dalším verši autor podrobněji rozebírá podstatu této naděje. Chce je tím povzbudit v utrpení, které prožívají. Říká jim, že na znovuzrozené čeká nádherné dědictví, které je vzdáleno všem pozemským nedokonalostem a nejistotám. Tohoto dědictví lze s jistotou dosáhnout pouze skrze víru.
Od 11. verše 2. kapitoly začíná nový oddíl dopisu, v němž půjde o doporučení a rady pro svědectví mezi nevěřícími. Autor Prvního listu Petrova pokračuje slovy: „Jaká však sláva, jestliže budete trpělivě snášet rány za to, že hřešíte? Ale budete-li trpělivě snášet soužení, ač jednáte dobře, to je milost před Bohem. K tomu jste přece byli povoláni“ (1 Pt 2,21). V těchto verších se skrývá otázka po spravedlivé odplatě. Jestliže se člověk proviní, něco zlého spáchá, pak také musí nést důsledky a trest. Jinak tomu však je, když se chová dobře, a přesto je potrestán. Přijímá-li toto soužení trpělivě, pak získává milost před Bohem. Jistě není jednoduché přijmout nespravedlivé utrpení, dokonce s vědomím, že jsme k tomu byli povoláni. Řekneme-li to jinými slovy, pak povolání samo o sobě nevede ke spáse, ale nejdříve je k ní třeba utrpení, a to v jakékoliv podobě.
K tomu, aby člověk byl schopen snášet utrpení, dostává Boží milost. Vzorem je mu sám Ježíš Kristus, jak uslyšíme z dalších veršů dnešního úryvku: „Vždyť i Kristus trpěl za vás a zanechal vám tak příklad, abyste šli v jeho šlépějích. On hříchu neučinil a v jeho ústech nebyla nalezena lest. Když mu spílali, neodplácel spíláním. Když trpěl, nehrozil, ale vkládal vše do rukou toho, jenž soudí spravedlivě. On na svém těle vzal naše hříchy na kříž, abychom zemřeli hříchům a byli živi spravedlnosti“ (1 Pt 2,21-24). Ježíš Kristus trpěl s velikou trpělivostí, přestože neučinil nic špatného. Autor Prvního listu Petrova cituje z proroka Izajáše věty, které najdeme v padesáté třetí kapitole knihy Izajáš: „nedopustil se násilí a v jeho ústech nebylo lstí“ (Iz 53,9). Používá tak úryvek ze čtvrté písně o Hospodinově služebníkovi. V těchto verších se rozvíjí obraz trpícího Krista na pozadí padesáté třetí kapitoly proroka Izajáše. Příčinou služebníkova utrpení nejsou jeho vlastní hříchy, ale hříchy lidí, jejich vědomá provinění, vycházející z vnitřní vzpoury proti Bohu a z vědomého odchýlení od spravedlnosti. Tyto hříchy bere na sebe Hospodinův služebník, stávají se jeho vlastní bolestí a utrpením. Toto všechno se děje jako součást očistného procesu světa, pro nějž Hospodin připravuje svůj pokoj jako plnost blaženosti. Ze služebníkových ran vychází uzdravení pro všechny. Služebník přijímá svůj úděl s pokorou a dobrovolně, ačkoliv jeho mučitelé jednají protiprávně, ponižují ho tělesně i duševně. Jeho postoj odpovídá Hospodinově záměru. Právě v tom je Hospodinovým služebníkem. Tím, že vykoná jeho vůli, přinese sám sebe v oběť usmíření, jež vydá plody.
Prorok Izajáš je citován také ve dvacátém čtvrtém verši. Izajáš píše: „Byly to však naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal. … On nesl hřích mnohých“ (Iz 53,4.12). Tyto verše přejímá autor Prvního listu Petrova, když píše: „On na svém těle vzal naše hříchy na kříž“ (1 Pt 2,24). Prorok Izajáš popisuje utrpení Hospodinova služebníka. Novozákonní autor přejímá tuto postavu a ztotožňuje ji s Ježíšem Kristem a jeho zástupným utrpením. Hospodinův služebník, stejně jako Ježíš, trpěl za jiné, byl tupen, ale nevzdával se. Všechno bezpráví svěřil spravedlivému soudci, kterým je Bůh. Od něho očekával svou čest a slávu. Tato slova jsou určena nejen otrokům, jak by se zdálo z prvních slov našeho dnešního úryvku. Už jsme slyšeli verš: „On na svém těle vzal naše hříchy na kříž“ (1 Pt 2,24). Kristus vynesl naše hříchy na dřevo kříže, proto autor vybízí všechny posluchače, aby jej následovali, aby šli v jeho šlépějích, po jeho cestě. Obrací se takto k celé církvi. Ježíš zahladil naše hříchy svou vlastní obětí na kříži.
