Petr Mareček
Na počátku naší úvahy je třeba zdůraznit, že starozákonní obraz etického chování je neoddělitelný od celého poselství Starého zákona vztahujícího se na Izrael. Neexistuje něco jako autonomní, tedy nezávislá, etika ve Starém zákoně. Starozákonní etika nemůže být zúžena na tzv. „etické perikopy“ Písma. Na druhou stranu je zřejmé, že Hospodin, který se zjevil Izraeli tím, že zjevil své jméno, rovněž ukázal vlastní vůli. Základní myšlenkou Starého zákona je, že Bůh ve své svrchované stvořitelské vůli vyvolil jeden národ, který vysvobodil z otroctví a který spojil se sebou skrze smlouvu (Ex 19,4nn).
Smyslem tohoto Božího jednání bylo, aby jeho lid svým životem odrážel Boží vůli před celým stvořením a aby skrze svou poslušnost vůči Bohu měl podíl na jeho svatosti. Bůh zjevil svou vůli prostřednictvím rozmanitých forem: ať právních, prorockých či mudroslovných. Všechna tato Boží nařízení ale vyjadřovala stále jedinou jasnou směrnici: „Odejdi ze své země, ze svého rodiště“ (Gn 12,1); „neuchyluj se napravo ani nalevo“ (Dt 5,32); „dbej na mé příkazy a budeš živ“ (Přís 7,2). I když je to, co chce Bůh, vyjádřeno někdy nepřímo v radě moudrého nebo jako odpověď uvnitř vyprávění, pro Starý zákon je téměř jisté, že vůle Boží je pro Izrael jasná a zřejmá.
Tuto skutečnost dosvědčuje prorok Micheáš: „Člověče, bylo ti oznámeno, co je dobré a co od tebe Hospodin žádá: jen to, abys zachovával právo, miloval milosrdenství a pokorně chodil se svým Bohem“ (Mich 6,8). Kromě toho existuje jednota v tom, co si Bůh přeje, a souvislost uvnitř tradice. V žádné části Starého zákona se neříká, že by Bůh vyžadoval něco v jedné době a že by to v jiné době již nevyžadoval. Mimo to Boží vůle není nemožným ideálem, nýbrž je požadavkem, na který je člověk schopen přiměřeně odpovědět, což dotvrzuje Pátá kniha Mojžíšova: „Tento příkaz, který ti dnes udílím, není pro tebe ani nepochopitelný, ani vzdálený…, vždyť to slovo je ti velmi blízko, ve tvých ústech a ve tvém srdci, abys je dodržoval“ (Dt 30,11-14).
Samozřejmě, že pro porozumění tomuto Božímu přikázání ve správném zorném úhlu je třeba nejdříve pochopit, kdo je Bůh. Bůh Izraele je Bůh živý, který neustále dává poznávat vlastní vůli lidu, který si vyvolil. Tato vůle nesmí být nikdy oddělena od osoby samotného Boha. Ve Starém zákoně není Zákon, Tora, předpisem bez života s autoritou sama o sobě bez závislosti na Božském zákonodárci. Tato skutečnost je potvrzena i tím, že Starý zákon chápal spravedlivé jednání vůči Bohu jako odpověď živé osobě, která se upoutala k lidu.
Biblická vyprávění nejsou sbírkou vyučování o ctnostech či o morálních principech. Písmo svaté nás uvádí v úžas pro svou překvapující lhostejnost vůči našim pojetím dobra a zla. Ústředním zájmem Písma není to, co dělá člověk, nýbrž to, co dělá Bůh. Nejsou to správné myšlenky člověka o Bohu, co tvoří obsah bible, ale správné myšlenky Boha o člověku.
Nejúplnějším výrazem Božího plánu spásy pro Izrael je zjevení Tory na Sinaji. Tora obsahuje zákon a zároveň objímá mnohem širší horizont, který obsahuje instrukce a vyučování. V pravém slova smyslu První kniha Mojžíšova tvoří předmluvu a pátá doslov, zatímco srdcem Tory jsou tři ústřední knihy. Velká rozmanitost, s kterou se setkáváme uvnitř zákonodárné části, ukazuje na tvárnost Tory. Zákon není utvořen ustanoveními vyrytými do kamene, nýbrž je živou Boží vůlí, která utváří lid ve všech požadavcích jeho každodenního života.
