Petr Chalupa
Pro jedenáctou neděli v liturgickém mezidobí je v cyklu B vybrán jako první čtení úryvek ze 17. kapitoly knihy proroka Ezechiela.
Podle údajů, které uvádí sám tento spis, působil prorok Ezechiel od roku 593 do roku 571 nebo 569 mezi judskými vyhnanci v Babylónii. Sedmnáctá kapitola knihy Ezechiel uvádí nejprve bajku pojednávající o dvou orlech, cedru a vinné révě. V druhé části této kapitoly následuje výklad bajky, který má tři části. Závěr kapitoly tvoří úryvek vybraný pro liturgii. Tyto tři verše můžeme vidět jako významový protiklad vůči „hádance“ z druhého verše a obraznému znázornění ve verších 3 – 10. Velký orel utrhl vršek cedru rostoucího na Libanonu a přinesl jej do města obchodníků. Vinná réva vyhání své ratolesti k jinému orlovi, avšak nakonec usychá. Tato alegorická řeč v hádankách poukazuje na konkrétní historickou situaci, k níž se váže podobenství: Babylónským králem Nebukadnezarem ustanovený král Sidkijáš se pokusil roku 594 o vymanění Judska z nadvlády Babylóňanů za pomoci egyptského faraóna Psameticha. Podobně jako prorok Jeremiáš obrací se také prorok Ezechiel pomocí bajky proti judské koalici s Egyptem a v 17. kapitole zvěstuje zánik Judska. Prorok hodnotí odpadnutí od Babylóňanů jako porušení smlouvy, která byla uzavřena před Hospodinem, a oznamuje proto Sidkijášovi smrt v Babylónii. Můžeme se domnívat, že některé části výkladu pocházejí z doby po zničení Jeruzaléma. Buď od samotného proroka nebo od jeho žáků. O babylónské reakci na judskou proradnost se v bajce neříká nic, proto bychom tato slova mohli datovat do doby před obléháním Jeruzaléma. Zatímco autor alegorické části o orlech, cedru a vinné révě naznačuje očekávaný konec jen otázkami, mohl už autor 16. – 18. verše znát události z roku 587. Následující verše (19 – 21) odůvodňují Sidkijášovu smrt a zánik jeho vojska: nedbali na přísahu babylónskému králi a porušili smlouvu vypovězením věrnosti.
Verše vybrané pro čtení navazují na předcházející obrazy znázorňující politickou situaci, nabízejí však jinou zvěst, neboť Hospodin nyní ohlašuje svůj zásah. Toto poselství o spáse mohlo snad být připojeno ke knize proroka Ezechiela po katastrofě roku 587 v rámci rozšiřování textu. K předcházející zvěsti o neštěstí bylo připojeno slovo o spáse, které má charakter důkazu. Autor těchto slov používá prvků z předcházející bajky, nehovoří však už o obou orlech a vinné révě, pro nový začátek je rozhodující výhradně Hospodinovo jednání.
Tak praví Pán, Hospodin: „Já vezmu z vrcholku vysokého cedru slabou větévku, ulomím ji z jeho nejvyšších výhonků a zasadím ji sám na vysoko vyčnívající hoře.
Uvozující formule posla předpokládá, že se Hospodin už rozhodl zasáhnout a své úmysly sdělil prorokovi. Hospodin oznamuje ve své řeči – ta je zvýrazněna osobním zájmenem „já“ – své jednání, které je protikladem k dějinám Izraele. Místo krále Jojachína, odvlečeného Nebukadnezarem do města obchodníků Babylónu, ustanoví Hospodin v Izraeli nového krále, pocházejícího z královského, Davidova rodu. Pečlivě volená slova ve třetím verši 17. kapitoly ukazují, že Hospodin má stejnou moc jako Nebukadnezar, na rozdíl od něho však úspěšně dokončí své dílo. Motiv výhonku znají rovněž proroci Izaiáš, Jeremiáš a Zachariáš. Hospodin chce takovou slabou větévku zasadit na Siónu. Jako slabý se označuje také David ve srovnání se svými nepřáteli; svého syna Šalomouna považuje za slabého – rozumí se nezkušeného – pro stavbu Hospodinova domu.
Na vysoké Izraelově hoře ji zasadím, vyžene větve, vyraší v úponky, stane se nádherným cedrem. Pod ním budou hnízdit ptáci všeho druhu, budou hnízdit ve stínu jeho ratolestí.
Jakmile došlo k ponížení posledního krále z Davidova domu odvlečením do Babylónie, slibuje Hospodin novému králi povýšení na vysoké Izraelcově hoře. Nový výhonek vyžene větvě a přinese ovoce, což ovšem lze sotva očekávat od cedru. Zde zřejmě pomýšlí autor na vinnou révu z veršů 6 – 10. Výhonek vyroste v nádherný cedr, který slouží za příbytek ptákům. Za těmito slovy se skrývají bájné představy o slavném Božím stromě rostoucím na vyvýšeném místě. Ve starověku se setkáme s podobnou představou o stromě celého světa, pod nímž se shromažďují všichni pozemští tvorové.
