Kalendář akcí

<< Listopad 2024 >>
PÚSČPSN
28 29 30 31 1 2 3
4 5 6 7 8 9 10
11 12 13 14 15 16 17
18 19 20 21 22 23 24
25 26 27 28 29 30 1
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous slide
Next slide

1 Pt 3,18-22

Marie Zouharová

 

V první neděli postní uslyšíme jako druhé čtení úryvek z Prvního listu apoštola Petra. Tento list je sepsán jako oběžník. Všechny jeho myšlenky mají obecnější charakter. Je příkladem teologického pojednání ve formě dopisu. Tento literární útvar byl ve starověku velmi oblíbený.

Dopis patří mezi takzvané „katolické listy“, protože může platit pro všechny křesťany. Ve skupině katolických epištol se nachází na druhém místě. K uspořádání této skupiny došlo pravděpodobně podle délky jednotlivých listů. Takzvaní velcí proroci jsou ve Starém zákoně také seřazeni podle délky tradovaných knih. Stejné pravidlo platí i pro listy Pavlovy. Podle řeckého znění je sice První list Petrův stejně dlouhý jako list Jakubův, ale navazuje na něho kratší, Druhý Petrův list. Tyto dva Petrovy listy bychom neměli od sebe oddělovat.

List byl sepsán jako reakce na tíživou situaci křesťanů v Malé Asii. V této době byl stále větší protiklad mezi křesťanstvím a pohanstvím. Situace křesťanů byla stále velmi složitá. Museli se zdržovat stranou veřejného života, protože státní slavnosti byly spojeny s pohanskou modloslužbou. Ta byla pro křesťany nepřijatelná. Protože se nezúčastňovali ani pocty, která byla v Římské říši vzdávána císaři, byli pokládáni za nepřátele státu. Naopak křesťanská shromáždění se stávala velmi podezřelá, protože na ně neměli přístup pohané. Křesťané byli podezříváni ze zlých věcí, pomluvy a šikana byly na denním pořádku. Za této situace je třeba posílit všechny ve víře, dodat jim odvahy a poskytnout útěchu.

V předcházející části listu, kterou v neděli neuslyšíme, je patrná napjatá situace křesťanů. Je pravděpodobné, že se museli často obhajovat před nějakým soudcem, sami se v osobním životě obhajovali před svými nepřáteli. Nejlépe přesvědčí své nepřátele dobrým chováním, a tím zahanbí své pomlouvače.

Na počátku třetí kapitoly, ze které je náš dnešní úryvek, vybízí autor čtenáře ke křesťanskému postoji vůči státu, otroctví, manželství a obci. Detailně se zaměřuje na utrpení v pohanském světě.

V části, která předchází dnešnímu úryvku, se upozorňuje na možnost utrpení, i když člověk bude jednat spravedlivě. Ale: „je přece lépe, abyste snášeli utrpení – chce-li to tak Bůh – za to, že jednáte dobře, než abyste museli trpět za to, že jste udělali něco špatného“ (1 Pt 3,17).

Na tuto situaci nespravedlivého utrpení navazuje náš dnešní úryvek.

Milovaní! Kristus vytrpěl jednou smrt za hříchy, spravedlivý za nespravedlivé, aby nás smířil s Bohem.

V této větě používá autor křesťanskou tradici, kterou vyjadřuje apoštol Pavel v listu Římanům: „Když umřel, bylo to proto, aby zničil hřích jednou provždy, a když žije, žije pro Boha“ (Ř 6,l0). Někteří vykladatelé se domnívají, že autor tohoto listu volně zpracoval hymnus prvotní církve. Podobné prvky hymnu jsou také v Prvním listu Timoteovi: „On, který přišel v lidské přirozenosti, prokázal skrze Ducha, že je Svatý, andělé na něj hleděli, byl hlásán pohanům, došel víry široko daleko ve světě, byl vzat do slávy“ (1Tm 3,16). Chce ukázat trpícím křesťanům na Krista, který jako Spravedlivý zemřel za nespravedlivé, a povzbudit je, aby také oni lehčeji snášeli utrpení.

V utrpení a smrti nesmíme vidět Ježíše jako někoho, kdo je jakoby nástrojem, kterým Bůh bojuje proti zlu. Ježíšovu smrt musíme chápat jako důsledek celého jeho života. Zůstal věrný svému poslání, musel zemřít. Stal se obětí lidí, ne Boha. Upadl do rukou hříšníků, nikoli do rukou Božích. Jeho smrt způsobili hříšníci. Člověk se Bohu vzdálil. Tuto vzdálenost překonává Bůh svou láskou, svou přítomností a svým darem. Dává vlastně sebe, na rozdíl od všech představ o Bohu, podle nichž bylo třeba Boha smiřovat oběťmi, věříme, že Bůh přichází a nabízí smír: „Bůh totiž rozhodl, aby v něm sídlily všechny dokonalosti v plné míře, a skrze něho že se sebou usmíří všechno tvorstvo jak na nebi, tak na zemi tím, že způsobí pokoj jeho krví prolitou na kříži“ (Ko 1,19n). Zdrojem usmíření je plnost lásky. Smíření bylo uskutečněno především skrze Něho a v Něm. Oběť je svrchovaný dar, absolutní čin lásky. Láska je podstatou Ježíšova života a smrt je jejím vyvrcholením. Láska je vždy ve vztahu k druhému. Proto je smysl Kristovy oběti nutně „zástupný“, pro druhé, pro ty, kteří se vzdálili Bohu.

