Angelo Scarano

Jako druhé čtení uslyšíme v neděli úryvek z listu Efezanům, který je součástí tzv. parenetické části listu: v ní se objevují konkrétní pokyny pro křesťanský život. Tyto pokyny jsou vlastně důsledkem nové identity křesťana. Text obsahuje tři různá povzbuzení: první na téma moudrosti (15-17), druhé „neopíjejte se vínem“ (v. 18a) a konečně třetí (18b-20) je soustředěné kolem tématu Ducha.

Dávejte dobrý pozor, bratři, jak se máte chovat, ne jako nemoudří, ale jako moudří; dobře využívejte času, protože žijeme ve zlých dobách. Nechovejte se tedy nerozumně, ale mějte na mysli, co je vůle Páně. Neopíjejte se vínem, vede to jen k výstřednostem, ale dejte se naplnit Duchem. Když mezi sebou mluvíte, užívejte slov ze žalmů, chvalozpěvů a duchovních písní; ze srdce zpívejte a hrejte Pánu. Děkujte stále Bohu Otci za všechno ve jménu našeho Pána Ježíše Krista.

Na začátku liturgické pasáže je napomenutí všeobecného charakteru, které vybízí čtenáře k uvědomělému chování: „dávejte dobrý pozor, jak se máte chovat“. A vzápětí se upřesňuje: „ne jako nemoudří, ale jako moudří“. Se vší pravděpodobností je to výzva inspirovaná Kol 4,5: „jednejte moudře ve styku s okolním světem a využijte čas vám svěřený“. Křesťanská moudrost tedy spočívá ve správném hodnocení a v přiměřeném chování.

Verš 16a vybízí „k životu v plnosti“ a pisatel zde používá výraz „dobře využívejte času“, který se dá také přeložit „zcela využívejte“, „skupujte všechno, využijte možnosti nákupu“ (v kontextu obchodování): křesťan má zkrátka využít beze zbytku všechny možnosti nabízené „v čase“.

Zdálo by se, že podobná perspektiva je ukrytá v jednom dopise Seneky, kde stoický myslitel doporučuje čtenáři, aby byl skutečně pánem sebe sama a žárlivě střežil pomíjivý čas, protože nic nám nepatří, s výjimkou času. Toto mudroslovné pojetí je jistě přítomné i v našem textu, přesto se zdá, že se nevaruje pouze před mrháním času. Proč? Zaprvé proto, že se pro pojem „čas“ užívá slovo „kairos“, který se dá chápat dvojím způsobem: ohraničený čas a rozhodující příležitost nabízená Boží milostí. Zadruhé proto, že je uvedená pozoruhodná motivace: „protože žijeme ve zlých dobách“. Chápejme tuto formulaci v přeneseném smyslu – „v tomto čase je mnoho zloby“. Křesťanská moudrost spočívá v tom, „nenechat se přemoci přítomným zlem“, ale rozpoznat a konat vůli Boží. Slyšíme zde ozvěnu Řím 12,2: „A nepřizpůsobujte se tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou své mysli, abyste mohli rozpoznat, co je vůle Boží, co je dobré, Bohu milé a dokonalé“. I ve „zlých dnech“ si klestí cestu Boží plán: na věřícím je, aby tento plán rozpoznal a uskutečnil.

Náhle verš 18 uvádí velmi konkrétní a nečekanou výzvu, blíže neodůvodněnou: „neopíjejte se vínem“. Není jasné, zda varování před vínem je vysloveno z důvodů praktických (mezi adresáty bylo běžné opíjet se), anebo náboženských (v souvislosti s orgiastickým kultem Dionýsia). Není možné se vyslovit ani pro první, ani pro druhou variantu. Spíš je vhodné odkázat na židovskou mudroslovnou tradici: „ Nehleď na víno, jak se rdí, jak jiskří v poháru. Vklouzne hladce a nakonec uštkne jako had a štípne jako zmije“ (Př 23,31-32). A varování před zneužitím vína je také častým motivem Nového zákona. Upřesnění, že opíjení se vede k výstřednostem, připomíná popis života pohanů: „Otupěli, propadli bezuzdnosti a s chtivostí dělají hanebné věci“ (Ef 4,19).

