Kalendář akcí

<< Listopad 2024 >>
PÚSČPSN
28 29 30 31 1 2 3
4 5 6 7 8 9 10
11 12 13 14 15 16 17
18 19 20 21 22 23 24
25 26 27 28 29 30 1
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous slide
Next slide

Eucharistie a prvotní církev

Pavel Ženíšek

 

Milé posluchačky, milí posluchači, minulý pátek jsme v rámci pořadu Bible v liturgii začali první část čtyřdílného seriálu úvah, jehož společným tématem je „eucharistie“. Dnes tedy v tomto seriálu budeme pokračovat. Jen v krátkosti, co jsme si minule řekli. Hledali jsme původní význam řeckého slova „eucharistia“ – díků-vzdání. Poznali jsme dvě roviny tohoto výrazu, ve kterých jej používáme my dnes – tedy jako společné slavení a jako tělo a krev Ježíše Krista. Viděli jsme, že nejpřímější propojení mezi eucharistií a Ježíšem najdeme v události Poslední večeře. Pak jsme také srovnávali místa, kde se v Novém zákoně o Poslední večeři mluví, a zjistili jsme, že díky různým tradicím v prvotní církvi se tyto texty vzájemně poněkud liší.

Dnešní díl bychom mohli nazvat „eucharistie a prvotní církev“. Možná, že přesnější název by měl znít „eucharistie a prvotní církve“. A to právě z toho důvodu, že křesťané prvních desetiletí žili ve svých křesťanských společenstvích v různých městech dost nezávisle na sobě. Ještě neměli a ani nemohli mít povědomí o jedné univerzální církvi tak, jak ji můžeme vnímat my dnes. I když věděli o bratřích a sestrách v jiných městech, církev prožívali v konkrétním místě, kde žili a kde slavili eucharistii – v Antiochii, Jeruzalémě, Korintu, Efezu, Římě, atd. Proto se eucharistická tradice vyvíjela v jednotlivých církevních společenstvích odlišným způsobem. Nesla si s sebou totiž stopy liturgického prožívání této slavnosti v té které obci. My se dnes spolu podíváme na to, jak se eucharistická tradice vyvíjela ve dvou důležitých křesťanských obcích tehdejší doby – v Jeruzalémě a v Korintu.

Když jsme si minule všímali dvou rovin výrazu „eucharistie“ – společné slavení a tělo oslaveného Krista – říkali jsme si, že v Novém zákoně tento termín nenajdeme ani v jednom z těchto významů. Skutečnost eucharistického slavení je zde totiž nazvána jinak. Nový zákon používá dva výrazy: „večeře Páně“ a „lámání chleba“. Zkusme se na to podívat přímo do biblického textu. V listu do Korintu (1 Kor 11,20) apoštol Pavel kritizuje věřící za jejich chování během eucharistického společenství a říká: „Když vy se však shromažďujete, není to už společenství večeře Páně: každý se dá do své večeře, a jeden má hlad, druhý se opije.“ Naproti tomu ve Skutcích čteme, co dělali první křesťané v Jeruzalémě po Ježíšově nanebevstoupení: „Vytrvale poslouchali učení apoštolů, byli spolu, lámali chléb a modlili se.“ (Sk 2,42)

Pojďme se nyní společně vydat do doby prvních křesťanů a všímat si, jak sami eucharistii prožívají a s jakými těžkostmi zápasí. Představme si nejdříve Jeruzalém kolem roku 40. Jsme zde jen několik let po Ježíšově smrti. Učedníci se již vzpamatovali z šoku Ježíšovy smrti, mají dosud v živé paměti setkání se Vzkříšeným, vytváří první křesťanské společenství, zatím je nikdo nepronásleduje. Někteří z nich sice již odešli hlásat evangelium jiným národům, ale zde v Jeruzalémě žije skupina křesťanů shromážděných kolem apoštolů Jakuba, prvního jeruzalémského biskupa, Petra a Jana. My se můžeme ptát, co tam vlastně dělali? Odpověď najdeme přímo v Písmu, konkrétně ve Skutcích apoštolů: „Každého dne pobývali svorně v chrámu, po domech lámali chléb a dělili se o jídlo s radostí a s upřímným srdcem“ (Sk 2,46).

Všichni tito křesťané jsou obřezaní židé, vychovaní v židovském náboženství. Nadále chodí do jeruzalémského chrámu, ale už se neúčastní obětí na oltáři, nýbrž jen modliteb. Scházejí se po domech, kde lámou chléb a slaví eucharistii s pohoštěním, tzv. hostinu nasycení. Při ní se napřed nají a pak společně lámou chléb.

V dalších desetiletích se vlastní eucharistie od nasycení odděluje, hostina k nasycení se pak koná až po eucharistii a začíná se jí říkat „agapé“ – hostina lásky. Křesťané se scházejí k eucharistii prvního dne v týdnu – tedy v neděli, a to brzy ráno, protože neděle byl v Palestině normální pracovní den. Volno bylo v sobotu, kdy se slavil sabat. Takže brzy ráno slavili u někoho v domě eucharistii a pak šli hezky do práce. Nemohli si v neděli přispat, jako si to může dovolit většina z nás dnes. Je to stálo skutečně něco navíc – museli vstát tak brzy, aby po večeři Páně stihli být včas v práci.

Jeruzalémští křesťané se tedy chodí modlit do chrámu, lámou chléb a dělí se o jídlo. Eucharistii totiž hned od počátku chápou jako společné sdílení, a to sdílení nejen modliteb a Božího slova, ale také jídla a majetku.

