Alžběta Dvořáková
Nejdůležitějším starozákonních textem o stvoření světa jsou jistě dvě pasáže zcela na začátku Bible. Jednu z nich důvěrně známe. Začíná první větou Bible: Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. Tato zpráva je z obou dvou mladší, pochází z dílny kněžského kodexu z pátého století před Kristem. Líčí cestu z chaosu k uspořádanému kosmu v sedmi fázích, nazvaných v Bibli jako dny. Jak jsme slyšeli, nejprve stvořil Bůh nebe a zemi. To se však nepočítá do sedmi „dnů“. Nacházíme se teprve ve stadiu, kdy je země pustá a prázdná. Nad propastnou tůní je tma a nad vodami vznáší se duch Boží.
První den začíná až tím, že Bůh stvoří světlo. Světlo je nejblíže Boží podstatě. Je nutné pro život, poukazuje na život a růst, na vidění a poznání, na pravdu a vědění. Bůh odděluje světlo od tmy. Druhý den odděluje horní a dolní vody a třetí den odděluje souš od moře. Jak si povšiml jistý rabi Leibtag, v dalších třech dnech Hospodin postupně naplňuje a rozvíjí to, co učinil v prvních třech dnech. Jestliže první den stvořil světlo a čas, ve čtvrtý den tvoří slunce, měsíc a hvězdy, které slouží lidem za základ měření času. Zatímco o druhém dni oddělil Bůh horní vody – čili nebesa – od dolních vod – čili moře, v pátý den tvoří ptactvo, aby obývalo nebesa, a ryby a mořské živočichy, aby obývali moře. Jestliže třetího dne tvoří Hospodin souš, rostliny a stromy, nesoucí ovoce, pak o šestém dni tvoří pozemská zvířata, která se živí rostlinami, a nakonec člověka, který má za pokrm zmíněné ovoce ze stromů. Stvoření člověka je zvlášť vyzdvihnuto jako koruna všeho stvoření.
Druhá zpráva o stvoření začíná čtvrtým veršem druhé kapitoly První knihy Mojžíšovy. Navazuje bezprostředně na tu první, takže na první pohled působí dojmem, že je jen jakýmsi shrnutím a stručným zopakováním zprávy předchozí. Když se však na ní zadíváme blíž, zjistíme, že se od té první liší. Na rozdíl od první zprávy nezačíná v chaotických nekonečných vodách, ale na souši a neúrodné bezbřehé pustině. Vychází tedy z pohledu suchozemce. Do této bezvodé stepi Bůh stvoří nejprve ze všeho člověka, a teprve potom mu připraví uspořádané prostředí, zahradu s rostlinami, s řekami k zavodňování a se zvířaty (ovšem jen s pozemskými). Tak stojí člověk ve středu světa, který je zformován kolem něho a pro něho v soustředných kruzích.
V obou zprávách, přestože každá začíná jakoby z jiné perspektivy, je člověk středem Boží pozornosti a jeho stvoření. To nás ovšem nemá vést k postoji panovačnosti a vykořisťování přírodních zdrojů, ale naopak k postoji úžasu a dokonce bázně, který krásně vyjadřuje žalmista v osmém žalmu známými slovy:
Když se zahledím na tvá nebesa, dílo tvých prstů, na měsíc, na hvězdy, které jsi stvořil:
Co je člověk, že na něho myslíš, co je smrtelník, že se o něho staráš?
Vraťme se však k našim dvěma biblickým zprávám: na rozdíl od stvoření nevznikly „z ničeho“, ze vzduchoprázdna. Předcházela jim dvoutisíciletá historie v náboženstvích starého Orientu a Egypta. V těchto prostředích vznikl velký počet mýtů o stvoření, které se v jednotlivostech od sebe velmi lišily. Můžeme však určit několik společných výchozích prvků. Na počátku mýtických vyprávění se většinou objevuje neuspořádaná chaotická příroda buď v podobě ohromné vodní masy nebo neohraničené stepi. Tato prahmota se dostane z nejasných důvodů do pohybu a z ní vzchází první bůh nebo první božský pár. Ti se pak začínají rozmnožovat a pouštějí se do díla, aby přemohli chaos a vytvořili uspořádaný kosmos. Přitom má jeden bůh rozhodující úlohu a je pokládán za nejvyššího.
Tvoření není pro takového mýtického boha žádná lehká věc. Musí ve strašném boji usmrtit nebo aspoň udržet v šachu mocné síly chaosu, které i nadále představují nebezpečí a hrozí znovu pohltit veškerý vytvořený řád. V mnoha mýtech také zaznívá motiv práce: svět musí být zavlažen vodou, je třeba zřídit zahradu nebo vše vytvořit podobně jako hrnčíř. Posledním způsobem tvoření je vyslovení slova, které je velitelským výrokem vládce nade vším.
