Angelo Scarano
Minulou neděli jsme v druhém čtení slyšeli, že máme odložit starého člověka a přijmout člověka nového, stvořeného podle Božího obrazu. Jak realizovat tyto výzvy? Na to odpovídá dnešní text, který skoro bezprostředně navazuje na úryvek z minulé neděle:
Nezarmucujte svatého Božího Ducha, který vám vtiskl svou pečeť pro den vykoupení. Daleko ať je od vás každá zahořklost, prchlivost, hněv, hádání, nactiutrhání a všechny druhy špatnosti. Spíše buďte k sobě navzájem dobří, milosrdní a jeden druhému odpouštějte, jak i Bůh odpustil vám pro Kristovy zásluhy. Ano, napodobujte Boha jako jeho milované děti a žijte v lásce, jako i Kristus miloval vás a zcela vydal sebe za nás v oběť, Bohu velmi příjemnou.
Začátek liturgické pasáže nám chystá jistou nesnáz: co to znamená zarmoutit svatého Božího Ducha? Tato formulace připomíná Iz 63,10 („Oni se však vzpírali a trápili jeho svatého ducha“), kde se odkazuje na zatvrzelost Izraele při putování pouští. Je sporné, jaký je důvod zarmoucení Ducha. Podle některých tím důvodem je vyslovení špatných slov (v. 29) nebo tvrdé jednání (v. 31) – v obou případech se jedná o hříchy proti spolubratřím a spolusestrám, v kterých přebývá Duch Boží. Avšak na základě obecnější formulace „nezarmucujte svatého Božího Ducha“ je snad lepší spojit toto zarmoucení se širším kontextem, prostě s každou podobou hříchu.
Slovní spojení „zarmoutit Ducha“ chápeme spíš jako biblický antropomorfismus, přisouzení lidské vlastnosti Bohu. Tímto výrazem se tedy chce vyjádřit, že hříchem jednáme proti Duchu, proti jeho plánům. Zároveň se tím naznačuje, že Duch je osobou. Zajímavé je to, že se o Duchu používá slavnostní označení „svatý Duch Boží“, aby se ještě víc podtrhlo, že tento Duch je Boží (nejen lidský) a navíc svatý – On je tedy naprosto bytostně proti hříchu. Tím hříchem, ještě jednou, rozumíme obecně všechny jeho podoby, tedy i hříchy proti ostatním členům společenství. Právě na takové hříchy se dál zaměřuje pisatel. Jakýkoli hřích vůči jiným křesťanům je o to závažnější, že tito věřící jsou označení pečetí samotného Ducha. Pečeť symbolizuje vlastnictví a zároveň ochranný vztah toho, který dává pečeť. V našem případě se jedná o pečeť duchovní, vnitřní, v srdci věřícího, přijatá křtem. A tato pečeť předznamenává budoucí plné přijetí Božích darů, a to v onen den vykoupení, tj. v den plného dovršení a zbožštění člověka. To je ten den, kdy se zjeví Kristus ve své slávě – a tato sláva prozáří a promění člověka. I přes tuto „zmínku o posledních věcech“ je třeba zdůraznit, že se náš text zaměřuje spíš na přítomnost než na budoucnost: důraz se klade na přítomnost Ducha, který je garantem budoucnosti. A přítomnost Ducha v srdcích nás křesťanů je silnou motivací nehřešit, konkrétněji neprovinit se proti bratru nebo sestře.
Verše 31-32 předkládají další výzvu k mírnosti a dobrotě. Nejprve se tato výzva předkládá negativní formou (tj. čeho se vyvarovat), a to ve verši 31 pojednávajícím o hněvu: „Daleko ať je od vás každá zahořklost, prchlivost, hněv, hádání, nactiutrhání a všechny druhy špatnosti.“ Svatopisec zde hromadí pět skoro synonymních pojmů, aby vykreslil případnou situaci charakterizovanou narušenými bratrskými vztahy v komunitě. Důraznost výzvy je potvrzena i zobecňujícím zájmenem „každá“ a, na konci verše, generalizujícím „všechny druhy špatnosti“. Stav odporující této výzvě by byl neslučitelný s novostí „člověka Božího“. Je možné, že se v našem výčtu uvádí postupné stupňované fáze hněvu. První pojem, zahořklost, označuje tvrdé srdce naplněné výčitkami a neodpuštěním. Druhý pojem, prchlivost, se u stoiků odlišuje od hněvu: zatímco prchlivost je jen počáteční výbuch, hněv je hlouběji usazený hlodající pocit nepřátelství. Takový hněv může vyústit v hádání, lépe řečeno a přeloženo v „křik, řev“. A konkrétním projevem tohoto „hříchu jazyka“ je pak nactiutrhání, zraňující důstojnost a hodnotu druhého.
