Kalendář akcí

<< Listopad 2024 >>
PÚSČPSN
28 29 30 31 1 2 3
4 5 6 7 8 9 10
11 12 13 14 15 16 17
18 19 20 21 22 23 24
25 26 27 28 29 30 1
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous slide
Next slide

Dt 18,15-20

Věra Doubková

 

O 4. neděli v mezidobí budeme číst z 18. kapitoly Páté knihy Mojžíšovy, jinak též zvané Deuteronomium. Název Deuteronomium je odvozen z toho, jak Septuaginta (řecký překlad Starého zákona ze 3. stol. před Kristem), překládá výrok, že král má připravit „opis tohoto zákona“. Slovní vazba je přeložena do řečtiny jako „deuteronomion túto“, doslova „tento druhý zákon“. V důsledku toho označuje latinský překlad Bible – Vulgáta – 5. knihu Mojžíšovu jako Deuteronomium.

Obsah knihy byl považován za druhý Zákon, přičemž první Zákon obdrželi Izraelité na hoře Sinaj a tento druhý (vlastně opakování prvního) před vstupem do země zaslíbené. Pátá kniha Mojžíšova je pojata jako Mojžíšova předsmrtná řeč k Izraeli na hranici kenaanské země. Hlavní jádro celé knihy tvoří Kniha zákona, která byla nalezena v jeruzalémském chrámě za krále Jošijáše. Ten byl znám svými reformními snahami. Nalezený poklad sahající až do časů velkého proroka Mojžíše byl mocnou oporou při reformním úsilí náboženského života. Mojžíš jako prostředník mezi Hospodinem a lidem promlouvá ke svěřenému lidu přes hranice staletí a předává poselství, které je zaktualizováno a zaměřeno na přítomnou situaci a současné úkoly.

Hlavním tématem knihy je dodržování Hospodinových příkazů. Často se v ní opakují příkazy, aby se lid odvrátil od jakýchkoli jiných bohů, model a kultů a zcela se odevzdal jedinému a živému Bohu Hospodinu. Připomíná se událost vyjití z Egypta a rozšiřují se přikázání daná lidu na hoře Sínaj. Jsou objasňovány věci spojené s poslušností a neposlušností vůči jedinému Bohu a jeho lidu. Mojžíš udílí požehnání kmenům, které se chystají vstoupit do zaslíbené země. Kniha končí popisem Mojžíšovi smrti a jeho pohřbu.

Pátá kniha Mojžíšova má 3 velké části. První z nich obsahuje úvodní řeči, druhá je věnována Sbírce zákonů a třetí, závěrečná část nás seznamuje s tím, co se stane, neuposlechne-li vyvolený národ Božích zákonů. Lid by tak byl postihnut velkými kletbami a tresty.

Ale vraťme se k našemu čtení. Text pro čtvrtou neděli v mezidobí je vybrán z druhé části, tedy ze Sbírky zákonů. Tento takzvaný deuteronomistický zákoník se zabývá především bohoslužebnými řády, např. kde a jak se bude slavit bohoslužba Hospodinu.

Další oddíl zákoníku se věnuje právním ustanovením pro soudce, krále, lévijské kněze, rozpoznání pravého proroka či jaká města mají sloužit jako útočiště pro lidi, kteří někoho neúmyslně zabili.

A poslední oddíl se zabývá ochranou jednotlivců i celého izraelského společenství, např.: ochrana cti ženy, ochrana potřebných a opuštěných lidí a v neposlední radě je řešena otázka rozluky manželství.

Naše čtení se věnuje otázce rozpoznávání pravdivého a falešného proroctví. Lid dostává od Hospodina příslib, že on povolá pravého proroka.

Vstup do zaslíbené země sebou jistě přinese mnoho nebezpečných pokušeních ze strany pohanských zvyků a kultů. Samozřejmě, že tyto modloslužby, jako věštění, hádání či zaklínání, jsou přísně zakázány a trestány smrtí. Hospodin před nimi varuje. Na místo pohanských věštců bude mít Izrael proroka, jehož mu povolá sám Hospodin.

Proto náš úryvek začíná: Mojžíš řekl lidu: „Hospodin, tvůj Bůh, ti vzbudí proroka, jako jsem já, z tvého středu, z tvých bratrů, toho budete poslouchat“ (v. 15).

Izrael dostává zaslíbení, že Hospodin povolá proroka, jenž bude jako Mojžíš. Položme si otázku. Kdo to vlastně byl takový prorok?

Prorok byl především mužem Božího slova a dělal vše pro to, aby zprostředkoval svým současníkům Hospodinovo poselství. Boží slovo nepředstavovalo jen nějaký názor, jakoby Hospodin chtěl pouze ukázat lidu svůj pohled na věc, o které pak sami rozhodnou. Prorok byl přesvědčen, že Boží poselství zcela změní celou situaci. Slovo se činně zapojuje do dění, které se pak uskutečňuje v jeho moci. Dokladem je tomu 11. verš z 55 kapitoly proroka Izajáše: „Tak tomu bude s mým slovem, které vychází z mých úst. Nevrátí se ke mně s prázdnou, nýbrž vykoná, co chci, vykoná zdárně, k čemu jsem jej poslal.“

Proroci zasahovali do dění také tak, že varovali před tím, co přijde, nebo povzbuzovali. Proč mluvili o tom, co mělo přijít? Existuje několik důvodů. Vidina blížícího se Božího hněvu měla vést lid k obrácení a hledání jeho milosrdenství v přítomnosti. To, že prorok mohl mluvit o tom, co se má stát, má základ v jeho poznání Hospodina. Hospodin řídí běh dějin spravedlivě. Bude-li lid konat zlo, přijde na něj Boží hněv.

