Marek Dunda
Vážení posluchači, vítejte k zamyšlení nad úryvkem z druhého listu Korinťanům. Tento text uslyšíme v neděli při druhém čtení během bohoslužby v katolických kostelích. Konkrétně se jedná o šestý až desátý verš páté kapitoly.
Jistě nebude marné si znovu připomenout, že druhý list Korinťanům v sobě zřejmě slučuje několik listů. Dá se to usuzovat z různorodosti látky, která je v listě předkládána. I různý tón – od ostré polemiky až po láskyplnou srdečnost – napovídá, že tento list, nám známý jako druhý list Korinťanům, by mohl být jakousi prvotní sbírkou Pavlových listů.
Náš úryvek poodhaluje Pavlův pohled na to, kde máme pravý domov. Je dalším svědectvím o Pavlově víře ve věčný život. Stojí za povšimnutí, že u sloves v tomto textu používá apoštol první osoby množného čísla, například: jsme plni důvěry, jsme v cizině, věříme, nevidíme, usilujeme a další. Tím pomáhá nasměrovat čtenáře ke stejnému úhlu pohledu na danou skutečnost. Stává se tak jakoby naším mluvčím a vyjadřuje názor věřícího člověka na tak důležité skutečnosti jako je život v tomto těle a život po opuštění našeho těla.
O co tedy v úryvku jde? Pavel zde přímo navazuje na své předchozí myšlenky. Ty byly neseny úvodním veršem páté kapitoly, z níž je vzat i náš úryvek: „Víme totiž, že až bude stržen stan, ve kterém tady na zemi bydlíme, že nám Bůh dá obydlí jiné.“
Poslechněme si náš úryvek celý:
Bratři, jsme ustavičně plni důvěry. Víme, že dokud jsme doma v tomto těle, jsme jako vyhnanci v cizině, daleko od Pána. To proto, že v nynějším stavu v Boha jen věříme, ale dosud ho nevidíme. Jsme však plni důvěry a chtěli bychom raději opustit domov tělesný a odebrat se do domova k Pánu. A proto stůj co stůj usilujeme o to, abychom se mu líbili, ať už v domově těla zůstáváme, nebo se z něho odebíráme. My všichni se přece musíme objevit před Kristovým soudem, aby každý dostal odplatu za to, co za života udělal dobrého nebo špatného.
Nejprve Pavel konstatuje, že jsme stále plni důvěry. Připomíná, že pokud jsme doma v tomto těle, jsme vlastně jako v cizině – dokonce používá označení vyhnanci. Je to proto, že zde jsme daleko od Pána. Vysvětluje, že naše vzdálenost od Pána je způsobená tím, že za daných životních okolností v Boha pouze věříme, ale zatím ho nevidíme. Zdůrazňuje, že jsme plni důvěry. Tato důvěra nás vede k touze opustit pozemský domov našeho těla a přejít do domova k našemu Pánu.
Pavel však místo srovnávání, zda je lepší žít v pozemském domově nebo v domově u Pána, přechází na tomto místě k důležitější skutečnosti:„usilujeme o to, abychom se mu líbili“. Správně se totiž zachová ten, kdo se líbí Pánu. Kolikrát i my hledáme v různých životních situacích radu, jak se nejlépe zachovat, jak se co nejsprávněji rozhodnout. Pavel nám zde nabízí kritérium, podle kterého snadněji rozpoznáme, jak se správně rozhodnout. Může se nám to jevit jako příliš jednoduchá rada nebo jako něco, co už dávno známe, ale přesto je to nejsprávnější řešení. To jen my si někdy zbytečně myslíme, že to máme moc těžké, že se těžko dá hledat jak dále. A přitom je to tak průzračné: Za všech okolností máme usilovat o to, abychom se líbili Pánu.
Ano – líbit se Pánu. Nemá být pro nás rozhodující, co na to řeknou druzí, kolik za to dostaneme, zda to pro nás bude nejpohodlnější řešení, ale ve všech našich rozhodnutích máme mít v sobě touhu líbit se Pánu. V závěru našeho úryvku apoštol připomíná, že se všichni musíme objevit před Kristovým soudem. Pak každý dostane spravedlivou odplatu podle toho, co za života udělal dobrého či zlého.
