Kalendář akcí

<< Listopad 2024 >>
PÚSČPSN
28 29 30 31 1 2 3
4 5 6 7 8 9 10
11 12 13 14 15 16 17
18 19 20 21 22 23 24
25 26 27 28 29 30 1
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous slide
Next slide

Ez 2,2-5

Angelo Scarano

 

Jako první čtení o čtrnácté neděli v mezidobí uslyšíme úryvek z knihy proroka Ezechiela:

2Vešla do mě síla a postavila mě na nohy. Slyšel jsem, jak Bůh mluví ke mně a 3praví: „Synu člověka! Já tě posílám k synům Izraele, k odpadlému národu, který ode mě odstoupil, oni i jejich otcové byli mi nevěrní až do dneška. 4Jsou to lidé drzé tváře a zatvrzelého srdce, k nimž tě posílám. Řekneš jim: Tak praví Pán, Hospodin! 5A oni – ať už poslechnou nebo ne, je to vskutku vzpurné plemeno – musí poznat, že byl mezi nimi prorok!“

V roce 586 před Kristem prožívá Izrael radikální mezník svých dějin: země je zpustošena babylónskými vítěznými vojsky, Jeruzalém a chrám jsou vydány napospas nelítostnému ohni. Tím pádem zaniklo i Davidovo království, kterému bylo zaslíbené věčné trvání. Nezmýlil se Izrael ve své víře? Nezklamal Hospodin? Ten, který zklamal, nebyl Hospodin, ale nevěrný lid. Hospodin sice slíbil ochranu a požehnání, nicméně tyto přísliby se týkaly věrného lidu, který se při uzavírání smlouvy slavnostně zavázal plnit smlouvu, žít podle zákona. A už přibližně 200 let proroci nabádali k dodržování tohoto zákona, hlavně desatera. Zapřísahali lid, aby neporušoval smlouvu a nevymkl se tak ze sféry Hospodinova požehnání; Judsku hrozili zánikem. Protože si však jen málo Judejců bralo toto varování k srdci, národ překvapila následující katastrofa jako ohromující šok.

Babylóňané odvedli Izraelity do vyhnanství ve dvou vlnách, a sice v roce 597 a 586. Vyhnanci nejsou v Babylónii utlačovaní. Jsou jim přidělena sídliště, především u dolního Eufratu a Tigridu. Bydlí v relativně uzavřených skupinách, mohou získávat půdu a domy, a tak si uchovat svoji identitu. V Nebúkadnesarově říši vládne blahobyt, vzkvétá obchod a fascinující kult bohů.

V nejistém období po prvním dobytí Jeruzaléma r. 597 se Bůh zjevuje Ezechielovi ve velkolepé vizi, aby pak svěřil poslání jít k Izraelitům s jedním cílem: „ať poznají, že mezi nimi je prorok“ (tj. ať poznají, že Bůh je zcela neopustil). Hospodin je totiž Bůh věrný, a proto přichází a oslovuje vždy znovu. Povolání Ezechielovo je výjimečné, tak jako je výjimečné pověření jiných proroků. Ve Starém zákoně máme různé texty o povolání proroků. U Izajáše převažuje vidění Boží slávy, u Jeremiáše „slovo“, kdežto u Ezechiela je spojeno obojí, vyváženě.

Ezechiel smí nejprve nahlédnout Boží slávu (kapitola 1). Toto vidění je tak sugestivní a barvité, že prorok se nemůže ubránit padnout na tvář, na znamení úcty před Božím majestátem. Bůh oslovuje proroka nejprve vizí, aby ho pak zasáhl slovem. Hospodin se tedy zjevuje nejprve očím, pak uším (i když je třeba dodat, že toto rozlišení neplatí zcela striktně), čili Bůh se dává skrze viditelná znamení (či symboly) doprovázená slovy, podobně jako ve svátostech.

Po úvodním vidění se pomalu mění perspektiva: zatímco Ezechiel byl doposud nezávislým „divákem“ (přesněji vizionářem), teď se pomalu stává aktérem zapojeným do Božího plánu. Ten mocný a slavný Hospodin, který se mu zjevil, nyní proměňuje Ezechiela v mocného a nebojácného proroka.

A jak dochází k tomuto pověření a zmocnění? Po fascinujícím vidění Ezechiel najednou uslyší neznámý hlas. Jak je patrné z následujících slov, jedná se o slova pocházející od samotného Hospodina. A tento Hospodin oslovuje proroka celostně, nejen slovem slyšitelným, ale také zakusitelnou a uschopňující silou: „jakmile ke mně promluvil, vstoupila do mě síla a postavila mě na nohy“. Teprve teď je Ezechiel „uschopněn“ k tomu, aby se postavil před Boha a naslouchal. Postoj stání je přitom postojem naslouchajícího. Je důležité si povšimnout, že Ezechiel byl postaven na nohy „vlastního přičinění“.

