Marie Zouharová
O 3. neděli adventní uslyšíme jako druhé čtení úryvek z Prvního listu svatého apoštola Pavla Soluňanům.
Autor dopisu, apoštol Pavel, byl mimořádným způsobem povolán Bohem za svědka a zvěstovatele jeho Syna mezi pohany. Pavel byl velmi často na cestách, a proto posílal své listy obcím, které v minulosti navštívil. Dopisy se zřejmě četly při shromáždění obce a pak uchovávaly. Jednotlivé dopisy byly opisovány a obce si je mezi sebou vyměňovaly. Jsme přesvědčeni, že byly sepsány pod vlivem Ducha svatého, a proto byly v druhém století shromážděny zároveň s evangelii a jinými důležitými spisy z doby apoštolů a jejich žáků. Tak vznikl Nový zákon. Předčítání listů bylo chápáno jako oslovení obce živým Božím slovem. Dnešní úryvek je z nejstaršího písemného svědectví, které máme z dob apoštolů. Jde o nejstarší dokument křesťanské víry.
Město Soluň neboli Tesaloniku založil kolem roku 315 před Kristem Kassander, zeť krále Filipa Makedonského. Leží v zátoce na severním pobřeží thermského zálivu. Městem procházela jedna z hlavních římských cest, Via Egnatia, a proto bylo střediskem obchodu a řemesla. Usadili se v něm i Židé, kteří zde měli vlastní synagogu. Ze Skutků apoštolů se dozvídáme, že „Pavel vyhledal jako obvykle své přátele a tři soboty po sobě k nim mluvil na základě Písma. Vykládal jim ho a dokazoval, že Mesiáš musel trpět a vstát z mrtvých a ubezpečoval: Ježíš, kterého vám hlásám, to je ten Mesiáš. Někteří z nich se nechali přesvědčit a připojili se k Pavlovi a Silovi. Také velmi mnoho bohabojných pohanů a nemálo žen z vyšších vrstev“ (Sk 17,2-4). Soluň byla prvním evropským městem, do kterého Pavel vstoupil. Uplatnil zde právo každého dospělého Žida přihlásit se po přečtení předepsaných starozákonních čtení o slovo. Vykládal a dokazoval, že Ježíš je Mesiáš. V hlásání Krista pokračoval i v osobních rozhovorech a v debatách s Židy během týdne. Některé Židy se mu podařilo získat, a proto docházelo k prudkým hádkám v synagoze a později k vytvoření vlastní křesťanské skupiny, která se scházela často i denně po domech k modlitbě a rozhovoru. „To však vzbudilo žárlivost u Židů. Přibrali si proto lidi z pouliční chátry, vyvolali shluk lidu a rozbouřili město. Potom přitáhli k Jasonovu domu a hledali je, protože je chtěli předvést před lid. Ale nenašli je. Proto přivlekli Jasona a několik bratří k městským úředníkům a křičeli: Tito lidé rozněcují vzpoury po celém světě …Oni všichni jednají proti císařovým nařízením. Tvrdí totiž, že králem je někdo jiný, a to Ježíš“ (Sk 17,5.9). Tím Židé podněcovali podezření, že křesťanství je náboženství, které je nepřátelské vůči státu. Pavel odchází ze Soluně v noci, aby unikl zatčení.
Jak ukazuje První list Soluňanům, měl Pavel po svém vyhnání starost o další trvání obce a pokoušel se několikrát vrátit. Protože mu to však okolnosti nedovolovaly, čekal nejprve v Aténách a potom v Korintě na zprávy o osudu obce. Po čase se vrátil Timoteus a vyprávěl, že se obec nejen upevnila ve víře, ale získala další příznivce. Pavel proto diktuje dopis (1 Sol 3,6-9). Byl pravděpodobně napsán v roce 50 nebo na jaře roku 51 v Korintě. Do Soluně ho přinesl Timoteus, aby tam byl čten při bohoslužbách.