Podívejme se nyní ještě na některé důležité myšlenky tohoto textu trochu podrobněji. Za povšimnutí stojí, že v tak krátkém úryvku Pavel dvakrát zmiňuje důvěru. Dokonce v obou případech tento výraz používá ve spojení„jsme plni důvěry“ – má tím na mysli důvěru v Boha. Je-li někdo něčeho plný, pak už v něm není místo pro nic jiného. Důvěra v Pána proměňuje jeho život v radostnou odevzdanost Božího dítěte. Ona důvěra v Boha vyrůstá ze zkušenosti s Boží láskou. Ten, kdo ví, že ho Bůh má opravdu rád a že chce jen jeho dobro, ten se pak nemusí strachovat, že by mu mohlo něco uškodit. Může mít v Boha tak velkou důvěru, že si ve chvílích nezdaru a neúspěchu řekne: „Co mi bereš, to ti rád dám. Ty, Pane, víš lépe, co už nepotřebuji, ty víš lépe, co mi může skutečně prospět.“
Pavel tedy píše: jsme plni důvěry. O něm to jistě platilo. My k tomu máme dorůstat. Každé naše nepřijetí toho, co musíme prožívat, svědčí proti nám. Nedůvěřujeme, že by bylo možné i tuto situaci přijmout jako Boží dar a prožít ji k Jeho oslavě. A přece Pavel svým dvojím zopakováním výrazu„jsme plni důvěry“ předpokládá, že i my ostatní jdeme jeho cestou. A tato cesta je správná…
Dále stojí za povšimnutí, že Pavel mluví o domovu tělesném, který musíme opustit, a o domovu u Pána. Když se zmiňuje o tělesném domově, používá pro vykreslení skutečnosti vyjádření: jsme jako vyhnanci v cizině. Pro Pavla to však není důvod k nářku, ale spíše povzbudivé vědomí. Ví totiž, že nesnáze, které nyní přicházejí, může trpělivě přijímat – vždyť jsou jen na dobu přechodnou a může se v nich osvědčit. Naopak pravý domov u Pána, od kterého jsme nyní ještě vzdáleni, je spojen s trvalou odplatou. Ona odplata pro toho, kdo svou důvěru a život odevzdal Pánu, je věčnou blažeností.
Přes jasnost vyjádření tohoto úryvku se však i mnozí z nás věřících zabydlují na zemi v tomto těle tak, jako by už tady byl náš pravý domov a odchod na věčnost byl jakýmsi zlem či nespravedlností vůči nám. Takto někdy nahlížejí na smrt i křesťané. Pavel se však smrti nehrozí. Byl si jist, že věčnost bude trávit s Kristem. Je pochopitelné, že když stojíme před něčím neznámým, prožíváme úzkost. A když máme opustit lidi, které máme rádi, zraňuje nás to. Ale i my, jestliže věříme v Krista, můžeme mít stejně jako Pavel naději a důvěru, že věčný život budeme trávit s Kristem. Proto je mnohem pravdivějším životním postojem toto apoštolovo vyjádření, že skutečně doma budeme až u Pána. U nás ve farnosti si to s dětmi opakujeme v krátkém hesle: „Jsme jen krátce na zemi, pro nebe jsme stvořeni.“
V závěru apoštol poukazuje na Kristův soud a na odměnu nebo trest. To může být zároveň i motivací k trvalé službě. Zde můžeme zahlédnout to, co posilovalo Pavlovu vytrvalost, obětavost a naději i v nepříznivých podmínkách. Zároveň se nám zde předkládá důraz na odpovědnost před Pánem za náš život a naše skutky. V očích Kristových totiž není lhostejné, zda v našem životě (doslova: v těle) děláme věci dobré, nebo zlé.
Hned v úvodním verši tohoto úryvku používá Pavel výraz „víme“. Z osobní zkušenosti však musíme dosvědčit, že právě ty skutečnosti, o nichž si myslíme, že je známe, často v životě nenaplňujeme a jaksi na ně pozapomínáme. Vědomí, že pravý domov budeme mít až u Pána, patří právě k těm známým, ale v praxi často opomíjeným skutečnostem. Tím aktuálnější pro nás může být zamyšlení nad tímto úryvkem, který posiluje pohled víry v jednom z nejcitlivějších bodů duchovního života.