Kalendář akcí

<< Říjen 2024 >>
PÚSČPSN
30 1 2 3 4 5 6
7 8 9 10 11 12 13
14 15 16 17 18 19 20
21 22 23 24 25 26 27
28 29 30 31 1 2 3
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous slide
Next slide

Ef 5,21-32

Angelo Scarano

 

O následující neděli se při bohoslužbách dostaneme v průběžném čtení listu Efezanům k pokynům týkajícím se rodinného života:

Bratři! Podřizujte se jeden druhému z úcty ke Kristu. Ženy ať jsou podřízeny svým mužům, jako kdyby to byl sám Pán. Muž je totiž hlavou ženy, podobně jako Kristus je hlavou církve, sám spasitel svého tajemného těla. Jako je církev podřízena Kristu, tak i ženy mají být svým mužům podřízeny ve všem. Muži, každý z vás ať miluje svou ženu, jako Kristus miloval církev a vydal sám sebe za ni, aby ji posvětil a očistil vodou a slovem. Tím si chtěl církev připravit slavnou, bez poskvrny, vrásky nebo něčeho takového, aby byla svatá a bez vady. Tak také muž má mít svou ženu rád jako vlastní tělo. Kdo má svou ženu rád, projevuje tím lásku sám sobě. Nikdo přece nemá v nenávisti vlastní tělo, ale naopak: dává mu jíst a přeje mu. Tak i Kristus jedná s církví, protože jsme údy jeho těla. ‚Proto opustí člověk otce i matku a připojí se k své manželce, a ze dvou se stane jen jeden člověk.‘ Toto tajemství je veliké; mám na mysli vztah Krista a církve.

I v tomto malém „traktátu“ rodinného života se uplatňuje základní princip, jímž je „příklad Kristův“. List Efesanům přejímá „řád v manželství“ běžný na Blízkém Východě, aby jej však prohloubil, zlidštil a vtiskl do něj křesťanskou pečeť.

Především je třeba říci, že tímto textem začíná nová větší část věnovaná „řádu domácnosti“. Jedná se o pokyny usměrňující vzájemné vztahy mezi manžely, rodiči a dětmi, dokonce mezi pány a otroky. A jaký je záměr těchto pokynů? Zaprvé, poskytnout odpovědi na otázky týkající se běžného života, zadruhé podtrhnout tuto „každodennost“ a zdůraznit její význam. Tím prvním prostředím křesťanského svědectví není totiž soudní síň nebo synagóga, ale spíš rodinný kruh. Právě všední den poskytuje věřícím příležitost stále znovu přilnout k Pánu a plnit jeho konkrétní vůli, a to ve vzájemných vztazích. Je zajímavé, že se zde přejímá určitý „stav věcí“ běžný na Východě, ovšem produchovnělý evangeliem. Nehlásá se tedy žádná revoluce, změna sociálních struktur, například odsouzením otroctví. Křesťanská víra totiž potřebuje zprostředkování kultury, aby zakořenila v historii.

Úryvek začíná výzvou ke vzájemné podřízenosti. Tato úvodní výzva je tedy pozváním k překonání jakéhokoli postoje nadřazenosti. Znovu se tedy ozývá Jan 13,14, „i vy si máte mýt nohy jeden druhému“, přičemž mytí nohou je symbolem služby, o které výslovně hovoří Gal 5,13: „V lásce služte jeden druhému“. A zajímavý je důvod této podřízenosti – úcta ke Kristu. Pravděpodobně tato motivace souvisí s kontextem, kde se mluví o Kristu-hlavě církve (5,23.24). Pokřtěný je dlužníkem drahocenné lásky, kterou Kristus miloval nás.

Dále stojí za povšimnutí, že ženy se mají podřídit, ne poslouchat (na rozdíl od otroků a dětí). Tím se naznačuje, že jejich postavení není založené na slepé a dětinské poslušnosti. Spíš se jedná o různost poslání muže a ženy. V každém případě se v našem textu neodráží ještě revoluční myšlenka z listu Galaťanům: „Není už rozdíl mezi židem a pohanem, otrokem a svobodným, mužem a ženou. Vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši“. Důvodem této podřízenosti není stvoření ženy z muže, ale vztah Krista k církvi. Tento Kristus je hlavou církve, vůdcem. Nejen to – on je také zachráncem, jak se vzápětí uvádí. Tím je zřejmé, že Kristus je hlavou, protože je zachráncem! Velikost hlavy je úměrná velikosti služebníka: „Kdo vládne, ať je jako ten, kdo slouží“ (Lk 22,26). Originalita těchto vět netkví ani tak v „mravním poučení“ (poplatném době), ale spíš v kristologické motivaci. A je příznačné, že tato kristologická motivace slouží spíš k povzbuzení mužů ke Kristově lásce vůči manželkám (dále se totiž víc mluví o povinnosti mužů!). Ale copak tehdejší etika nekladla mužům na srdce, aby milovali své ženy? Ano, kladla. V čem je tedy novost tohoto biblického textu? V tom, že se mužům „nařizuje“ milovat jako Kristus – sebedarováním. On se vydal za nás, a proto i muži se mají zrovna tak vydávat za své ženy. A k vyjádření této lásky se používá sloveso agapán, označující nezištnou lásku Otce nebo Syna.