Protikladem opíjení se je naplnění Duchem. V jakém smyslu je to protiklad? Vnější opojení má být nahrazeno opojením vnitřním, duchovním. A paradoxně takové opojení je střízlivé, jak tvrdí mnozí církevní otcové, například svatý Ambrož. Co se týče protikladu „opíjení vínem“ a „opojení Duchem“, je nutné dodat, že protiklad není přímý, ale nepřímý, a sice mezi příslušnými navozenými situacemi. Dále je třeba poukázat na to, že je tu zřejmá narážka na letniční událost, kdy apoštolové naplnění Duchem vypadali jako opilí, ale ve skutečnosti byli opojení Duchem. Ale už Jan Křtitel byl charakterizován jako ten, který „nebude pít víno, ani jiný opojný nápoj, ale bude plný Ducha svatého“ (Lk 1,15). A dále se dá odkázat na Řím 12,11, kde se doslova říká „buďte vroucí Duchem“, přičemž v řečtině je tu narážka na kvašení moštu.

Liturgický text bohužel nevyjadřuje jasně, že je určitý vztah mezi naplněním Duchem a promlouváním či zpíváním. Lepší překlad zní: „nechte se naplnit Duchem, mluvíce mezi sebou slovy ze žalmů, chvalozpěvů a duchovních písní; ze srdce zpívajíce a hrajíce Pánu, děkujíce stále Bohu Otci za všechno ve jménu našeho Pána Ježíše Krista“. Duch je zdrojem a zároveň „plodem“ zpívání, děkování a mluvení. Naše dva verše vycházejí z Kol 3,16-17: „Nechť ve vás přebývá slovo Kristovo v celém svém bohatství: se vší moudrostí se navzájem učte a napomínejte a s vděčností v srdci oslavujte Boha žalmy, chválami a zpěvem, jak vám dává Duch. Všechno, cokoli mluvíte nebo děláte, čiňte ve jménu Pána Ježíše a skrze něho děkujte Bohu Otci“. K tomu je dobré doplnit ještě velmi vzletné obrazy uvedené v nebiblickém spise Ód Šalomounových: „Tak jako se ruka pohybuje po citeře a struny promlouvají, tak promlouvá v mých údech Duch Páně a já mluvím v jeho lásce“.

V prvním souvětí, „když mezi sebou mluvíte, užívejte slov ze žalmů, chvalozpěvů a duchovních písní“, je velice těžké určit, zda je určitý rozdíl mezi žalmy, chvalozpěvy a duchovními písněmi. Pravděpodobně se jedná spíš o synonyma. Podle některých komentátorů má autor listu před očima společenství scházející se k bohoslužbě. Pak nám může být jasné, proč předchází varování před opilstvím – víme, že bohoslužba byla spojená s hostinou, při které někdy docházelo k zneužití vína, jako v Korintě. Při takové bohoslužbě byla i určitá dělba úkolů: někdo měl žalm, jiný vyučování, jiný zjevení, někdo promlouval v jazycích a jiný vykládal (1 Kor 14,26). A podle liturgického textu se při těchto proslovech mají užívat právě slova z duchovních písní, žalmů, hymnů. Avšak proti takovému „liturgickému pojetí“ stojí skutečnost, že bezprostřední kontext nehovoří o bohoslužbě, ale spíš o běžném každodenním životě. Je ale možné, že uvedené povzbuzení se inspiruje některými prvky liturgie, jako je zpěv, děkování, formule „ve jménu Páně“: tím by se naznačilo, že i běžný každodenní život má být „liturgií“ poznamenanou vděčností, a proto i zpěvem a radostí. A takové jásání je pojaté jako specifický plod Ducha (viz Lk 10,21: „Ježíš zajásal v Duchu svatém a řekl…“).

Druhé souvětí v určitém smyslu doplňuje předchozí, jednak protože výslovně spojuje zpěv a chválu s Pánem, jednak protože klade zdroj těchto projevů do srdce věřících. Použité sloveso „hrejte“ může naznačit užívání strunných nástrojů doprovázejících zpěv.

Třetí souvětí představuje vrchol pasáže. Věřící naplnění Duchem vzdávají díky. Sloveso „děkujte“ neodkazuje specificky na děkování při slavení eucharistie. Spíš je myšleno děkování „za všech okolností“, jakožto součást běžného života. Věřící děkuje „za všechno“, tzn. za každou skutečnost a zkušenost. Skrze děkování se uznává, že Bůh je původcem všeho, že On je zdrojem spásy a života. A je možné děkovat za „negativní zkušenosti“? Ano, v tom smyslu, že Bůh je může skrze Krista proměnit v požehnání. V takovém případě se děkováním vyznává, že Bůh je svrchovaným Pánem i nad zlem. Nesmí se opomenout, že takové děkování je ve jménu Ježíše Krista, tj. v něm. Proč v něm? Protože jen skrze něho je možné přistoupit k Bohu: Kristus je totiž jediný prostředník mezi Bohem a lidmi a bez něho není naše děkování Boha důstojné.