Pavla Edita Herciková
Do 17. neděle v mezidobí nás uvádí čtení ze 4. kapitoly 2. Knihy královské, líčící zázrak nasycení velkého počtu mužů pouze nevelkým množstvím chlebů. Tento text se nachází v řadě vyprávění o proroku Elizeovi, nástupci proroka Eliáše. Oba tito prorocky působili v Severním izraelském království v 9. století před Kristem. Sepsání těchto vyprávění bylo ovšem určeno obyvatelům Judska, aby z osudů severních kmenů čerpali poučení o důsledcích své věrnosti či nevěrnosti Hospodinu.
Pohlédneme-li na širší souvislosti našeho vyprávění, ocitáme se ve velmi tíživé situaci: v zemi byl hlad. Sucho a následná neúroda, hlad a strádání jsou ve starozákonním kontextu chápány často jako důsledek vzdálení se lidu od Hospodina. Takový nedostatek ohlašuje např. v 17. kapitole 1. Knihy královské (v. 1) prorok Eliáš králi Achabovi, oddávajícímu se kvůli své manželce Jezabele modloslužbě při Bálově kultu. Ve 14. kapitole knihy proroka Ezechiela (ve 21. verši) je hlad jmenován dokonce mezi čtyřmi přísnými Hospodinovými soudy; těmi jsou: meč, hlad, dravá zvěř a mor. Takové chápání dějinných pohrom však nemá ukázat Boha jako jakousi krutou a k lidské bídě necitelnou mocnost, nýbrž připomíná člověku jeho nesoběstačnost, pokud nežije ve spojení s Bohem a podle jeho řádů.
Dějinné události v životě národa jsou tedy prožívány jako Boží jednání, kterým Bůh člověka zasahuje, aby jej vychoval – a aby jej vyburcoval z planého způsobu života bez řádu a bez Boha. Aby si lid tyto souvislosti uvědomil, posílá mu Hospodin své proroky. Ti mají za úkol upozorňovat na důsledky nevěry vůči Bohu a pokusit se pohnout nevěrný lid k novému obrácení a obnovení svého vztahu k Bohu.
Má-li být ovšem prorok lidmi poznán a uznán jako ten, kterého posílá skutečně Hospodin, potřebuje, aby jej Hospodin nějak potvrdil – buď, z dlouhodobé perspektivy, naplněním pronesených proroctví (Dt 18,22), anebo zázraky, které Bůh činí skrze proroka a na jeho přímluvu před očima celého národa.
Vyprávění o nasycení lidu, které budeme v neděli z 2. Knihy královské číst, je součástí rozsáhlejšího bloku, v němž se prorok Elizeus prokazuje jako zprostředkovatel Božího zázračného jednání – a tedy – jako Hospodinův věrohodný prorok.
V době již zmíněného hladu v zemi odešel Elizeus se skupinou svých učedníků do Gilgálu, místa u Jordánu při východním okraji města Jericha, kde kdysi, podle 4. kapitoly knihy Jozue, postavil tento vůdce izraelských kmenů dvanáct kamenů, vyzvednutých a vynesených ze dna Jordánu při přechodu lidu cestou z Moábu do Zaslíbené země. Jedná se tedy o místo, které samo o sobě svědčí o Božím mocném uvedení lidu do Zaslíbené země.
Hlad v zemi se ale proroku a jeho učedníkům, prorockým žákům, nevyhýbá. I oni jsou součástí lidu a spoluprožívají jeho úděl, aby se s ním byli schopni před Bohem solidarizovat a za něj prosit. Za situace citelného strádání hladem není proto příliš překvapivé, že se Elizeovy divy týkají v této době také jídla:
Našemu textu přímo předchází zmínka o Elizeově pokynu jeho služebníkovi, aby prorockým žákům uvařil polévku. Služebník tedy vychází na pole, kde sesbírá vše, co tu najde: zmíněné jsou jakási popínavá rostlina a divoké polní tykve. Chuť polévky, připravené z tohoto rostlinného základu mohla být asi velmi podivná – snad hořká, a mnozí učedníci dostali strach, že se touto vegetariánskou polévkou otráví. Elizeus ve své autoritě a velmi energicky polévku zahustil moukou a nechal rozdat přítomnému lidu. – Uklidněným strávníkům se nic zlého nestalo. (Přisypaná mouka tu ale neměla jen psychologickou funkci, působila především symbolicky, životodárná síla zrna se stala obrazem a prostředkem exorcismu.)
Na toto vyprávění pak navazuje vlastní text 1. čtení 17. neděle:
42 Nějaký člověk přišel z Bál-Šališa a přinesl v chlebníku Božímu muži Elizeovi chléb z prvotin, dvacet ječných chlebů a jídlo z rozdrcených čerstvých zrn. Elizeus řekl svému služebníku: „Dej to lidem, ať se najedí!“ 43 Služebník mu odpověděl: „Jak mám tohle dát stovce lidí?“ Elizeus řekl: „Dej to lidem, ať se najedí, neboť tak praví Hospodin: ‚Budou jíst a ještě zbude.‘“ 44 Dal jim to tedy, najedli se, a ještě zbylo podle Hospodinova slova.