Mojžíšova řeč pokračuje: „To jsi právě žádal od Hospodina, svého Boha, na Chorebu v den shromáždění, když jsi říkal: „Nemohu už slyšet hlas Hospodina, svého Boha, nemohu se už dívat na ten veliký oheň, abych nezemřel.“ (v. 16).

Hora Choréb se častěji nazývá ve Starém zákoně Sínaj. Izraelité k ní dorazili na své pouti z Egypta. Na této hoře se Mojžíšovi zjevil Hospodin a dal mu Desatero přikázání a další zákony.

Z textu se dovídáme, že se Hospodin zjevil v den shromáždění, ale lid prosil, aby již neslyšel a neviděl Hospodina, svého Boha. Má strach, že zemře. Izraelité věřili, že jen slyšet samotného Boha znamenalo jistou smrt. Člověk se jako smrtelný a hříšný nemůže setkat s nesmrtelným a bezhříšným Bohem tváří v tvář. Setkání je něco tak silného a zázračného, že ho člověk nemůže přežít. Oslovený člověk vidí, slyší, vnímá, chápe a poznává slávu a velikost Boží – jinak řečeno – Bůh odhaluje sám sebe, aby jej lidé mohli poznat.

Bůh se nikdy nezjevoval bezprostředně, vždy je zjevení popisováno jako veliký plamen, velký mrak nebo v podobě anděla. Jen jednomu člověku se Bůh zjevil tváři v tvář – Mojžíšovi. Ještě dlouhou dobu po tomto setkání Mojžíšova zář zářila leskem Boží přítomnosti.

Hospodin je připraven přijmout prosbu lidu, aby s ním mluvil skrze prostředníka: Hospodin mi tedy řekl: „Správně mluví. Vzbudím jim proroka, jako jsi ty, ze středu jejich bratrů a vložím svoje slova v jeho ústa a sdělí jim vše, co mu poručím. Kdo by však neposlouchal mých slov, která bude mluvit v mém jménu, toho poženu k zodpovědnosti“ (v. 17-19).

Hospodin podruhé opakuje zaslíbení o povolání svého nového proroka. Ten bude pocházet z izraelského lidu. Měřítkem, které charakterizovalo pravého Hospodinova proroka, se stal život a osoba Mojžíše. Dostalo se mu osobního povolání od Boha. Proroka může z člověka udělat pouze Hospodin. Jen falešný prorok si osvojuje prorocký úřad z vlastní vůle. Prorok přicházel k lidem, jako ten, kdo byl povolán, aby stál před Hospodinem.

Stojíme před otázkou: jak obdržel prorok zprávu, kterou měl lidem předat? Ve většině případů dostáváme jasnou, ale málo říkající odpověď: „Slovo Boží se stalo…“ Jinými slovy lze říci, že věta hovoří o prorokově přímé, osobní zkušenosti s Hospodinem. Hospodin jako autor předává poselství prorokovi a jeho prostřednictvím se tato zvěst dostává k lidem.

Při vnuknutí mělo své místo také vidění. Okolnosti, za nichž v Písmu dochází k vidění, jsou různé. Lidé je prožívají v bdělém stavu, ve dne, v noci. Vidění měla úzkou spojitost také se sny. A právě skrze sny hovoří Bůh k člověku na více místech v Bibli.

Samotné vnuknutí je zázrak, nevíme jak Bůh způsobuje, že si člověk náhle uvědomí jeho slovo. Proroctví zůstává tajemstvím, protože v něm působí Duch svatý.

Vyvolený prorok bude lidem předávat pouze to, co mu uložil Hospodin. Praví proroci předstupovali před své současníky se slovem, které měli sdělit. Boží slovo bylo tedy předáváno ve formě mluvené řeči a každý prorok mu zároveň vtiskl pečeť své osobnosti a zkušenosti.

Povinností posluchačů bylo tato slova přijmout a podle toho se také zařídit a zachovat. Jak jsme slyšeli, měl každý člověk, který zvěst slyšel, odpovědnost za své jednání a chování.

Následuje ale i varování pro proroky: Prorok, který se opováží mým jménem říkat, co jsem mu neporučil, nebo který by mluvil ve jménu jiných bohů, takový prorok musí zemřít!“ (v. 20)

Z textu můžeme předpokládat, že v Izraeli byli také falešní proroci. Prorok, který si říká, co chce, nebo který na sebe vztahuje jinou, cizí moc bohů, musí zemřít.

Stejně jako tehdejší posluchači i my se ptáme, jak se pozná falešný prorok od pravého? Na tuto otázku bychom dostali odpověď, kdybychom četli dále biblický text. Pravost proroka poslaného Hospodinem je splnění vyhlášeného slova. Existuje však měřítko jediné a pro vždy platné? Je možné, aby se každý výrok pokaždé ihned uskutečnil? Asi nedokážeme jednoznačně odpovědět. Nakonec Hospodin svou pravdu prosadí sám a dotvrdí její věrohodnost.

Co ale říká tento úryvek nám křesťanům? Příslib proroka nás ujišťuje, že v budoucnu přijde jedinečný prorok, tichý, trpělivý, zástupně trpící Hospodinův služebník. Takto pojaté zaslíbení se naplnilo v příchodu Ježíše Krista, prostředníka nové smlouvy.