Přikázání Desatera jsou úzce spojena s Božím zjevením na Sinaji a vyjadřují ve své nejklasičtější formě, v rozkazovacím způsobu, přímé a bezprostřední Hospodinovo slovo. O formě Desatera a o jeho významu v Izraeli se mnoho diskutovalo. Skutečnost, že jeho rozkazy jsou z větší části vyjádřeny jako zákazy, nepochybně dává najevo, že úlohou Desatera je vymezit oblast morálního života, do které je Izrael volán, aby žil. Vně této oblasti převládá urážka vůči společenství víry. To, že Desatero bylo umístěno na začátek zákonů smlouvy a jako jejich úvod, ukazuje jeho zvláštní význam jako shrnutí celé sinajské tradice. Celý podrobný systém zákonů, který pak následuje, je podřízen deseti přikázáním a je interpretován srdcem zákona, které obsahuje toto Desatero. Přesto však není Desatero chápáno jako výčet věčných božských principů. Zůstává rozkazem pro historický Izrael, který je ztotožněn s Božím lidem vytvořeným z následujících generací v čase a prostoru.
Jsou i další způsoby, jak byl u Božích přikázání rozměr vztahu člověka k Bohu převeden do mezilidské roviny, do příkazu určeného k tomu, aby utvářel každodenní život Izraele. V Písmu se právní materiál objevuje systematicky umístěn ve vyprávěních, které poskytují jistý druh komentáře o tom, jak se tyto směrnice mohly používat. Rovněž starozákonní předpisy vzniklé v různých historických obdobích byly pevně spojeny s událostí na Sinaji nezávisle na době vzniku ani na své konkrétní minulosti. Takto např. zákony ve Třetí knize Mojžíšově, které mají původ v odlišných historických a společenských prostředích, byly podřízeny jediné souhrnné teologické myšlence, že Bůh zjevil svou vůli Mojžíšovi pro všechny generace. Nedělají se rozdíly mezi příkazy pro uctívání Boha a pro každodenní jednání. Ať jedny, tak druhé mají sloužit k utváření života komunity, jež žije v poslušnosti. Ukazují odpověď Izraele Bohu jako odraz Boží svatosti (Lv 19,1nn) a zvláštní zákony, které následují, vyplývají z tohoto základního požadavku (Lv 10,3nn). Nakonec četné souhrny zákonů, jako přikázání lásky vůči Bohu (Dt 6,5) a vůči bližnímu (Lv 19,18), se staví proti každému pokušení zredukování přikázání na bezduchou literu.
Pokud jde o etické svědectví proroků, jejich poselství se zakládá na Boží vůli, která byla již dříve zjevena Izraeli. Úkolem proroků nebylo vytvořit nějakou vznešenější, dosud neznámou morální rovinu, avšak jejich posláním bylo zavolat národ zpět k již zjevené Boží vůli (Mich 6,8), která měla Izraele utvářet.
Poselství proroků nicméně nemůžeme chápat jako komentář k Zákonu, ale jako přímé setkání s přesažností samotného Boha, který je Soudcem a Vykupitelem (např. Iz 31,1nn).
Požadavek spravedlnosti a pravdy, který byl neustále zdůrazňován proroky, zpochybňuje celou náboženskou a kultovní praxi Izraele (Iz 1,4nn). V protikladu k Boží svatosti je Izrael viděn jako lid nečistý a kontaminovaný (Iz 6,1-13). Samo jeho přežití je ohroženo, nehledě na jeho nárok být vyvoleným lidem (Am 8,1nn). Nakonec se proroci odvolávají na konečnou vůli Boha, který přichází, aby život zničil a rovněž aby ho znovu daroval. Tím vnáší do celého života a historie Izraele nový výhled směrem k události nového stvoření, k novému zasnoubení a k obnovené smlouvě. Těmto třem událostem jsou podřízeny tradice staré dožívající éry.
Snad nejjasnějším svědectvím odpovědi Izraele na Boží iniciativu je žaltář. V něm je člověk zasažen obdivuhodnou bezprostředností vztahu mezi Bohem a modlícím se. Žalmista posuzuje svůj život ne podle bezduchých příkazů, avšak v přímém setkání s živým Bohem. Od něho zakouší v bezprostřední formě slovo spravedlnosti a milosrdenství. Tam, kde jsou zmíněny normy a směrnice, jsou považovány za návod. Tyto směrnice uděluje Bůh ve své dobrotivosti, aby vedl k životu v jeho plnosti (Žalm 119).