Jaký je účinek Ježíšova sebevydání? Posvěcení církve. Vždyť z Ježíšova čistého sebedarování se nemůže zrodit nic nesvatého a nečistého. Kristus nemiloval církev proto, že by snad byla hodná lásky, ale aby ji takovou učinil. Díky Ježíši je církev očištěná od poskvrny hříchu (to je negativní aspekt vykoupení) a proměněná, dokonce posvěcená a zbožštěná (pozitivní aspekt vykoupení). A kdy dochází k tomuto „zrození“? Při koupeli znovuzrození, při křtu. Tehdy se rodí čistá nevěsta. Je možné, že se zde naráží na přípravné svatební obřady u Řeků, obzvlášť na koupel nevěsty. V každém případě se na křest pohlíží jako na „zpřítomnění“ a „aktivizaci“ zachraňující síly Ježíšovy smrti.

Křestní koupel je tedy očištěním církve – proč se však mluví také o očištění skrze slovo? Co se tím míní? Podle mnohých je tím slovem křestní formule, podle jiných je jím evangelium hlásané před křtem, jiní pak myslí na vyznání víry vyřčené adeptem na křest, i když tato poslední varianta je nepravděpodobná. Jedno je jisté: i slovo evangelia (ať už je to křestní formule, nebo delší zvěst předcházející křest) má očišťující moc, jak potvrzuje Jan 15,3: „Vy jste čistí už pro to slovo, které jsem vám řekl“. Slovem a vodou křtu si Kristus připravuje nevěstu oslavenou, krásnou a bez vrásky. Proč je církev přirovnána k nevěstě? Protože právě vztah manželů nám dovoluje co nejvíc vystihnout hloubku spojení a vzájemného prostoupení Krista a církve. Při čtení těchto slov se nám připomíná Pís 4,7: „Celá jsi krásná, přítelkyně moje, poskvrny na tobě není“. Ještě působivější jsou však slova Hospodinova adresovaná Izraeli:

„Umyl jsem tě vodou a potřel jsem tě olejem. Pak jsem tě oblékl do pestrého šatu, obul ti opánky z tachaší kůže, ovinul ti pás z jemného plátna a zahalil tě hedvábím. Ozdobil jsem tě ozdobami, na ruce jsem ti dal náramky a na hrdlo náhrdelník. Navlékl jsem ti do chřípí kroužek a do uší náušnice, na hlavu jsem ti vložil překrásný věnec. Byla jsi ozdobena zlatem a stříbrem, tvé oděvy byly z jemného plátna, hedvábí a pestrých látek, jedla jsi pokrmy z bílé mouky, medu a oleje. Stala ses nesmírně krásnou a dosáhla jsi královských poct. Tvé jméno proniklo mezi národy pro tvou krásu; byla dokonalá pro důstojnost, kterou jsem na tebe vložil, je výrok Panovníka Hospodina.“ (Ez 16,9-14)

Velkou důstojnost dal Kristus své nevěstě – a tato důstojnost či „šlechetnost“ zavazuje k životu „na úrovni Ženicha“.

Po vzoru Krista-Ženicha muži mají milovat své ženy. Takovou láskou oni vlastně prokazují úctu sobě samotným – vždyť už nejsou dva, ale jedno tělo! Je možné připustit také to, že se zde ozývá starozákonní „miluj svého bližního jako sám sebe“ – a manželka je tím prvním bližním! Jedná se o lásku „konkrétní“, starostlivou – i muž se stará o svoji ženu, tak jako Kristus živí svou církev (svým slovem, sebou samotným). Autor jde ještě dál v této paralele „Kristus – církev“ a tvrdí dokonce, že církev je částí Kristova těla, podobně jako ve vztahu manželů, kde dva tvoří jedno tělo. Tak hluboké je to pouto!

Náhle v posledních verších, tvořících vyvrcholení celé pasáže, dochází k obratu: zatímco dosud byl vztah Krista vůči církvi směrodatný pro vztah muže k ženě, nyní se vychází z manželského vztahu, aby se osvětlil ten vztah první, Krista k církvi. Obě skutečnosti se tedy vzájemně osvětlují. A jak manželství osvětluje vztah Krista k církvi? Vyjde se ze základního textu ustávajícího manželství: „opustí člověk otce i matku a připojí se k své manželce, a ze dvou se stane jen jeden člověk“. Stejně tak Kristus a církev patří k sobě, jsou jedním tělem (životním spojením, sdílením celé existence).

Záhadné je závěrečné tvrzení „toto tajemství je velké“. Co je míněno tím tajemstvím? Vztah muže a ženy? Nebo Krista a církve? K rozluštění této otázky nám pomůže to, že pojem „tajemství“ se v listu vztahuje jen na skrytý Boží plán, zjevený v Kristu a týkající se církve – proto i zde se myslí na hluboký a neproniknutelný vztah mezi Kristem a církví. Autor je fascinován organickým spojením Krista a jeho nevěsty. A na druhou stranu tento mystický vztah vrhá světlo i na manželství.

Závěrem můžeme říci, že uvedený text skrývá hlubokou teologii, jak spekulativní (týkající se církve a Krista), tak praktickou (týkající se vztahu manželů). Je tu postavena velmi vysoká laťka – díky tomu se manželství jeví jako velký dar s nekonečnými možnostmi, protože vztah muže a ženy pramení i vrcholí v Kristu.