Dovídáme se zde nejprve o velkorysém daru, který proroku Elizeovi poskytuje muž přicházející z Bál-Šališa, což podle svého názvu mohlo být rozcestí tří cest, patrně spojené s Bálovou úctou. Podrobný popis daru tu naznačuje, že muž přicházející z tohoto místa ctí – velmi překvapivě – Hospodina, neboť Elizeovi přináší chléb z prvotin úrody ječmene a pokrm připravený z rozdrcených čerstvých zrn. – To se velmi podobá přídavné oběti z raných plodů, jak ji předepisuje 3. kniha Mojžíšova (Lv 2,14). Začátek sklizně obilí a přinášení prvotin žně připadaly navíc v zemi Izrael na svátek nekvašených chlebů, to jest na svátek Paschy čili židovských Velikonoc (Lv 23,10.14), kdy si Izraelci připomínají záchranu z egyptského otroctví. Tento muž tedy patrně vzpomíná na Hospodinovu záchranu, a sám se přitom stává poslem Boží záchrany dalším.
Muž přináší Elizeovi svůj dar zcela nezištně, a to v době hladu, kdy v okamžiku první sklizně patrně nemá nadbytky. Elizeus, který je zde označen jako muž Boží, pro něj představuje kontakt s Bohem a s jeho požehnáním.
Ani Elizeus se však nedá zahanbit nezištností tohoto muže, nenechává si přijatý dar pro sebe a velkoryse jej poskytuje dál. Jeho pokyn je krátký: „Dej to lidem, ať se najedí!“ Pro sebe nechce prorok nic. – Podobně odmítne i tehdy, když mu uzdravený Náman bude vnucovat odměnu za své uzdravení (2 Král 5,16).
Chlebů, patrně o tvaru a rozměrech větší placky, je však jen dvacet a Elizeův služebník na to upozorňuje. Toto množství přece nemůže stačit asi stovce přítomných mužů. Služebníkova námitka zde dává textu nový rozměr. Elizeus se při zopakování svého pokynu musí odvolat na Hospodina: „Dej to lidem, ať se najedí, neboť tak praví Hospodin: ‚Budou jíst a ještě zbude.‘“ Pouze proto, že po této druhé pobídce služebník Elizea poslechne, může se také naplnit Boží slovo: Dal jim to tedy, najedli se, a ještě zbylo podle Hospodinova slova.
Lze poznamenat, že tato praktická poslušnost velmi připomíná víru, kterou bude vyžadovat v novozákonních textech Ježíš např. od služebníků, kteří mají v Káně Galilejské naplnit prázdné kádě vodou a donést z nich významnému svatebnímu hostu „víno“ (J 2,7-8).
Muži …se najedli, a ještě zbylo… Zde se zřetelně projevuje Hospodinova štědrost, která je mnohem větší než potřeby mužů. Všude tam, kde se člověk spolehne na Hospodina, tam, kde dá nezištně něco ze svého nedostatku a učiní první krok víry, zakouší velká Boží obdarování. Tato Boží obdarování ovšem nepřicházejí jako výsledek lidské podnikavosti a usilovné činnosti. Vždyť svým miláčkům dává chléb ve spánku (Žl 127,2). Nepřicházejí ale ani sama od sebe, vyžadují prvotní zřeknutí se výhod a zdánlivých jistot, a odvahu spolehnout se cele na Boha.
Přímé Elizeovo odvolání na Boží slovo ještě silněji podtrhuje, kdo působí tento zázrak nasycení. Není to prorok, nýbrž Hospodin, v jehož službách prorok stojí. Právě v této skrytosti, skromnosti a nezištnosti se projevuje velikost osobnosti proroka Elizea: poskytne pomoc, ukáže na Boha a vytratí se… Podobně bude o sobě svědčit v Novém zákoně poslední z proroků, Jan Křtitel, svou poznámkou: „On musí růst, já však se menšit“ (J 3,30).
Celý text prvního čtení však nejvíce koresponduje s novozákonním vyprávěním o Ježíšově nasycení zástupu, a to zejména v podání 6. kapitoly Janova evangelia (J 6,1-15), které je rovněž evangelijním úryvkem této neděle. První čtení je k němu vybrané jako odpovídající starozákonní předobraz. Při porovnání obou textů jsou nápadné především shody blízkosti velikonočních svátků, rozmnožení právě ječných chlebů, Ondřejova námitka, velmi podobná námitce Elizeova služebníka, zůstávající přebytek jídla po nasycení zástupu i následný Ježíšův ústup do pozadí.
Jestliže osobnost starozákonního proroka Elizea byla lidu darována od Boha, aby mu v období bídy a hladu ukazovala na Hospodinovu starostlivost o všechny, kdo v něho doufají, a stala se tak ukazatelem k Bohu, oč více to platí o Ježíši Kristu jako jediném Prostředníku mezi Bohem a lidmi (1 Tim 2,5), který přišel po všech prorocích! On je tím, který nás spojuje s Otcem i mezi sebou navzájem, jak o tom nakonec bude tuto neděli svědčit i 2. liturgické čtení z listu Efezanům.
Také žalm opěvuje Boží starostlivost o člověka, pokud v ni člověk doufá. Neboť:
Oči všech doufají v tebe
a ty jim dáváš pokrm v pravý čas.
Otvíráš svou ruku
a živíš vše živé s laskavostí. (Žl 145, 15-16)