Jak se liší ve svém stvořitelském jednání Hospodin od všech staroorientálních a egyptských bohů? Jak se liší biblická zpráva o stvoření od všech mýtů okolních národů? Vždyť tolik prvků, které v mýtech nalézáme, se nachází i v Bibli! V obou případech jde o stvoření z počátečního chaosu, a také Hospodin tvoří uspořádaný vesmír slovem nebo prací, která se podobá dílu hrnčíře a zemědělce. Zvlášť druhá, starší biblická zpráva může připomínat nějaký prastarý pohanský mýtus. Je zde však jeden podstatný rozdíl: Hospodin sám nevzniká z přírodních procesů či elementů jako ostatní božstva. Je prostě už zde zároveň se stepí, s jejímž původem si vypravěči nedělali žádné starosti.
Bůh tvoří lehce, pouhým slovem. Pro Boží konání je sedmkrát použito sloveso bárá, stvořil. Toto sloveso v Bibli nikdy nevyjadřuje činnost člověka. Je vyhrazeno Boží stvořitelské činnosti, která přesahuje veškeré lidské schopnosti, a to i schopnost Boží tvoření pochopit nebo si je alespoň přibližně představit. Je zde tedy naprostá nezávislost osobního Boha Stvořitele na přírodních silách. První zpráva o stvoření Hospodinovu nezávislost ještě více podtrhuje: Bůh tvoří „na počátku“, předtím žádné vznikání neexistovalo. Hebrejské slovo pro počátek znamená také „základ“, „princip“, „původ“. Bůh dává základ veškerému bytí. Bůh sám stvořil nebe a zemi – tj. všechno. Biblické stvoření tedy na rozdíl od mýtů nezačíná vznikem božstva: Hospodin je jediný předpoklad, on sám tvoří nejprve chaotickou přírodu, a tu pak utváří dál a uspořádává.
Tím ještě není bezprostředně řečeno, že svět byl stvořen „z ničeho“. Původní autoři se tímto způsobem vlastně vůbec neptali – nechtěli vědět, „z čeho“ byl svět vytvořen. Teprve později – po vítězných taženích Alexandra Velikého ve čtvrtém století před Kristem – si i helenizovaní Židé položili tuto v podstatě řeckou otázku. Biblickou zprávu o stvoření pak správně přetlumočili jako stvoření „z ničeho“.
V Písmu se o stvoření z ničeho mluví ve Druhé knize Makabejské 7,28. Je to v pohnuté situaci, kdy pohanský král Antiochos zajal židovskou matku se sedmi syny a nutil je jíst zakázané vepřové maso. Když synové odmítají, král je nechává strašlivým způsobem mučit a usmrtit. Posledního z nich povzbuzuje matka k mučednictví těmito slovy:
Prosím tě, dítě, pohlédni k nebi i na zemi, na všechno, co je zde vidět, a věz, že to Bůh udělal ne z toho, co bylo, a že i lidský rod takto povstal. V lukiánské verzi rukopisu je uvedena malá změna: namísto aby Bůh stvořil vše „ne z toho, co bylo“, zde čteme, že Bůh stvořil vše „z toho, co nebylo.“ Odsud pochází známý latinský výraz stvoření ex nihilo, z ničeho.
Dalším podstatným rozdílem od mýtů ostatních národů je, že příroda sama je odbožštěna a stává se sama pouhým stvořením. Proto i slunce a měsíc, které okolní národy uctívaly jako božstva, jsou zde téměř posměšně nazvány „svítilnami“ a jsou stvořeny až čtvrtý den, přestože světlo samotné existuje už ode dne prvního. Pro biblického čtenáře tedy příroda jako taková – na rozdíl od posluchače mýtů – už nehraje žádnou roli v lidském tázání po smyslu života. Veškerá naděje na lidskou spásu a veškeré hledání smyslu se od nynějška vztahuje bezvýhradně k osobě Boha Stvořitele, který člověka stvořil ke svému obrazu a tak propůjčuje každému lidskému životu Svou důstojnost. Takové nahlížení na člověka a jeho cíl vzniklo v dějinách celého lidstva pouze jednou, a to v dějinách Izraele. O kráse člověka stvořeného Bohem si ale budeme vyprávět jindy…
Dědici této tradice jsou křesťanství a islám. Na rozdíl od křesťanství však islám předpokládá myšlenku věčné hmoty – nezná tedy stvoření z ničeho. Osobní povaha vztahu mezi Bohem a člověkem, původ člověka i jeho konečné určení, jsou v křesťanství naopak ještě více vyhroceny. Jak stvoření tak poslední soud a vzkříšení jsou zde totiž spojeny s osobou Ježíše Krista, který je zároveň Bohem a zároveň člověkem.