Při srovnání Ježíše s Hospodinovým služebníkem si všimněme ještě jedné zajímavosti. Autor Prvního listu Petrova, stejně jako prorok Izajáš, píše o ranách, skrze které jsme uzdraveni. Ve dvacátém pátém verši dnešního úryvku čteme: „Jeho rány vás uzdravily“ (1 Pt 2,25). Izajáš píše: „domnívali jsme se, že je raněn, ubit od Boha a pokořen“ (Iz 53,4). Rány byly každodenní skutečností a zkušeností otroků, kteří byli krutě mláceni i z malicherných příčin. Autor Petrova listu chce však i otrokům ukázat, že jejich zranění nejsou zbytečná a bezcenná. Spojuje tak utrpení otroků, kterého si nikdo nevšímal a bral je jako samozřejmost, s utrpením Ježíše Krista. Právě skrze toto utrpení nám byla dána spása. Otrokům té doby bylo názorně ukázáno, že skrze utrpení, které musí snášet, jsou zvláštním způsobem podobní samotnému Ježíši Kristu.
Dvacátý pátý verš, který již nebude o slavnosti svatého Václava čten, nám nastiňuje obraz pastýře se stádem ovcí: „Vždyť jste bloudili jako ovce, ale nyní jste byli obráceni k pastýři a strážci svých duší“ (1 Pt 2,25). Izraelité byli původně kočovní pastevci, proto se v Bibli tak často vyskytuje obraz ovcí a pastýře. Tento obraz rád používá i sám Ježíš v některých svých podobenstvích. Také prorok Izajáš, v již zmíněné čtvrté písni o Hospodinově služebníkovi píše: „Všichni jsme bloudili jako ovce, každý z nás se dal svou cestou“ (Iz 53,6). Podobně píše také prorok Ezechiel, když kritizuje špatné pastýře Izraele: „Ovce jsou rozptýlené, jsou bez pastýře. Staly se potravou veškeré polní zvěři a zůstávají rozptýleny. Mé ovce bloudí všude po horách, po kdejakém vysokém pahorku, jsou rozptýleny po celé zemi a není, kdo by je hledal, kdo by po nich pátral“ (Ez 34,5-6). Autor Petrova listu však ukazuje na Ježíše Krista, který je pravým pastýřem. On je tím, kdo všechny ovce odvedl od nesprávných cest pohanství a povolal je jako dobrý pastýř na správnou cestu. Ta je sice trnitá a náročná, ale vede jistě k cíli. V tomto posledním verši čteme o pastýři a strážci našich duší. V řeckém originálu tohoto textu je použito slovo ´episkopos´, česky biskup. Tento výraz pochází ze slovesa ´episkopein´, které má v češtině mnoho významů. Znamená dohlížet, pozorovat, zkoušet, zkoumat a poznávat. Ježíš je pastýřem i strážcem. Jak sám říká v Janově evangeliu: „Znám své ovce a ony znají mne“ (J 10,14). Ježíš tedy zná své svěřence, zná každého člověka a chce ho vést po dobré cestě.
Celý dnešní úryvek z Prvního listu Petrova se věnuje tématu utrpení. Nejdříve jsme četli Petrovo povzbuzení k trpícím věřícím a slova o naději, která jim dává sílu. Autor tohoto listu je vyzývá, aby své, často nezasloužené, utrpení snášeli s vědomím, že se podílí na utrpení svého spasitele Ježíše Krista. V tomto textu cituje autor často proroka Izajáše, přesněji takzvaného Deuteroizajáše, který napsal čtyři písně o trpícím Hospodinově služebníkovi. Ten je v církevní tradici ztotožňován s Ježíšem Kristem. My bychom si ale měli všimnout, že tyto verše jsou věnovány nejen otrokům, ale nám všem. Svatý Václav položil za Krista svůj život. Již mnoho staletí si ho připomínáme jako mučedníka a českého patrona. Snášením obtíží a utrpení se můžeme podílet na utrpení našeho spasitele Ježíše Krista.