Následující verš 32 ukazuje „pod opačnou podobou“, které vlastnosti má mít nový člověk. Autor však nepodává výčet abstraktních ctností, ale oslovuje své adresáty osobně: „Buďte dobří, milosrdní…“. Dobrota a milosrdenství (doslova dobré nitro) jsou tedy protikladem hněvu. Oba postoje se příležitostně objevují v novozákonních seznamech ctností: v Gal 5,22 je dobrota plodem Ducha. A už v židovské kumránské komunitě dobrota a milosrdenství náleží k předpokladům zdravého společného života.
K těmto dvěma vlastnostem přistupuje třetí, ochota odpouštět. Kdybychom se podívali na řecký text, objevili bychom ještě pregnantnější sloveso: „prokázat milost“. A skutečně: odpouštět znamená prokázat milost, tak jako Bůh nám ji prokázal v Kristu. Je nutné podotknout, že spojka „jako“ nemá pouze srovnávací funkci, ale také důvodovou, „protože“. Je tu tedy silná motivace k odpouštění: mezi křesťany má proudit stejná velkorysost, kterou Bůh projevil v Kristu. Opět nesmí uniknout pozornosti, že toto odpuštění má být vzájemné: „odpouštějte jeden druhému“. Autor má stále před očima celou komunitu, ne pouze jednotlivce. I evangelium ukazuje, jak odpuštění Boží umožňuje odpuštění lidské. K tomu srovnej velmi silný závěr podobenství o milosrdném králi a zlém služebníku: „Neměl ses také ty smilovat nad svým spoluslužebníkem, jako jsem se já smiloval nad tebou?“ (Mt 18,33) Odpuštěním se věřící připodobňuje samotnému Otci, který „nechává slunce svítit na dobré i zlé“ (Mt 5,45).
Poslední dva verše jsou završením celé pasáže. Centrálním obsahem těchto dvou veršů je „agapé“ (nezištná božská láska), reflektovaná na třech různých rovinách: etické, teologické a kristologické. Autor žádá od čtenářů především to, aby „žili v lásce“. Život v lásce je „light-motivem“ celého Nového zákona, ale stojí za to si všimnout, co je motivací takového jednání: následování Boha. Jako jediný v Novém zákoně náš text hovoří o následování Boha. Toto téma bylo docela rozšířené v Řecku, v židovství a rabínské literatuře. I Ježíš předkládá podobný nárok: „Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš nebeský Otec“ (Lk 6,36). Otec miluje, a proto také křesťané žijí v lásce. Oni vlastně dávají to, co sami nejprve přijali: lásku Otcovu. Křesťané jsou „milovaní Bohem“ – to je jejich vlastní označení. Díky křtu a přivtělení ke Kristu jsou věřící „milovaní“, tak jako je Syn milovaný samotným Otcem. A právě láska má být rozpoznávacím znakem křesťana. Avšak ještě větší důraz se v úryvku klade na kristologický rozměr této lásky: „Kristus miloval vás a zcela vydal sebe za nás v oběť, Bohu velmi příjemnou“. Máme následovat Boží lásku tím, že budeme následovat lásku Krista. A jeho láska nebyla „pouhým slovem“ či součtem dobrých skutků, ale sebedarováním až do krajnosti: on se dal jako dar a oběť. A tento dar byl „Bohu příjemný“ – proč? Protože to byl dar „úplný“ (Kristus dal sám sebe), z lásky (On si zamiloval nás). Tak jako Kristus miluje a dává se jako dar, tak i křesťan (5,2). Tím se vytváří jednota ve společenství.