Zvláštní důležitost pro zdůvodnění „morálního života Izraele“ má vnitřní skrytá činnost žalmisty, který se snaží rozeznat Boží vůli mezi zmatkem a utrpením každodenního života, zvláště před hrozbami nemoci, protivenství a nakonec i smrti. Problematika se netýká malé jasnosti Boží vůle, ale spíše toho, zda je modlící se člověk správně připraven pro rozlišování a chápání (Žalm 73,21nn; 77,3nn). Z toho důvodu žalmista připravuje své srdce v pokoře a uznání vlastních vin, aby se mohl důstojně představit před Bohem (Žalm 15,2nn; 24,2nn) a aby mohl žádat odpuštění a spásu. Modlící se jednotlivec a shromáždění zůstávají v žaltáři odlišeni, avšak jsou v úzkém vztahu. Jsou jako dva účastníci debaty, představují dvě zvláštní stránky modlitby.
Žalm 1 je úvodem k celému žaltáři a vysvětluje jeho funkci. Vypovídá o požehnáních, která Bůh uděluje tomu, kdo má zalíbení v jeho zákonu a uvažuje o něm ve dne v noci (v. 2). Toto chování je nazváno „cesta spravedlivého“, která vede k životu. Žalm 15 představuje obvyklý popis lidského jednání, které je ve shodě s Boží vůlí. Z jeho liturgického kontextu je zcela zřejmé, že zde není popisována nějaká autonomní, na Bohu nezávislá, etika:
Kdo smí bydlet na tvé svaté hoře?
Ten, kdo žije bezúhonně, ten kdo jedná spravedlivě
Ten, kdo ze srdce zastává pravdu…
Nepůjčuje na lichvářský úrok
Nenechá se podplatit proti nevinnému.
Ten, kdo takto jedná, nikdy se nezhroutí.
Mudroslovné knihy byly tradičně považovány za shrnutí židovské etiky. Zatímco Pět knih Mojžíšových klade důraz na poslušnost Božím přikázáním, která byla ohlášena na Sinaji, mudroslovné knihy obsahují úvahy generací moudrých lidí o způsobu života a o lidském chování, které z těchto přikázání vychází. To je někdy moudré, někdy pošetilé, někdy dobré nebo zlé, lepší nebo horší.
V mudroslovné literatuře najdeme rozmanité připomínky jak ohledně světa ve své všeobecnosti, tak lidského života. Tato literatura si všímá často nejen normálního a typického chování, ale i chování zvláštního a podivného. Někdy pozoruje podobnost mezi světem přírody a světem lidského jednání. Často bez toho, že by vyjadřovala výslovně nějaká hodnocení. V širším slova smyslu má mudroslovná literatura výukovou funkci a snaží se být morálním návodem, i když tento výraz je příliš povšechný a nezahrnuje celkový záběr tohoto typu poučení. Tak není možné v žádném případě říci, že kniha Přísloví vysvětluje etický systém hodnot nebo pravidel. Stává se však, že když se vedle sebe postaví dvě zdánlivě protikladná přísloví, nutí to čtenáře k úvaze. Například: „Neodpovídej hlupákovi podle jeho pošetilosti, abys nebyl jako on. Odpověz hlupákovi podle jeho pošetilosti, aby se sám sobě nezdál moudrý“ (Přís 26,4-5).
Mudroslovná literatura je ve Starém zákoně tou literaturou, která se nejvíce přibližuje popisu správného lidského jednání ve formě ctností. Avšak tyto ctnosti nejsou nějakou získatelnou věcí, ale spíše popisem lidského hledání moudrosti. Toto hledání v sobě zahrnuje morální rozhodnutí a etické rozlišování. Tradice moudrých v Izraeli slouží k dosažení tohoto cíle. Mudroslovná literatura má formu spíše návodu než příkazu nebo předpisu. Ovšem nehledě na velmi rozličná východiska moudrosti a zákona, obě dvě části starozákonní tradice se sbíhají k vyjádření základních rysů dobrého a věrného života před Bohem a ve společenství s bližním. Jak kniha Přísloví, tak Pět knih Mojžíšových zvou k úsilí ve vztahu k Bohu a v plnění jeho božských nařízení. Obě dvě knihy nabádají lidské bytosti, aby milovaly spravedlnost a žily v bezúhonnosti, jsou výzvou k postoji starostlivosti o chudé a potřebné a povzbuzují k přijetí života jako Božího daru.