Poselství určené prorokovi začíná oslovením „lidský synu“, které se může zdát záhadné. Je nápadné, že toto oslovení se víckrát objevuje v této knize, zřejmě proto, aby se zdůraznila propast mezi božským a lidským. Ezechiel je pouze člověkem, a ne bohem. Přesto právě on, jakožto obyčejný lidský tvor, bude mít účast na božském díle.

Syn člověka je pak pověřen a poslán. Dvakrát se v našem textu používá sloveso „poslat“, kterým se zdůrazňuje pověření samotným Bohem. Díky poslání je obyčejný člověk samotným Božím poslem. O falešných prorocích se oproti tomu říká, že nebyli posláni: „Ti proroci prorokují mým jménem klam. Neposlal jsem je a nepřikázal jsem jim to a nemluvil jsem k nim. Prorokují vám klamné vidění, nicotnou věštbu a lest vlastního srdce“ (Jer 14,14-15).

Dále se specifikuje, ke komu je prorok poslán: k synům Izraele. Je zajímavé, že se nepoužívá termín „judský dům“ (Ezechiel totiž působí mezi judskými exulanty v babylónském zajetí), ale „synové Izraele“, kterým se standardně zdůrazňuje to, že se jedná o lid smlouvy. Tento lid však nejen v přítomnosti, ale ani v minulosti nebyl věrným partnerem smlouvy uzavřené s Hospodinem.Jejich hřích je charakterizován jako vzpoura – tento termín původně označuje odmítnutí poslušnosti a loajality vůči politické moci. Tato vzpoura se projevuje jak navenek, tak i uvnitř: navenek jako „tvrdost tváře“ (v liturgickém překladu „drzost tváře“, tento výraz je variací běžného „tvrdé šíje“), uvnitř jako „tvrdost srdce“. Tvrdé srdce neoznačuje (narozdíl od současného jazykového úzu) necitlivost vůči jinému člověku, ale necitlivost, ba dokonce odmítavost ve vztahu k Bohu. Ani v přítomnosti, ani v minulosti nebyl tento lid ochotný naslouchat, jak vypovídá také Ez 20,18-21:

„Jejich synům jsem na poušti řekl: »Neřiďte se nařízeními svých otců, nedbejte na jejich řády a neposkvrňujte se jejich hnusnými modlami, já jsem Hospodin, váš Bůh. Řiďte se mými nařízeními, dodržujte mé řády a zachovávejte je. Svěťte mé dny odpočinku a budou znamením mezi mnou a vámi, abyste věděli, že já jsem Hospodin, váš Bůh.« Ale i synové se mi vzepřeli, neřídili se mými nařízeními, nedodržovali mé řády, skrze něž má člověk život, když je plní“.

Nejbolestnější na tom všem je právě to, že tento „duch vzpoury“ přecházel „z otce na syny“, až do dnů Ezechiela, jak dosvědčuje Ez 20,30-31: „Toto praví Panovník Hospodin: Což se musíte poskvrňovat cestou svých otců a smilnit s jejich ohyzdnými modlami? Až dodnes se poskvrňujete všemi svými hnusnými modlami“.

V posledním pátém verši se (zcela podle židovského způsobu vyjadřování) opakuje ještě jednou, že izraelský lid je „vzpurným plemenem“. Toto označení je v Ezechielově knize takřka přezdívkou izraelského národa. Zatvrzelé izraelské pokolení musí poznat, že „byl mezi nimi prorok“. Touto větou se nespecifikuje obsah proroctví, ale samotná autorita Ezechiela.

Prorok je už předem připravený na jejich „tvrdou tvář“, na odmítnutí. Přesto však má hlásat proroctví o zkáze. A podle naplnění jeho slov se pozná, že byl skutečně pravdomluvným prorokem. Je zajímavé, že v jiných částech knihy má Izrael poznat, že „Hospodin je jediným Bohem“. Na tomto místě ovšem Izrael má poznat něco jiného: „musí poznat, že byl mezi nimi prorok“. Nepřímo se však i zde odkazuje na Hospodina: „skrze naplnění těchto slov poznáte, že Hospodin poslal Ezechiela a že toto nebylo jeho nápadem“.

Ezechielovo neúspěšná misie mezi krajany je předobrazem nezdařilého Ježíšova působení „mezi svými“, v Nazaretě: „Nikde prorok neznamená tak málo jako ve své vlasti, u svých příbuzných a ve své rodině.“ Přesto však někteří přijmou Boží slovo – a to jak v době Ezechielově, tak Ježíšově.