Poznají pak všechny polní stromy, že já jsem Hospodin: ponižuji strom vysoký, povyšuji nízký, dávám uschnout stromu zelenému, vypučet stromu suchému. Já, Hospodin, jsem to řekl a já to učiním.“
Povýšení Davidova potomka vede nakonec u okolních národů k poznání, že to vše způsobil Hospodin. Hospodin se přitom zřejmě předpokládá jako někdo známý, neboť schází vysvětlující dodatek – například Bůh Izraele. Snad se autor obrací prvotně na Izraelity. Následující čtyři věty užívají obrazu z přírody a rozvíjejí pomocí souběžných protikladů, že Hospodin má moc povýšit i ponížit, nechat uschnout i kvést. Tyto výpovědi můžeme chápat jako obecnou nauku, která potvrzuje předchozí zvěst o spáse a která se podobně objevuje v některých žalmech, v písni Samuelovy matky Anny a ve chvalozpěvu Panny Marie. Tato obrazná nauka ponechává ovšem otevřené, zda Hospodin působí takový zvrat současné situace sám od sebe, nebo zda se lidé na něho musí nejprve obrátit – a on pak vyslyší jejich modlitbu. V obou posledních větách zesiluje Hospodin, který se sám přestavuje slovy „já Hospodin“, své slovo odkazem na to, že také vykoná, co bylo oznámeno.
Obrazně je zde zaslíben Davidovu domu nový výhonek – podobně jako na jiných místech knihy proroka Ezechiela. Bůh ukazuje svou věrnost Davidovu domu, když v době katastrofy obnovuje Nátanovo zaslíbení. Ačkoli Davidův potomek Sidkijáš porušil smlouvu s Hospodinem, když nedodržel úmluvu s babylónským králem navzdory varování proroků Jeremiáše a Ezechiela, chce být Hospodin nadále věrný Davidovu domu. Nově zasazený Davidův výhonek na Siónu zaručuje ochranu všem lidem. Nový David zprostředkuje plnou Boží přítomnost a Boží království mezi lidmi. V tomto království na konci času dochází ke zvratu poměrů. Autor snad pomýšlel pouze na nejbližší budoucnost a ustanovení nového krále pro zbytek Judska. V obou případech chce autor své posluchače nebo čtenáře utěšit. Poukazuje na to, že Bůh může vykonat, co je podle lidské zkušenosti nemožné. Dokonce i po zkušenosti ztroskotání smí člověk důvěřovat v Boží věrnost. Životní katastrofy nemusí vždy znamenat konec, nýbrž mohou vést k novému začátku, který je Božím darem.
Životní osudy mnoha svatých dosvědčují, že Bůh může úplně změnit lidský život. Tyto zkušenosti mohou posílit naši víru v Boží zaslíbení, neboť je jasné, že Bůh i dnes jedná podle svého slova.
Liturgické texty jedenácté neděle v mezidobí se zabývají nadějí a důvěrou vzhledem k nouzi a nedostatku; všímají si nepatrného začátku cesty, která vede k velkolepé budoucnosti. Už vstupní antifona předpokládá určitou nouzi, když cituje 27. žalm: „Slyš, Hospodine, můj hlas, jak volám.“ Další část antifony však vyjadřuje důvěru v Boží moc: „tys má pomoc …, Bože, můj spasiteli!“ Podobně je ve vstupní modlitbě Bůh „silou všech, kdo v něho doufají. Bez něho lidská slabost nic nezmůže.“
V prvním čtení je Boží pomoc vylíčena jako Boží zásah ve prospěch Izraele. Ten je protikladem vůči babylonskému vyhnanství. Sám Bůh stanoví nový začátek. Začátek je sice nepatrný, ale povede k mohutnému výsledku. Kontrast mezi nepatrným a mohutným je znázorněn slabou větévkou a vysokým cedrem.
Po prvním čtením budeme zpívat některé verše 92. žalmu. Zapojíme se tak do chvalozpěvu na Boží věrnost. Bůh je věrný, svůj lid neopouští. Proto se sluší děkovat mu. V některých verších se opět objevují obrazy z přírody: „spravedlivý pokvete jak palma, poroste jak cedr na Libanonu.“ Člověk, který důvěřuje Bohu, který k němu obrazně vyhání své kořeny, bude ještě ve stáří přinášet užitek, zůstane šťavnatý a svěží.
Druhé čtení hovoří rovněž o důvěře, ale ve zcela jiné souvislosti. Náš nynější život přirovnává apoštol Pavel k vyhnanství v cizině. Smíme však doufat dokonce navzdory smrti, neboť našim cílem je domov u Pána.
Úryvek ze 4. kapitoly Markova evangelia přináší dvě Ježíšova podobenství. Z obou vyzařuje naděje a důvěra. V podobenství o rostoucím semeni je vyjádřena důvěra v to, co zasévá a pěstuje Bůh. V podobenství o hořčičném zrnku, které je menší než všechna ostatní semena, se opět objevuje naděje a důvěra, zde však je více zdůrazněn protiklad mezi nepatrným začátkem a mohutným výsledkem. Obě podobenství vzbuzují naději tváří v tvář nejistému a ohroženému růstu Božího slova i naší víry.
Modlitba nad dary praví výslovně, že nás Bůh živí chlebem a vínem. Tato modlitba vidí Boží péči v souvislosti se slavením naší víry v Eucharistii. Chléb a víno jsou totiž ve svátosti „znamením naší vnitřní obnovy.“
Antifona k přijímání se zmiňuje o cíli naší cesty. Podle 27. žalmu „smíme přebývat v Hospodinově domě po všechny dny svého života.“