Co je to smír? Z negativního hlediska odstranění toho, co rozděluje. Z hlediska pozitivního je to dar spásy, obnova spojení v lásce. Odhlédneme-li od biblických obrazů, znamená to, že Bůh obnovil všeobecný řád, nastolil svůj mír jako možnost a cíl všeho stvoření. Bůh dává člověku možnost vykoupení. To však nepřichází automaticky, člověk se musí Božímu daru vykoupení otevřít a vyslovit své ano.

V následujícím textu chce autor listu pomocí obrazů dodat odvahy utlačovaným křesťanům.

Byl sice usmrcen podle těla, ale podle ducha dostal nový život. Tak šel a přinesl zprávu duším uvězněných. Oni kdysi nechtěli poslechnout, když Bůh v Noemově době shovívavě vyčkával, zatímco se stavěla archa. Jen několik osob, celkem osm, se v ní zachránilo skrze vodu. Voda, která tehdy byla předobrazem křtu, i vám nyní přináší spásu. Ne že by křest smýval špínu z těla, ale vyprošuje nám, aby bylo čisté naše svědomí, a působí to zmrtvýchvstání Ježíše Krista. On se odebral do nebe, je po Boží pravici a jsou mu podřízeni andělé, mocnosti i síly.

„Tělo“ označuje podle starozákonního chápání oblast lidskou, „duch“ oblast Boží. Podle listu Římanům má velký podíl na vzkříšení Ježíše Duch svatý: „A když sídlí ve vás Duch toho, který z mrtvých vzkřísil Ježíše, ten, který vzkřísil z mrtvých Krista Ježíše, probudí k životu i vaše smrtelné tělo svým Duchem, který ve vás sídlí“ (Ř 8,11). Stejnou myšlenku nacházíme v Petrově listu, ale ve zkrácené podobě.

Autor listu čerpal zřejmě z knihy Henoch, když napsal větu: „Tak šel a přinesl zprávu duším uvězněných.“ Kniha Henoch nepatří mezi novozákonní spisy, ale mezi takzvané apokryfy, které se nesměly používat při bohoslužbě, ale přesto byly oblíbené. Četly se mezi Židy i křesťany. Proto se s tímto výrokem setkáváme bez vysvětlení.

Autor nejprve píše, že Kristus zemřel jako každý jiný člověk: „Byl sice usmrcen podle těla.“ Ale potom přišel se zvláštním posláním: „Tak šel a přinesl zprávu duším uvězněných.“ Nejednal ovšem přitom jako Henoch, který mohl duchům zvěstovat jen jejich věčné zatracení. Kristus naopak přináší „zprávu“, to znamená v Novém zákoně zvěst evangelia. Nepřichází pouze k duchům, nepomýšlí se tedy na padlé anděly, ale na ty, kteří „kdysi nechtěli poslechnout, když Bůh v Noemově době shovívavě vyčkával, zatímco se stavěla archa.“ Není řečeno, jak účinkoval tento Kristův příchod, ale rozhodující je, že spása, zjevená v Kristu, a moc jeho slova proniká k smrti a může ji překonat.

Podle Henocha podněcují duchové, kteří jsou zajati v „žaláři“, především pohany a vládce k nenávisti proti křesťanům. Autor poukazuje na to, že i moc těchto zlých duchů je omezená a také oni jsou podřízeni Kristově vládě.

Zmínka o arše připomíná autorovi záchranu Noema, který „našel u Hospodina milost“ (Gn 6,8). Záchrana před potopou je zde předobrazem křtu. Zde také voda „smývá hřích“, a to mocí Kristova vzkříšení. Křest je tedy plodem Kristova zmrtvýchvstání. Podobně se vyprávělo už ve Starém zákoně. Lidé viděli v takových vyprávěních předobraz. Co se kdysi stalo, představovalo pozdější spásný děj, a co se stalo později, bylo protějškem a zároveň naplněním předešlého. Tento pohled na Starý zákon převzala vznikající církev. V Lukášově evangeliu čteme: „Potom začal od Mojžíše, probral dále všechny proroky a vykládal jim, co se ve všech částech Písma na něj vztahuje“ (L 24,27).

Závěrečná věta úryvku, kterou uslyšíme v nedělím čtení – „On se odebral do nebe, je po Boží pravici a jsou mu podřízeni andělé, mocnosti i síly“ – je popisem Kristova vyvýšení. Autor textu navazuje na 110. žalm: „Hospodin řekl mému Pánu: Seď po mé pravici, pokud nepoložím tvé nepřátele za podnož tvým nohám“ (Ž 110,1). Prvotní církev chápala tento verš ve smyslu vyvýšení Krista, Krále spásy. Místo po pravici chápala jako čestné místo vedle Božího trůnu na nebesích.

Verše, které jsme dnes slyšeli, mají velký význam zejména pro trpící církev. Povzbuzují nás svým způsobem, tedy pomocí obrazů, které ukazují překonání zlých mocností Kristem. Jako křesťané jsme zakusili Kristovo vítězství a záchranu z hříchu ve křtu. Novou sílu, která je pohnutkou našeho dalšího jednání, dostáváme jak od Krista trpícího, tak i vítězného.