V našem dnešním úryvku uslyšíme závěr prvního listu. Text byl původně určen společenství křesťanů, které vzniklo v Soluni. V závěru poslední, páté kapitoly se nacházejí pokyny pro život obce. Pavel oslovuje všechny dospělé členy obce. Dnes si musíme zejména uvědomit, že oslovení „bratři“ zahrnuje i ženy – jako sestry v Kristu.
Bratři! Stále se radujte. Bez přestání se modlete. Ve všech životních podmínkách děkujte Bohu.
První tři výzvy – „radujte se, modlete se, děkujte Bohu“ – jsou adresovány uzavřené skupině. Apoštol napomíná křesťany v Soluni. Pobídky “radujte se a modlete se” patří podle něho k sobě. Poděkování by pak mělo být odpovědí na Boží činy. Lidé se tedy obracejí k Bohu. Od něho vše očekávají a vyprošují si. Jemu proto za vše děkují. Je samozřejmé, že jednotlivé prosby se v modlitbě konkretizují. K životu v atmosféře modlitby patří radost. Radost je jeden ze tří duchovních prvků, které vytvářejí Boží království. Čteme o tom také v listu Římanům: „V Božím království není přece hlavní jídlo a pití, nýbrž spravedlnost, pokoj a radost, jaké dává Duch svatý“ (Ř 14,17). V tomto Pavlově listu souvisí radost s nadějí: „V naději se radujte, v soužení buďte trpěliví, v modlitbě vytrvalí“ (Ř 12,12). A v další části listu Římanům je radost chápána jako důsledek naděje: „A Bůh, dárce naděje, ať vás naplní samou radostí i pokojem ve víře, abyste prospívali v naději s mocnou pomocí Ducha svatého“ (Ř 15,13). Z listu Galaťanům se dozvídáme: „Ovoce Ducha je láska, radost, pokoj, shovívavost, vlídnost, dobrota, věrnost“ (Ga 5,22). V listu Filipanům je radost výrazem víry: „…vím, že ještě s vámi zůstanu a že vám budu dále pomáhat, aby u vás u všech rostla radost, jakou dává víra“ (Fil 1,25). Radost je základním projevem křesťanů. Je darem Ducha svatého.
Teprve v budoucnosti bude radost dokonalá ve společenství s Kristem. V současné době k ní patří modlitba a díkůvzdání. Tyto tři hodnoty – radost, modlitba a dík – patří k sobě a jsou projevem křesťanského života.
Tak to Bůh pro vás chce v Kristu Ježíši.
Tato věta se vztahuje k předcházejícím pokynům. Již v předcházející kapitole se Pavel odvolává na Boží vůli: „To je vůle Boží: vaše posvěcení!“ (1 Sol 4,3). Boží vůle je základem lidského jednání. Bůh ustanovil, že všichni věřící dosáhnou spásy v Ježíši Kristu. Proto mohou již nyní očekávat budoucnost s radostí a v modlitbě se obracet k Bohu jako k svému otci.
Dále uvádí Pavel tři zásady, které se týkají života obce:
Nezhášejte oheň Ducha, nepodceňujte dar promlouvání z vnuknutí, ale všecko zkoumejte, a co je dobré, toho se držte. Varujte se zla, ať se objevuje pod jakoukoli tvářností.
Pavlovi záleží hlavně na tom, aby nebyly potlačovány dary Ducha svatého, řecky charismata. Jaký význam má pojem charisma, se dozvídáme především v Prvním listu Korinťanům (v kapitolách 12.–14.), ale také v listu Římanům (Řím 12,2-8) a v listu Galaťanům: „Ovoce Ducha je láska, radost, pokoj, shovívavost, vlídnost, dobrota, věrnost, tichost, zdrženlivost“ (Gal 5,22n).