Text první zprávy o stvoření je vzletný a odměřený, současně však i protkaný pevně danými formulemi. Autor miluje symboliku čísel, do které skrývá chválu na zázračný řád, který Boží moudrost vložila o stvoření. Text chce i svou formou alespoň něco z tohoto řádu a harmonie zrcadlit. Po šesti dnech stvoření čteme na začátku druhé kapitoly První knihy Mojžíšovy:
Tak byla dokončena nebesa, země a všechno, co je oživuje. Sedmého dne Bůh skončil své dílo, které udělal, a přestal sedmého dne s veškerou prací, kterou vykonal. Bůh požehnal sedmému dni a posvětil ho, neboť v něm přestal s veškerým svým dílem, které stvořil a udělal.
Třikrát se zde opakuje obrat „přestat konat“ nebo „dokončit,“ aby se zdůraznil majestát vykonaného díla. Proč autor dělí Boží stvořitelské počínání do sedmi dnů? Jako kněz kladl velký důraz na to, aby se zachovávalo po staletí trvající přikázání dne klidu – šabatu. Zachovávání šabatu se v době babylonského vyhnanství – spolu s obřízkou – stalo poznávacím znamením Židů mezi ostatními národy. Text takto předává poselství, že šabat byl již od počátku Hospodinem vložen do řádu stvoření: veškeré jeho působení ústí do pokoje šabatu. Nejhlubším smyslem stvoření je oslava Boha. „Bylo učiněno, aby se stalo prostorem pro klanění.“
Bůh vyhlásil čas šabatu za svatý, tedy vyhradil si ho pro společenství člověka se sebou samotným. V tento den může člověk již předem okusit něco z účasti na věčné slavnosti Boha, na blaženém svátku Jeho lásky. Tato slavnost nikdy neskončí, protože po sedmém dni už nepřichází večer. Bůh stvořil svět jako dobrý. Ve chvíli, kdy bylo jeho dílo dokončeno, nebylo již třeba nic přidávat ani nic ubírat, nic upravovat či měnit. Bůh a celý svět, včetně člověka, spočívali v dokonalé harmonii, v dokonalé vzájemnosti.
Tuto plnost a dokonalost vztahu mezi Bohem a stvořením si Židé dodnes připomínají tím, že po dobu šabatu nemají ani oni nic na stvoření přidávat ani ubírat. To je sice spjato s mnohem více příkazy, zákazy a pevně danými zvyklostmi než slavení křesťanské neděle, ale nijak se tím neumenšuje radost těch, kdo šabat slaví. Být v době šabatu přítomen v ortodoxní čtvrti Jeruzaléma znamená nacházet se v atmosféře slavnostní radosti a dětinské blízkosti k Bohu, která se v synagoze vyjadřuje zpěvem a tancem, vycházejícím přímo ze srdce.
Plnost vztahu mezi Bohem a člověkem je v křesťanství zpřístupněna v plnosti Letnic, kdy Kristus sesílá na svět Svého a Božího Ducha, a tím je „obnovena tvář země.“ Každý, kdo tohoto Kristova Ducha přijme, je „novým stvořením“. Autor 2 Listu Korinťanům v 5,17 vyjadřuje tuto myšlenku slovy:Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Co je staré, pominulo, hle, je tu nové! A tak se postupně, s každým dalším srdcem obráceným k Božímu Duchu, šíří po světě Boží království, které bude završeno stvořením „nového nebe a nové země“. Tam, jak se dozvídáme z Knihy Zjevení (21,3-4), bude „příbytek Boží uprostřed lidí, Bůh bude přebývat mezi nimi a oni budou jeho lid; on sám, jejich Bůh, bude s nimi, a setře jim každou slzu s očí. A smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude – neboť co bylo, pominulo.“
A tak se i my zvláště tuto neděli otevřme působení Ducha svatého, o kterém každou neděli vyznáváme, že je dárcem života, a o kterém každé letnice v prastarém hymnu zpíváme, že je Duchem Stvořitelem. Dejme prostor Kristovu Duchu, aby nás proměnil v nové stvoření, abychom se už nyní mohli podílet na životě Nejsvětější Trojice a na šíření království pokoje.