Nyní se z Jeruzaléma přesuneme do jiné velmi živé křesťanské komunity – do Korintu. Posuneme se i v čase – do doby zhruba o 15 let později. Tentokrát už nejsme v židovském městě, jehož centrem je velkolepý chrám, jako tomu bylo v Jeruzalémě. Jsme na poloostrově Peloponés, v hlavním městě tehdejší římské provincie Achaia. Korint je velmi bohaté a rozlehlé město, najdeme tu desítky chrámů, římské forum, divadlo, velké lázně. Žije a pracuje zde velké množství cizinců, a to hlavně díky dvěma moderním přístavům. Každé dva roky se zde konají Panhelénské hry, v tu dobu po Olympijských hrách druhá největší sportovně-společenská událost v celém řeckém světě.

A právě zde, v Korintu, před několika málo roky působil během svých cest apoštol Pavel. V tuto dobu se již nachází v Efezu v Malé Asii (v dnešním Turecku) a píše odtud korintským křesťanům dopis. Ten dopis známe pod názvem První list Korinťanům a byl napsán kolem r. 55. Podobně, jako v Jeruzalémě, i zde se schází křesťané po domech a lámou chléb. Říkají, že slaví „večeři Páně“.

Na rozdíl od Jeruzaléma nejsou zdejší křesťané původem židé, ale z velké většiny pohané, kteří ještě před nedávnem chodili přinášet oběti do místních pohanských chrámů. Domy, kde se scházejí, patří velmi bohatýmkřesťanům, kterých je v obci poměrně hodně a my je dokonce známe jménem. Tak např. Erastos byl správcem městské pokladny, tedy člověk s jednou z nejvyšších funkcí ve městě. Gaius měl tak veliký dům, že se v něm mohla shromažďovat celá obec. Krispus byl představeným synagogy, právě jedním z mála místních židů, kteří přijali Krista.

Pro naše další pochopení skutečnosti, jakým způsobem křesťané v Korintu prožívali eucharistii, bude užitečné podívat se, jak takový dům bohatého člověka vypadal. Zvenku byl spíše uzavřený a nepřístupný, uvnitř často vykládán drahými mozaikami. Co je pro nás důležité, měl dvě části – atrium a triclinium. Atrium bylo čtvercové otevřené a zčásti zastřešené nádvoří, triclinium jídelna v patře. V ní mohlo být umístěno maximálně devět lehátek, na kterých se leželo a jedlo. No, a teď si představme, co se dělo, když se začali do tohoto domu scházet křesťané k slavení eucharistie. Bylo jich několik desítek, takže nahoru do jídelny se všichni nevešli. Proto je hostitel – pán domu – musel rozdělit do dvou skupin: věřící první třídy byli pozváni do jídelny, kde byli v suchu a v teple, v klidu leželi a měli lepší jídlo a lepší nápoje. Ostatní věřící se museli spokojit s otevřeným atriem. Tam bylo v zimě nepříjemné vlhko, a měli horší jídlo a pití. Je pochopitelné, že majitel domu, sám bohatý člověk, pozval do jídelny své nejbližší přátele – bohaté, zatímco chudí zůstali sedět či stát v atriu. Je tedy vidět, že už samotné uspořádání prostoru vedlo k rozdělení věřících a stávalo se pramenem napětí v tamní křesťanské komunitě. Na pozadí této situace Pavel ve svém dopise uvádí slova ustanovení večeře Páně a přitom věřící kritizuje: To, jak se chováte, „už není společenství večeře Páně,…

Vidíme, že jak v Jeruzalémě, tak v Korintu je eucharistie chápána vždy ve spojení s kvalitou vztahů mezi věřícími. Nejde mít účast na „stolu Páně“ a zároveň nevidět svého bratra či sestru vedle sebe. Takové společenství už není společenstvím Kristovým. Proto nás asi ani moc neudiví, že evangelium podle Jana namísto slov ustanovení večeře Páně uvádí ve 13. kapitole situaci, kdy Ježíš učedníkům při večeři umývá nohy, a to jako projev služby. Jde totiž o stejnou myšlenku jako u Pavla – osobní vztah ke Kristu, kterého v eucharistii přijímám, mě musí nutně vést ke službě druhému. Chtít přijímat Krista pouze pro svůj osobní prospěch, pro svoji vlastní zbožnost, je nepochopením smyslu eucharistie. Nejde v ní totiž pouze o můj vztah ke Kristu, ale zároveň o vytváření „communia“, tedy živého společenství, skrze vztah lásky ke konkrétnímu bratru nebo sestře vedle mě.

Na závěr opět malé shrnutí dnešní úvahy. Viděli jsme, že nejstarší křesťané nazývali eucharistii termínem „lámání chleba“ anebo „večeře Páně“. Dále jsme poznali, jak se kolem apoštolů Jakuba, Petra a Jana utvářelo jádro první jeruzalémské křesťanské obce a jak se postupně oddělila vlastní eucharistická slavnost od večeře k nasycení. Pak jsme zjistili, že rozdílné sociální a společenské postavení křesťanů v Korintu se stávalo příčinou nerovností a bylo kritizováno apoštolem Pavlem v listu do Korintu. Poznali jsme tedy, že od samého počátku církve byla eucharistie chápána jako neoddělitelně spojená se službou a vzájemným sdílením.

Příští týden, v třetím díle našeho seriálu, se společně zaměříme na to, co to znamená, když se řekne, že „eucharistie je svátost“ a ve světle novozákonních textů se zamyslíme nad tím, jak máme nebo můžeme chápat Kristovu přítomnost v této svátosti.