Charisma je odvozené od řeckého slova charis – milost. Charisma je tedy Bohem udělená schopnost sloužit, darovaná jednotlivci nebo společenství. Ve svých listech píše apoštol Pavel především o charismatech, která slouží víře. Mezi ně patří schopnost vyučovat, prorokovat a kázat. Dále jsou významná charismata, která se projevují povzbuzením a útěchou, péčí o nemocné a chudé. Zmiňuje se také o těch, které kladou důraz na modlitbu. K nim patří dar mluvit neznámými jazyky, takzvaná glosolálie. Jedná se o rytmické velebení Boha nesrozumitelnými slovy. Podle 14. kapitoly Prvního listu Korinťanům si můžeme udělat určitou představu o „mluvení jazyky“, ale přesto zůstává mnoho nejasného. Různé podoby vytržení byly v antických náboženstvích velmi rozšířeny. V Korintě se střetávaly různé náboženské představy a proudy. Snad proto se Korinťané setkávali při náboženských slavnostech s vytržením. Pavel bere tyto projevy vážně, dokonce tvrdí, že má tento dar (1 Kor 14,18), a napomíná církevní obec, aby nebránila mluvit jazyky (1 Kor 14,39). Nezakrývá však ani svou skepsi a zdrženlivost. Každá zkušenost s Bohem, jakkoli intenzivní, se osvědčuje věrným projevováním lásky ve všedním životě (1 Kor 13).
Pavel tedy píše: „Všecko zkoumejte, a co je dobré, toho se držte.“ Není správné přijímat vše nekriticky. Každá obec má skrze Ducha svatého schopnost posoudit, co slouží jejímu růstu a pravému křesťanskému životu. Nakonec Pavel nabádá vyvarovat se všeho zlého. Důsledkem je naděje, protože křesťanství pod vlivem Ducha svatého a podle Kristova vzoru uvedlo v život pozitivní přístup k lidskému životu, který působí a trvá dodnes. Kdo se jím dá uchvátit, stává se tvůrcem dobra a přispívá k prosazení Božího království na zemi.
Sám Bůh pokoje kéž vás dokonale posvětí. Ať si uchováte ducha neporušeného a duši i tělo neposkvrněné pro příchod našeho Pána Ježíše Krista.
Závěr prvního listu Soluňanům se podobá závěru třetí kapitoly (3,11-13). Apoštol uzavírá oba úseky požehnáním. Prosbou o požehnání je uzavřeno předčítání listu, a tím také hlásání při bohoslužbě slova. S velkou pravděpodobností používá Pavel starobylé žehnací formule. Napovídá tomu především chápání člověka jako bytosti, členěné na ducha, duši a tělo. Takové členění se v žehnacích formulích ostatních apoštolů nevyskytuje.
Cílem požehnání je poskytnout každému křesťanu Boží milost. Jí má být posvěcen. Je třeba, aby byl člověk proměněn – se všemi svými schopnostmi a vlohami – a tak připraven na přijetí Boží vůle.
Věrný je ten, který vás povolává, a on to také splní.
Závěrečná věta je narážkou na hebrejský výraz „amen“. Pavel vychází z jistoty, že Bůh splní předtím vyslovené přání. Podobně píše Pavel v Prvním listu Korinťanům: „Bůh je věrný…“ (1 Kor 1,9).
Úryvek, kterým jsme se zabývali, obsahuje trvale platné zásady pro křesťanský život. Je charakteristické, že apoštol píše na konci svého dopisu o plnosti křesťanského života nedávno pokřtěným lidem v Soluni. Někdy bychom se mohli domnívat, že se nacházíme na konci vývoje křesťanských obcí. Přesto však se musíme odhodlat vykročit do budoucnosti, dokud nás nezastihl konec dějin. Zdánlivý konec je však možné překonat jen novým začátkem. Jsme tedy soluňským křesťanům blíže, než bychom tušili. V našich společenstvích se vytvářejí nové podoby života a služby, které nebyly úředně zřízeny. Měly by být církví přijaty jako známky života. Neobracejí se proti službě vedení, podobně jako charismata v Pavlových obcích nezpochybňovala autoritu apoštola. Takto může každé pravé charisma přispět k rozvoji nových forem života. Vždyť jde o dary Ducha svatého.